Pravoslavná církevní obec při chrámu sv. Václava v Brně
„Svatý divotvůrce Nektários Eginský:
Život, dílo a zázračná uzdravení“
(1846–1920)
Michal Dvořáček
Tropar, hlas 1.
Výhonek Silivrie a ochránce Eginy,
který se zjevil v posledních letech,
Nektária, ryzího přítele ctností uctěme, věřící,
jako bohabojného služebníka Kristova.
Neboť skýtá rozličná uzdravení všem, kteří zbožně volají:
Sláva Kristu, jenž tě oslavil, sláva Tomu, jenž daroval ti moc činit zázraky,
sláva Tomu, jenž podává skrze tebe hojná uzdravení.
Kondak, hlas 4.
V radosti srdce opěvujme nově rozzářenou hvězdu Pravoslaví
a nově zbudovanou hradbu Církve,
neboť byla oslavena působením Ducha,
jenž skrze hojnou blahodať skýtá uzdravení všem, kdož volají:
Raduj se, Otče Nektárie!
Uvedení do tématu přednášky
Velký učitel. Přední teolog. Milovník pravdy. Neúnavný pracovník na nivě spásy. Vzor pastýře a pedagoga. Obětavý duchovník. Duchonosný otec. Podpora Církve… To jsou jen některé z hlavních charakteristik tohoto podivuhodného Božího světce, jemuž jsme zasvětili naše skromné pojednání.
„Svatý Nektários se vpravdě narodil, aby se stal filosofem v Kristu, neboť se narodil jako učitel celého lidství.“[1]
Těmito slovy chválí a uctívají svatého otce našeho Nektária, eginského divotvůrce a pentapolského metropolitu, ti, kteří pochopili hloubku jeho svatosti, šíři jeho poznání a nezměrnost jeho zázračného působení, které se vylévá jako nějaký sladký nektar na ty, kteří se k němu s vírou utíkají.
V jeho osobě pokračuje podle soudobých badatelů, teologů, ale též jeho následovníků a ctitelů „tradice svatých Otců a ekumenických učitelů“[2]. Svatý Nektários se podle pravoslavných křesťanů stal jejich vlastním průvodcem na této pravoslavné cestě životem.
Připomeňme si však ještě jednou k našemu duchovnímu užitku genezi všech hlavních událostí a osob, které jsou se životem svatého Nektária spjaty. A pohleďme také naším duchovním zrakem na místa, s nimiž byl světec v podmínkách tohoto pozemského světa svázán.
Byl to zpočátku řecký Epirus, odkud pocházel jeho otec.
Dále thrácká „Silivrie“, kam se přestěhovala jeho rodina, aby nalezla vhodnější podmínky k obživě. A právě zde se světec, malý Anastásios, narodil.
Jak známo, svatý Nektários se narodil 1. října roku 1846 v Silivrii ve východní části Thrákie, která je dnes provincií Istanbulu v Turecku a nachází se při pobřeží Mramorového moře. Podle statistik osmanské populace z roku 1914 měla Silivrie celkem 16 tis. obyvatel, z nichž více než 10 tis. bylo řecké národnosti.
Jelikož v té době prožívala rodina těžkou životní situaci a dostala se do chudoby, odešel svatý Nektários, jako páté z šesti dětí Demosthéna a Marie, do hlavního města tehdy ještě Osmanské říše, čili do Konstantinopole, aby dílem svých rukou přispěl svým rodičům na obživu a ulehčil jim od těžkého živobytí.
Již v dobách Byzantské říše byla tehdejší Konstantinopol[3], její hlavní město, důležitou obchodní křižovatkou a bránou Orientu. Dnešní Istanbul (z řeckého slova Konstantinopol[4] čili „εἰς τῆν πόλιν“, tj. „do Města“) je s více než 14 miliony obyvatel největším městem Turecka. Je stále sídlem Ekumenického patriarchátu a na jeho území se nacházejí i pravoslavní křesťané jiné než řecké národnosti. Podle neoficiálních zpráv žije v dnešním Turecku, zejména v oblasti Pontu, také stále ještě mnoho tzv. kryptokřesťanů.[5]
V době svatého Nektária žilo v hlavním městě bývalé Osmanské říše více než 200 tis. Řeků.
