„Žalmy zpívejte Bohu, zpívejte; zpívejte žalmy králi našemu, zpívejte.“ (Žalm 47,7)
Smíšený sbor naší farnosti při svaté liturgii
(Neděle 9.7.2023, Svatopluka Čecha, Brno-Královo Pole)
„Krása (pravoslavného) hudebního umění vede k (duchovnímu) vytržení, které však nezpůsobuje ani ztrátu vědomí, ani střízlivosti. Církevní hudba vede k vytržení a extázi. Extatický prvek, na který tato hudba aspiruje, souvisí s její apokalyptickou povahou (tj. týkající se Božího zjevení), to znamená s jejím hlubším cílem odhalit lidem svět (Božího) Království jako svět krásy, jako nový, proměněný Boží svět, který zpřítomňuje „konečné věci“ (eschatonu) v liturgickém prostoru a času. Pohled na krásu tohoto nového stvoření uchvacuje věřící, kteří v rámci života Církve, při němž se projevuje úcta ke svatým, tedy při bohoslužbách a zvláště při božské liturgii, střízlivě prožívají události Pánova vtělení, oběti na Kříži a Vzkříšení jako události proměňující jejich vlastní život i život celého světa.
Hudební projev (tj. zpěv) tímto způsobem přenáší celého člověka k uctívání Boha Slova, protože se jedná o hudbu uctívání (jinak též „latrickou“ podle řeckého slova „λατρεία“ – klanění, uctívání). Můžeme tedy říci, že hudba tohoto druhu je v zásadě chápána v mezích prostoru společné bohoslužby, tedy chrámu, kde je uctíváno vhypostazované Slovo, Ježíš Kristus. Pravoslavná bohoslužba, jelikož je konána v Duchu Svatém, má tolik síly a energie, že dojímá dokonce i hříšníky a ateisty. To je důvod, proč existuje mnoho případů hříšných nebo nepravoslavných a nevěřících lidí, kteří, když se zúčastnili pravoslavné božské liturgie, byli tak dojati, že byli přivedeni k pravému poznání Boha a pokání.
Užitečnost liturgického zpěvu objevili a opěvovali zvláště velcí Otcové naší Církve. Svatý Basil Veliký charakterizuje hudební projev Církve jako aktivní formu zušlechťování duše. Píše, že hudba a její požitek jsou prostředkem k vedení duše ke střízlivému myšlení, tedy k myšlence, která vede ke střídmosti a sebeovládání. Pokud nějaký hlas (tj. melodie) takto nefunguje, není Církví přijat. Hlavní účel, jímž je osvobození lidské duše od vášní, se nedosahuje ani tak hudbou, jako spíše prostřednictvím samotného textu žalmů.
Svatý Řehoř Nysský, hovořící o stejném tématu, přirovnává hudbu k jakémusi předkrmu, kterým je hlavní pokrm oslazen. I svatý Jan Zlatoústý k tomuto tématu dodává: „Chvalte Pána, protože je dobrý, zpívejte pro Jeho jméno, protože je to prospěšné a krásné.“ Říká to proto, že chce ukázat, že tato věc má sama o sobě spolu s duchovním přínosem i určité potěšení. Protože primárním ziskem z toho, tedy z přednášení hymnů Bohu, je očista duše, proměna rozumu, přesné učení dogmat (víry) a filosofie přítomnosti a budoucnosti. Věřící tak prostřednictvím melodie získává spolu s tím i mnoho potěšení a rovněž určitou útěchu a povznesení, takže ten, kdo zpívá, se díky tomu stává také uctivým (tj. zbožně ctnostným).
Podle církevních Otců jsou Davidovy žalmy příkladem pevného spojení mezi členy (věřícími) a učením (svaté Církve). Díky žalmům se lidé dozvědí, že chvála Božího jména je blahou povinností, ale rovněž, že chvála a vyznání je dobrý skutek. Díky hymnologii věřící poznají, že Pán je dobrý a blahý. Díky hymnům se dozvídáme o Kristových divech a Jeho milosrdenství. Díky nim ho vyznáváme jako našeho Pána a Boha. „Modlím se k Pánu ve svém životě, zpívám svému Bohu, dokud žiji.“
Evangelisté Matouš a Marek ve svých evangeliích zaznamenali, že Pán a Jeho učedníci večer o Poslední večeři a po vykonání svaté tajiny Eucharistie vyšli na Olivovou horu, zatímco chválili Boha.
Pán jako Bohočlověk dal příklad svým učedníkům a členům své Církve, aby se všichni modlili, chválili a oslavovali Boha. Svatí Apoštolové po Nanebevstoupení Páně byli po celou dobu na svatém místě a chválili a dobrořečili Bohu. Stejně tak první křesťané „zůstávali v učení apoštolském, a v obecenství, a v lámání chleba, a na modlitbách“ (Sk 2,42).
