Starec Efrem Filothejský-Arizonský
„Starý člověk“ (srov. Ef 4,22), který je v nás, je vášnivý stav naší duše a doslova jde o egoismus (sobectví).
Všechny vášně, všechny hříchy, všechny pády mají svůj počátek a původ v egoismu. Velké zlo. Nenechá člověk na pokoji, tyranizuje ho ve dne v noci. Obecně tímto zlem trpí všichni lidé, nejvíce však já hříšný (říká ve své pokoře starec Efrem).
Když jsem byl na počátku poblíž mého svatého „starce“ (Josifa Hesychasta), když jsem s ním pobýval vůbec poprvé v té bezútěšné pustině (na Svaté Hoře Athos), tehdy jsem vlastně poprvé poznal a v praxi viděl svou vlastní sobeckost.
Když jsem žil ještě „ve světě“, lidé z Církve mne považovali za „posvěcené dítě“. Reagoval jsem na tyto pochvalné charakteristiky s nevolí, ale pomalu-pomalu mi tyto pochvaly způsobily zlo, a já jsem toto zlo spatřil ve chvíli, když jsem konečně položil dobrý počátek v Bohu mému duševnímu uzdravení ze všech svých vášní.
Když jsem poprvé přišel za starcem (Josifem), od prvního dne začal starec svůj dohled nade mnou, začal svou (duchovní) léčbu. A choval se ke mně velmi přísně, neustále mne korigoval, káral a dosti mne tím vyčerpával, neboť jsem byl poměrně duševně slabý.
Je pravda, že když zkoumal můj duchovní stav, tedy když aplikoval lék na mé rány, cítil jsem bolest. Můj egoismus se ve mne svíjel a pravil mi: „Proč jenom mně jedinému starec činí tuto přísnou výchovu, proč neustále jen mě plísní, proč a proč?“
S modlitbou mého starce jsem se tomu bránil, odmlouval jsem, začal s ním vést při. A mnohokrát se stávalo, že po nějaké déletrvající při (zápase) jsem odešel do své kelie, vzal do rukou Kříž s ukřižovaným (Kristem) a plakal nad ním a říkal mu své vzdechy:
„Ježíši můj nejsladší! Ty, který jsi bezhříšný Bůh, ty, který jsi snesl tolik zla, tolik odmlouvání, tolik nadávek, urážek a výsměchu ze strany tak velikého davu lidí, který tě nenáviděl a cítil proti tobě tak velké zlo. Ale ty, naopak, ve svém neúčastenství na zlu (tj. dobrotivosti) jsi všechno toto snesl kvůli mé lásce a spáse. A já, velký hříšník, vášnivý a bídný člověk, proč jsem se postavil proti svému starci a vnitřně protestoval a říkal ve svém srdci: Proč mi dává starec tak hořký lék k mojí spáse? Vskutku jsem se tak choval, přiznávám. A nemám pro to žádné ospravedlnění ani omluvu, jen musím nadále zachovávat trpělivost při nesení mého Kříže, jež mi darovala Tvoje „Dobrotivost“ (Pane), k mé spáse.“
Současně s tím, jak jsem výše uvedená slova říkal v duchu a obracel se s nimi ke Kristu, opravdově jsem ucítil, jak přijímám velkou úlevu. S jedním takovým projevem mého niterného pláče jsem ve svém srdci náhle ucítil jakési gigantické pnutí, které jsem vydržel až do té doby, dokud jsem nebyl duševně ukřižován, abych poté obdržel vzkříšení mé vlastní duše.
Abba Izák Syrský nazývá tuto pokoru „Bohem utkanou řízou“. Tuto pokoru, říká sv. Izák, nosil Syn a Slovo Boží, a také proto mohl sestoupit, a také sestoupil z nebe, a také díky tomu ho mohla země přijmout, aniž by byla spálena.
Člověka vskutku zdobí „moudrá pokora“.
Pokorný člověk, ať už je kdekoliv, ať už se ocitne kdekoliv, rozptyluje kolem sebe jakousi zvláštním způsobem tajemnou milost a stává se velmi milovaným a oblíbeným.
Zdroj:
Περιοδικό Ὀρθόδοξη Μαρτυρία, Ἀπομαγνητοφωνημένη Ὁμιλία στοὺς μοναχούς, Χρ. Έκδοσης: 1983
podle výše uvedeného zdroje vybral a přeložil MD