V Konstantinopoli začal mladý Anastásios pracovat pod vedením jednoho velmi přísného, ba až krutého majitele firmy na zpracování tabáku. Z této doby jsou nám známy dojemné příběhy ze života světce, který nejenže nedostával za svou práci náležitou odměnu, ale bylo s ním také špatně zacházeno. Naštěstí Bůh svého služebníka Anastásia nikdy neopustil a seslal mu do cesty dobré křesťany, kteří mladému světci ve chvílích nejtěžších zásadně pomohli. Netřeba dodávat, že svatý Nektários byl od malička veden touhou a láskou po Bohu, který se stal jeho jedinou a věčnou útěchou.
Schrána se světcovými ostatky na ostrově Egina
V hlavním městě Osmanské říše strávil mladý Anastásios sedm let svého života. Během této doby se živil jak manuální prací, ale stal se také vychovatelem dětí ve škole Přesvatého Hrobu (Páně), který měl tehdy svoji pobočku i v Konstantinopoli. A právě zde se zrodila i jeho láska k poznání a začala se zde rýsovat i jeho pozdější dráha pedagogická a spisovatelská. Především ta spisovatelská začala vlastně již v Konstantinopoli, kde si jako patnáctiletý žák zapisoval výroky a citace ze Svatého Písma, ze svatých církevních Otců, ze starověkých řeckých filosofů, a takto nashromážděný materiál si pak neustále přenášel s sebou a nadále jej doplňoval. Nakonec jej vydal v době svého působení na Církevní teologické škole bratří Rizariových, kde tento materiál publikoval ve dvou svazcích, z nichž druhý pojmenoval Προθεωρία περί της Ελληνικής Φιλοσοφίας, ως προπαιδείας είς τον Χριστιανισμόν, což je možné při absenci českého oficiálního překladu reprodukovat asi jako „Úvod do řecké filosofie jako průpravné výchově k přijetí křesťanství“[6].
Z Konstantinopole odešel mladý, sotva dvacetiletý Anastásios na Chios, kde se stal učitelem a kde později též přijal mnišství.
Chios je pátý největší řecký ostrov na severovýchodě Egejského moře blízko pobřeží Malé Asie patřící Řecku. V roce 1770 se u ostrova strhla námořní bitva mezi Turky a Rusy. Rusové protivníka naprosto zdecimovali a smlouvou z Küçük Kaynarca si vynutili značné turecké ústupky v oblasti Černého moře, mimo jiné i svobodný průjezd Bosporem pro lodě plavící se pod ruskou vlajkou. Během řecké války za nezávislost bylo v dubnu 1822 ze 100 tis. obyvatel Chiosu okolo 90 tis. ostrovanů povražděno nebo zotročeno osmanskými Turky.[7]
Pobyt mladého Anastásia na ostrově Chios se nesl v duchu jeho duchovního zrání pod vlivem a vedením ctihodného starce Pachomia z významného byzantského monastýru Nea Moni[8], založeném v 11. stol. císařem Konstantinem Monomachem. Nakonec sem, na Chios, převezl také svoje rodiče a sourozence, kteří zde zapustili kořeny; jeho bratr Charalambos Kefalas se zde oženil, založil vlastní početnou rodinu a později také převzal po svém bratru (Anastásiovi) funkci učitele v místní škole. Mladý Anastásios přijal na Chiosu v roce 1876 mnišství se jménem Lazar a o rok později (1877) také jerodiákonskou chirotonii, z níž vychází s novým jménem „Nektários“ podle svatého konstantinopolského patriarchy Nektária, se jménem, které ho později také všeobecně proslavilo.
