„Cesta lemovaná darem aneb
Když jsme ospravedlněni vírou“
Otec Nikolaos Ludovikos
Cesta Nového zákona je cestou daru. A já sám se před darem cítím být velmi malý a nepatrný. A o tom je pokání. To znamená, že pokání je něco příjemného, není to nic nepříjemného. Ještě jsem nikdy nepotkal člověka, který by činil pokání a cítil se při tom špatně. Jde o to stát se hodným daru, který přesahuje všechno. Náš vztah k Bohu je také darem. Tento vztah učinil možným Kristus jako člověk. Sám Bůh Slovo jako člověk činí to, co my sami nedokážeme. Představuje absolutní vztah, absolutní lásku člověka k Bohu, aniž by se odchýlil od zákona a akrivie Boží lásky, byť na milimetr. To je něco, co nevychází od nás. To činí On. Hle, a to je víra!
Víra je tento potlesk našeho srdce, toto bravo, které přisuzujeme a říkáme našemu Kristu, to je tím, co říkáme, ano, tím, co by mělo být učiněno, ano, to je tím, co by se mělo stát, ale co sami nedokážeme. Takto vstupuji do sféry pokání, avšak nikoli pokání, které vychází z nějakého pocitu viny, nýbrž pokání pramenící z pocitu vlastního nedostatku.
Takže to, co udělal Kristus, a já to nyní kajícně uznávám, je, že mě navštívila Jeho blahodať. To znamená, že to Bůh učinil skrze Krista, a my se díky tomu dostáváme k plodům tohoto daru. Tento Kristův čin se přenáší vírou k celému lidskému pokolení. Víra je tedy důvěrou v pokání. Osvojujete si ji tím, čeho nemůžete sami dosáhnout. A tímto způsobem získáváte to správné rozpoložení pohybovat se ve své existenci stejným směrem, který je rovněž směrem kříže. „Vezmi tento svůj kříž na sebe a následuj mě.“ Pán vám neříká, že budete zažívat pouze Vzkříšení, neboť spolu s tím zde budete prožívat také kříž. Nezapomeňme, že náš kříž je samozřejmě nepodstatný, bezvýznamný a většinou ho obvykle způsobujeme my sami.
Oddělme alespoň trochu utrpení od křížů. Něco je utrpení, a něco jiného jsou kříže. Utrpení, které mám, není kříž. Mám šílenou ženu, mám bláznivého manžela. To je utrpení. Bůh mi neřekl, abych si ho vybral, v určitém okamžiku jsem si ho ale vybral. Křížem se to začíná stávat od chvíle, když přicházím k duchovnímu otci a říkám mu: „Podívej se, duchovní otče, už se na svou ženu nechci ani podívat, nevydržím to!“ A duchovní otec ti řekne: „Poslouchej, bratře, chápu to, ale zůstaň. Zůstaň pro lásku Kristovu. A možná právě to, že zůstaneš, povede postupně k jejímu zlepšení a k tvému vlastnímu posvěcení.“ A toto všechno učiníte pro Krista. Pak se utrpení stává křížem.
„Pokroucený“ mandlovník na Hoře Sinaj
Kříž je něco, co přijímám kvůli Kristu, protože vidím, kým On je a co činí. A co činí Kristus? Učí této nezištné lásce k Bohu a člověku. Převzít odpovědnost za skutečného bližního takovým způsobem, jakým i mě Bůh sám přijímá. Zdarma, jako dar. A já tento dar předávám dál, směrem ke svému bližnímu, a on se pak vedle mě cítí dobře. Miluji Boha, protože je Bohem a protože mi dal všechno, a já zachovávám Jeho vůli, i když je v některých případech obtížné ji zachovat. A právě proto, že je to obtížné, tak se to pro nás stává křížem. Takto se seznamuji s věčným životem, duchovně se seznamuji se Vzkříšením. Náhle se život začíná stávat věčným životem, Božím životem. A Bůh se skutečně ocitá v mém životě. Jak to vypadá? Zázračně! Říkám „Otče náš“, a On je zde přítomen. Člověk pozvolna začíná činit divy, avšak nikoli proto, že by chtěl, ale proto, že ho Bůh vyslyší.
Vírou důvěřujeme v tento Kristův čin, kterým je zasvěcení Otcově lásce. A tento čin přináší podivuhodné výsledky. V tomto stavu se člověk raduje i ze zármutku. Když se stanete kvůli něčemu zarmoucení, budete se snažit být trpěliví, co jiného také můžete dělat, že ano? Ale trpělivost ve stavu víry znamená, že zakoušíte Boží lásku. Zkouška vede k přítomnosti Boží lásky ve vašem životě. Jakmile budeme mít trochu trpělivosti a zároveň naději naší víry, naše srdce pak prostoupí Boží láska! A pak přijde řešení a také dar. Samozřejmě to nejsou jednoduché věci, jejich pochopení si vyžaduje určitý čas.
Křesťanství je přesvědčivé proto, že zde působí kříž a Kristova smrt. Odvíjí se totiž cestou kříže, takže později křesťanství prochází smrtí vítězně. Také mně osobně odhaluje způsob, jak kráčet životem vítězně. Bůh není apatický. Stává se pro mě zakusitelným v těle a vstupuje do mých utrpení a ukazuje mi, jak mám těmito utrpeními procházet. To je něco, co jsme dnes ztratili. Proto nechápeme, co je to křesťanství, co pro nás může udělat. Myslíme si, že smyslem křesťanství je zapálit svíčku a říci: „Přesvatá Bohorodice, přijď a učiň pro mne to, co jsi již učinila dříve.“ Křesťanství má ale za cíl proměnit člověka, stát se Bohem skrze Jeho blahodať, chovat se jako Bůh. Docela bláznivé věci na první pohled, že ano? Nechť tě někdo udeří do jedné tváře, a ty mu řekneš: „Pojď, udeř mě i do té druhé.“ Tímto způsobem nicméně zasahuje do našeho života Duch Svatý a všechno v něm proměňuje!
Zdroj:
https://www.pigizois.gr/arxodariki/index_Loydovikos.htm