Ctihodní starci, kteří žili v našich dnech, přičemž s mnoha z nich jsme často vedli besedy, velmi zdůrazňovali potřebu a význam zpěvu žalmů. Svatý Porfýrij Kavsokalyvitský ve své autobiografii, když byl ve farnosti u svatého Gerasima na poliklinice v Athénách, vypráví o tom, jak se učil technice zpěvu. Konkrétně říká: „Bylo však těžké držet krok s (jednotlivými církevními) hlasy. Proto jsem se rozhodl a šel na konzervatoř. Chodil jsem a učil jsem se hudebnímu umění s vytrvalostí a zápalem celé hodiny. Udělal jsem to, abych to usnadnil svým zpěvákům. Nechtěl jsem zarmoutit členy církevního sboru. Chtěl jsem získat dobrý základ, abych je neunavoval a netrápil. Takže jsem byl nucen jít na konzervatoř, abych se tam naučil hudbě.“
Církevní zpěv, je-li prováděn se znalostí a s pokorou, tak vede k nebeským stavům a zkušenosti božské blahodati.
Poslechněme si další osobní zkušenost starce Porfýrije: „S nadšením jsem začal zpívat zpaměti jednotlivé kánony, tropary a další hymny a hlavně tzv. Megalinária (tj. oslavné hymny ke Svaté Trojici). Cítil jsem nepopsatelnou radost. Můj hlas se stal zcela originálním, jakoby do sebe pojal sto lidí, byl sladký, silný, harmonický a nebeský. Zněl jako hlas mnoha vod a hlas mocného hromu. Pozvedl jsem své ruce k nebi, můj obličej se rozzářil, můj výraz se změnil, dosáhl jsem duchovního stavu, a v tu chvíli se kupole (chrámu) proměnila na nebe a noty se změnily na košaté borovice… Ten hlas nebyl lidský, nebyl to můj hlas, byla to Boží blahodať.“
V blažené paměti zesnulý starec Paisij Svatohorec přikládal velký význam někomu, kdo dokázal zpívat se zaujetím a dojetím. Zpěvákům starec radil, aby mysleli na božské významy a chovali v sobě neustále úctu k Bohu. Zpěvák by neměl chápat božské významy pouze literárně, ale především svým srdcem. Zbožná účast je jedna věc, zatímco umění, věda o zpěvu je věc druhá. Umění bez projevu zbožné úcty k Bohu je pouhou dekorací. Když zpěvák zpívá zbožně, pak jeho zpěv doslova přetéká z jeho srdce na povrch, a on zpívá s jistotou. Když je člověk vnitřně v dobrém duchovním stavu, všechno mu jde dobře. Proto musí být člověk vnitřně dobře rozpoložený a musí zpívat srdcem, s úctou k Bohu, aby zpíval s usebráním. Pokud je ale rozptylován vedlejšími myšlenkami, jakého zpěvu bude schopen? Jeho zpěv nebude vycházet ze srdce…
Starec Josef Hesychasta, i když byl velkým hesychastou, miloval bohoslužby a zpěvy žalmů. Sám, ač neznal hudbu, velmi dobře zpíval podle ústní svatohorské tradice. Ve skutečnosti v den svého zesnutí sám zpíval při božské liturgii tzv. „Trojsvatou píseň“. V jednom ze svých dopisů doporučil mladému mnichovi: „Zpívání by se mělo konat s pokorou, mysl by měla sledovat význam troparu a rozum by se měl stát myslí a pozvedat se k nazírání (Boha).“ V dalším dopise starec radil jedné mnišce, aby tiše a sladce zpívala a chválila Vládce Krista a Jeho Nejsvětější Matku.
Zesnulý starec Efrém Katunakiotský mi při jednom z našich setkání řekl: „Dnes, můj otče, jsem byl velmi dojat, protože jsem během modlitby slyšel nebeské zpěvy, které lidská řeč nedokáže popsat. Moje srdce a můj vnitřní svět jsou k nim tak připoutány, že ani nemám chuť k jídlu. Požádal jsem (Boží) blahodať, aby mi řekla, kdo jsou ti, kdo zpívají, a ona mi odpověděla a vysvětlila mi, že jsou to neustálé chvály, které Bohu přinášejí duše spasených.“ Zesnulý starec Efrém velmi rád zpíval, a když za ním přišli sladce zpívající zpěváci, ať už v doprovodu otců Danielovců nebo Simonopetritů, žádal po nich, aby mu něco zazpívali, obvykle „Jest vpravdě důstojno“.
A také náš blahoslavený starec Josef Vatopedský velmi trval na sestavení dobrého sboru zpěváků z řad místních otců v klášteře Vatoped. Sborové provedení hymnů, jak říkal sám starec Josef, nejlépe vyjadřuje byzantský styl zpěvu, ale také svědčí o dynamickém církevním obecenství a jednotě duší.
V posledních letech byla Svatá Hora Athos osídlena množstvím mladých mnichů, z nichž mnozí dobře znají byzantskou hudbu, a tak se v kinoviálních klášterech, ale rovněž v místních Keliích a Skytech, pěstuje umění zpěvu. Noví otcové s pomocí posvátných melodií a na přímluvy Přesvaté Bohorodice předvádějí bohatost byzantské hudby a prokazují, že se dokáží vyrovnat svým předkům.
A tak se i staň!“
Starec Efrém
(představený svatohorského kláštera Vatoped)
podle níže uvedených zdrojů připravil, vybral a přeložil
Michal Dvořáček
“Καθηγουμένου Ἱ. Μ. Μ. Βατοπαιδίου Γέροντος Ἐφραίμ: „Η Ψαλτική Τέχνη στην Θεία Λατρεία“. Περιοδικό Ε.ΡΩ. Τεύχος 37.
Zdroj: En Romiosini