Duchovně věhlasná osobnost starce Pachomia na něj silně zapůsobila, takže ještě dlouho po svém odchodu z Chiosu sv. Nektários vedl s tímto svým učitelem ve ctnostech občasnou korespondenci. Je známo, že sám sv. Nektários vždy druhé lidi povzbuzoval k mnišskému životu a mohl jim z vlastní zkušenosti říci: „Blahořečím ty, kteří svůj život zasvětili Bohu a kteří v něm žijí, pohybují se a existují. Co je v pravdě ctihodnějšího a co znamenitějšího než tento (mnišský) život; neboť on přivádí člověka do nebe.“[9]
Po několika letech strávených na Chiosu odešel sv. Nektários do Athén.
V roce 1832 řecký král Ota I. přemístil hlavní město z Nafplia do Athén. Ty měly v té době snad jen 5 až 11 tis. obyvatel, a žili tady hlavně Řekové, Arvanité, ale také Turci a Albánci. V Athénách se začaly usazovat úřady a různé instituce a s nimi i Řekové z různých částí Řecka a Malé Asie.
V Athénách završil sv. Nektários svá teologická studia (1885), během nichž sepsal mnoho článků, studií a komentářů k Písmu svatému. Odtud díky svému přátelství s Joannisem Choremisem, pocházejícím z ostrova Chios, odcestoval do Egypta. Jeho dobrodinec Choremis znal dobře tehdejšího alexandrijského patriarchu z doby, kdy byl ještě metropolitou ostrova Chios. A tak se sv. Nektários dostal až do Alexandrijského patriarchátu, kde poté sloužil více než pět let jako věrný učedník tehdejšího patriarchy Sofronia IV., který si jej ihned zamiloval jako svého syna. V Alexandrijském patriarchátu zastával funkci patriaršího tajemníka a současně církevního učitele a kazatele. Zde se také v patriarším monastýru sv. Sávy (Osvíceného) stal v roce 1886 knězem a posléze, ve svých čtyřiceti třech letech, v roce 1889 biskupem – titulárním metropolitou lybijského města Pentapolis se sídlem v Káhiře.
Sídlem Alexandrijského patriarchátu bylo odnepaměti město „Alexandrie“ v Egyptě, založené v dubnu roku 331 př. Kr. Alexandrem Velikým v místech, kde za vlád egyptských panovníků Tutanchamona a Ramesse II. stával námořní přístav pro obchod s egejskou oblastí. Počátek obnovy Alexandrie je spjat s osobou osmanského místokrále Muhammada Alího, který potřeboval pro uskutečnění svých hospodářských reforem vybudovat na středomořském pobřeží velký přístav. Roku 1820 bylo město kanálem Mahmudiya opět spojeno s Nilem; za francouzské pomoci byl vystavěn přístav, ve kterém se usadila řada evropských obchodníků. Roku 1882 se stalo jedním z center odporu proti vzrůstajícímu anglo-francouzskému vlivu na fungování Egypta.[10]
Přesto, že si stařičký alexandrijský patriarcha Sofronios zpočátku svatého Nektária velmi zamiloval, jeho spolubratři v duchovní hodnosti však světce ze závisti, kterou vzbudila jeho rozsáhlá a všestranná činnost a obliba u věřících, nespravedlivě pomluvili a veřejně pohanili. Vedení patriarchátu mu okamžitě pozastavili činnost, což bylo z církevního pohledu nezákonné. Dokonce mu zadřželi i jeho několikaměsíční mzdu. Pokud se něco takového stane, musí být daná církevní osoba nejprve podle církevních kánonů předvolána před Posvátný synod, kde má být vyslechnuta, a teprve pak trestána, pokud se něčeho dopustila.
Žádné z obvinění, které bylo vzneseno, nebylo pravdivé. Zlí spolubratři jej obvinili z uzurpace patriaršího trůnu, ale také z mravních přestupků. Nic z toho nebylo pravda. Na svou stranu strhli i další kněze, kteří se domnívali, že Nektários usiluje o návrat Církve k chudobě. Báli se, že to ovlivní jejich ekonomickou situaci a že ztratí svůj dosavadní vliv.
Ikona jednoho z prvních zázraků sv. Nektária krátce po jeho zesnutí
Situace byla pro něj již bezvýchodná. Sv. Nektários nemohl už déle snášet toto nepřátelství a nenávist. Chtě nechtě, sv. Nektários se musel z patriarchátu po necelém roce po své biskupské chirotonii nakonec vzdálit, takže již v roce 1890 odešel zpět do Řecka.[11]
V Řecku působil až do roku 1894 na různých místech jako prostý kazatel (tzv. ιεροκήρυκας) ve službách místní Církve. Nejprve tomu bylo na ostrově Evia (1891–1893) a pak i krátce v eparchii Ftiótidas a Fokídas (1893–1894). Nakonec se díky Božímu řízení dostal opět do Athén, kde přijal funkci ředitele Církevní školy Bratří Rizariových v Athénách. Na této věhlasné církevní škole, jež měla za úkol připravit generace budoucích duchovních Řecké církve, působil od roku 1894 až do roku 1908. Závěr jeho života pak zůstane navždy spjat s jeho milovaným ženským monastýrem Svaté Trojice na ostrově Egina, který sám založil a kam odešel po své rezignaci na Rizarijské církevní škole.[12]
Mniškami se v něm zpočátku stalo několik sester z kruhu duchovních dětí sv. Nektária, toužících po duchovním životě v monastýru; právě ty objevily v osobě sv. Nektária zkušeného a chápajícího duchovního pastýře, který je vedl na cestu spásy. V tomto monastýru světec prožil poslední roky svého útrpného, ale Bohem požehnaného života.
V roce 1920 opustil jako těžce onkologicky nemocný v bolestech tento pozemský svět, aby získal s velkou odměnou svět nebeský. Také proto nacházejí u sv. Nektária útěchu a zastání, jakož i rychlou pomoc zejména lidé trpící onkologickými onemocněními.[13]
Během své dlouholeté životní cesty naplnil svatý Nektários své nitro mnohými plody Svatého Ducha. Zachovával půst, bděl a modlil se bez ustání. Svou vůli ztotožňoval vždy s Boží vůlí, a stal se proto Božím člověkem, tedy někým, kdo zakoušel a učil se božským věcem (ο παθών και μαθών τά θεία). Bohoslužby sloužil jako anděl; když se modlil, nedotýkal se země, jak svědčí ti, kteří jej v závěru jeho života na vlastní oči takto spatřili. „Zjevil se nám jako vroucí milovník Svaté Trojice a srdečný opěvovatel Přesvaté Bohorodice, jako Bohem inspirovaný teolog a neúnavný církevní spisovatel,“[14] vyjadřují se o tomto světci otcové z Monastýru Paraklétos v Řecku.
Svatý otec Nektários kázal, zvěstoval, zpovídal, duchovně vedl své spolubratry v Kristu; a nad to nade všechno přinášel neuhasínající oběť pro svého bližního. Jeho skutky milosrdenství byly nezměrné. Jeho přítomnost vnášela do všech stran pokoj a ztišení, všechny povznášel k myšlenkám o Bohu. Byl zářným knězem a liturgem Nejvyššího. Svému okolí se podobně jako svatý Pavel „stal vším, aby všechny získal“ (1Kor 9,22).
Až do samého závěru svého života pracoval na zahradě, uklízel, ujímal se stavebních prací, dokonce vyráběl a opravoval boty pro své duchovní děti. Byl nespravedlivě a hrubě pomluven[15], přesto vše snášel s poklidem a s velkou důvěrou v Boží spravedlnost. Modlil se, odpouštěl, za vše bez ustání děkoval. Byl věrným napodobitelem pokorného Ježíše.
Jak bylo dosvědčeno, svatý Nektários konal zázraky již během svého života. Takové světce nazýváme v naší Církvi „divotvorci“.
Proto mohl velký skladatel pravoslavných hymnů, ctihodný mnich Gerasimos (1905–1991) z monastýru Malé Anny na Svaté Hoře Athos, vepsat na závěr své skladby ke cti tohoto světce následující pochvalná slova: „Metropolita pentapolský, svatý Nektários, výjimečná chlouba zbožných pravoslavných křesťanů, nejsladší nektar ctnostného života, nejdražší nádoba darů Svatého Ducha, výšina pokory, hlubina lásky, nejvoňavější alabastrová nádoba vůně Utěšitele. Svatý Nektários – bohatý ve ctnosti, velký v zázracích, rychlý v ochraně a nejvroucnější v přímluvách za nás u Boha.“[16]
Svatý Nektários zesnul v Pánu 8. listopadu roku 1920 a byl pochovaný v Monastýru Svaté Trojice na ostrově Egina. Jedním z těch, kteří ho pochovali, byl také dnes již svatý Sáva z Kalymnu, jeho spoludruh v asketických zápasech.
Přenesení (čili vyzdvižení) jeho svatých ostatků se konalo 3. září roku 1953. A jako nový světec Pravoslavné církve byl kanonizován 20. dubna roku 1961.
Svatý otče Nektárii, pros milostivého Boha o nás!
Epilog
Ihned po zesnutí vydávaly svaté ostatky sv. Nektária libou vůní a působily zázračná uzdravení.
Krátce po zesnutí světce v athénské nemocnici položily přítomné mnišky jeho oblečení na chvíli na protější postel, kde zrovna ležel nějaký ochrnutý nemocný. Jakmile se roucha dotkla jeho postele, jako zázrakem byl v tu chvíli uzdraven.
Lidé, kteří přišli na pohřeb svatého Nektária na Eginu, svorně tvrdili, že z hrobu světce vycházely tlumené údery, jako by tlouklo jeho srdce. Jiní pak přirovnávaly tyto údery k tlučení jeho biskupské berly. Jeho svaté ostatky byly několikrát vyzdviženy a ještě mnoho let po pohřbení nalezeny zcela neporušené.
Netlennými zůstaly ještě dlouhých 30 let. Teprve až poté se proměnily do podoby kostí, jejichž částečky mohly být darovány do chrámů po celém širém světě. Místo zesnutí sv. Nektária v athénské nemocnici Aretaieion se brzy proměnilo na poutní místo, kam dodnes přicházejí nemocní, aby se dotkli světcovy postele a pomodlili se k jeho osobě.
Mezi těmito nemocnými byl také bývalý řecký arcibiskup Christodoulos, který byl sám nemocen rakovinou. Právě na tomto místě téměř denně čerpal sílu a útěchu ve své nemoci.
Citace a užitečné odkazy:
[1] ΓΙΑΝΝΑΚΟΠΟΥΛΟΥ, Χ. Β.: Η ποιμαντική Θεολογία του Αγίου Νεκταρίου Πενταπόλεως. Πράξη και Θεωρία. Αθήνα 2014, s. 21.
[2] Tamtéž, s. 21.
[3] Mezi obyčejnými Turky se rozšířil dnešní název města – Istanbul. Do roku 1930 se však město oficiálně nazývalo Kostantiniyye a zahraniční státy stále město nazývaly jako Konstantinopol. Teprve až v roce 1930 bylo město oficiálně přejmenováno na Istanbul a bylo rozhodnuto, že dopisy adresované do Konstantinopole budou skartovány.
[4] „Konstantinopol“ byl až do roku 1922 skutečným hlavním „Městem“ celého řeckého národa. Tuto roli zastával již od svého založení na počátku 4. století před naším letopočtem. Počet Řeků obývajících hlavní město tehdejší Osmanské říše neustále rostl, takže v roce 1860 dosáhla až 200 tis. osob. (Internetový odkaz: https://mikrasiatis.gr/oi-ellines-tis-konstantinoupolis-peri-ta-mesa-tou-19ou-aiona/)
[5] Podle zpráv v řeckém tisku, vycházejícím také ze zkušeností a cest mnoha Řeků do země svých předků, zejména do Pontu, se objevují dojemná svědectví o dnešních obyvatelích Turecka, kteří hovoří dokonce o svých křesťanských zvycích, např. o slavení svátků Paschy, Zesnutí Přesv. Bohorodice, ale také o přípravě chleba, který pontské ženy před pečením vždy přežehnají znamením kříže. (Internetový odkaz: http://www.pontos-news.gr/article/8422/oi-kryptohristianoi-kai-i-zoi-toys-stin-toyrkia/)
[6] Srov. DVOŘÁČEK, M. Svatý Nektários Eginský, divotvůrce. Novodobý světec, významný církevní spisovatel, duchovní pastýř a obnovitel pravoslavné tradice mnišství. Pravoslavná církevní obec v Brně, únor 2016, s. 25.
[7] https://cs.wikipedia.org/wiki/Chios
[8] Viz DVOŘÁČEK, M. Svatý Nektários Eginský, divotvůrce, s. 5-6.
[9] Viz ΝΕΚΤΑΡΙΟΣ, Αρχιμ. (ΖΙΟΜΠΟΛΑΣ). Ο Άγιος Νεκτάριος ο Κορυφαίος και Λαοφιλής των Καιρών μας. Vyd. Π. ΝΕΚΤΑΡΙΟΣ ΖΙΟΜΠΟΛΑΣ ΑΡΧΙΜ, 2009, s. 20–21. Rovněž viz ΓΙΑΝΝΑΚΟΠΟΥΛΟΥ, Χ., Β. Εισαγογή. In: Η Ποιμαντική Θεολογία του Αγίου Νεκταρίου Πενταπόλεως. Πράξη και Θεωρία. Επτάλοφος Α.Β.Β.Ε. Αθήνα 2014, s. 25.
[10] https://cs.wikipedia.org/wiki/Alexandrie
[11] Viz DVOŘÁČEK, M. Svatý Nektários Eginský, divotvůrce, s. 7.
[12] Viz tamtéž, s. 8-9.
[13] Viz DVOŘÁČEK, M. Svatý Nektários Eginský, divotvůrce, s. 9.
[14] Prolog Otců monastýru Paraklétos v Attice v Řecku (překlad z řeckého jazyka: Πρόλογος υπό τών πατέρων της ιεράς Μονής Παρακλήτου, Ωρωπός Αττικής) (online). [2019–09–25]. Dostupné na internetu: http://users.uoa.gr/~nektar/orthodoxy/ tributes/agios-nektarios/didaxes.htm.
[15] Jde o vymyšlenou pomluvu proti svatému Nektáriovi, kterého nespravedlivě obvinila matka jedné z poslušnic na Egině. Vyšetřovat toto neopodstatněné obvinění přijel na Eginu dokonce státní návladní, přičemž si počínal proti světci velmi nevybíravě, hrubě a až ponižujícím způsobem. Pravda později vyšla najevo. Státní návladní však koncem života trpěl gangrénou ruky a přesto, že prosit na Eginu svatého Nektária přijela rovněž manželka tohoto soudce, zemřel nešťastník s velkými bolestmi. Více viz ΝΕΚΤΑΡΙΟΣ, Αρχιμ. (ΖΙΟΜΠΟΛΑΣ). Ο Άγιος Νεκτάριος ο Κορυφαίος και Λαοφιλής των Καιρών μας. Vyd. Π. ΝΕΚΤΑΡΙΟΣ ΖΙΟΜΠΟΛΑΣ ΑΡΧΙΜ, 2009, s. 160–162.
[16] Viz DVOŘÁČEK, M. Svatý Nektários Eginský, divotvůrce, s. 10-11.
