Rozhovor s vladykou Michailem, arcibiskupem Meudonským z Ruské pravoslavné církve v zahraničí
Nejen o mládí, ruské emigraci, českém původu a životě ve Francii, ale také o nezapomenutelných vzpomínkách na svatého Jana Šanghajského…
Slovo úvodem
Jak jsme již uvedli v nedávno zveřejněné Aktualitě naší církevní obce, v den svátku Kazaňské ikony Matky Boží zavítala do našeho chrámu vzácná návštěva z Ruské pravoslavné církve v zahraničí (RPCZ). Arcibiskup Meudonský, vladyka Michail (Donskov), narozen 29. března 1943, přijal pozvání vladyky Olomoucko-brněnského Simeona a Šumperského Izaiáše, aby společně s námi sdílel radost při příležitosti 80. výročí posvěcení olomouckého katedrálního chrámu, kde sloužil již v sobotu při hlavních oslavách.
My jsme této vzácné příležitosti využili, abychom se vladyky Michaila zeptali na některé otázky spjaté s jeho životem, vírou, ale také např. jeho osobní známostí se svatým vladykou Janem Šanghajským a Sanfranciským, kterému pozdější biskup Michail pomáhal a přisluhoval ještě jako mladý chlapec při pravoslavných bohoslužbách v Paříži.
Úryvky z rozhovoru
Při prvních nesmělých dotazech jsme se díky vladykovi Michailovi rázem ocitli nejen v jiném století, ale také ve světě, kterým procházela válka a válečné útrapy, kde za svou vlast bojovali v občanské válce v Rusku např. Donští kozáci, z jejichž středu vladyka Michail pochází. Postupně jsme se tak obloukem dostali přes Turecko, řecký ostrov Lemnos až do tehdejšího Československa, kde má kořeny jeho nejbližší rodina.
Ruští emigranti se do Evropy v době občanské války v Rusku a obecně po revoluci dostávali různým způsobem. Tatínek vladyky Michaila k nám do Československa přijel ve 20. letech 20. stol. společně se svými druhy z pluků Donských kozáků, kteří cestou přes Turecko a Řecko dorazili až k nám na Jižní Moravu. Zde bydleli v provizorních ubytovnách, kterým se tehdy říkalo „Russkyje baráky“.
Poznámka
Sám otec Jozef Fejsak zavzpomínal na dnes již historické paměti, podle nichž u nás v Brně bylo celkem 8 místních společenstev ruských emigrantů, přičemž jedno z nich, zasvěcené sv. Sergiji Radoněžskému, působilo výlučně jako církevní spolek, o nějž se duchovně staral blahé paměti otec Alexej Vaněk. Kdykoli hovoříme o historii naší církevní obce, vždy s jistou dávkou hrdosti hovoříme o úctyhodném sborovém tělese našeho chrámu, kde zpívalo také několik zpěváků právě z řad místní ruské emigrace v Brně, kteří společně s našim zpěváky doprovázeli svým hlasem pravoslavné bohoslužby v našem chrámu ve 30. letech minulého století.
Vladyka Michail tuto informaci ještě rozvinul, když nám řekl, že později bylo těmto ruským emigrantům, včetně jeho tatínka, umožněno studovat na našich vysokých školách. Sám prezident Masaryk se o to zasloužil. Tito ruští studenti však od našeho státu nedostávali žádný finanční příspěvek, jak to bylo naopak běžné v jiných státech tehdejší Evropy, a proto si museli na studia vydělávat u místních rolníků a sedláků na Moravě…
Ti se k nim ale zpočátku chovali s jistou dávkou nedůvěry, a protože je stále podezřívali, vyžádali si od nich potvrzení, které mají Rusové nechat sepsat samotným prezidentem Masarykem. Ten se za ně měl zaručit. Ruští emigranti takové potvrzení nakonec skutečně získali, aby se lidé, kteří je zaměstnávali, utišili.
Vladykova dědečka, rovněž donského kozáka, zabili bolševici hned v počátcích ruské revoluce, krátce po jejím vypuknutí. On byl totiž ve svých postojích k novému bezbožnému režimu v Rusku zcela nekompromisní.
Maminka vladyky Michaila byla českého původu a pocházela ze Žarošic na Moravě. Se svým budoucím manželem, s tatínkem vladyky Michaila, se poprvé setkala v Lázních Luhačovice. Tam se tehdy ocitl také Donský kozák – Vasilij Semjonovič Donskov, který poprvé spatřil svou budoucí manželku Annu, když se procházela po kolonádě se svým dědečkem Antonínem.
Její dědeček, když viděl, jak se na sebe tito dva mladí lidé podívali, pochopil, že se jeho vnučka zamilovala.
Anna později následovala svého milého až do Francie, kam za ním rok po jeho odchodu z tehdejšího Československa odešla. Zde také proběhla církevní svatba.
Vladyka Michail nám rovněž prozradil, že u nich doma měli vždy ikony a pod nimi stála fotografie svatých carských mučedníků, celé carské rodiny. Už tehdy je měli ve zbožné úctě a považovali je za svaté.
Doma vždy hovořili rusky, ale maminka na vladyku mluvívala také česky, dokonce mu posílala dopisy v češtině, takže vladyka dodnes rozumí dobře i našemu jazyku.
Jeho maminka mu pak ještě krátce před svou smrtí dala své požehnání, aby se mohl stát duchovním. Po tomto požehnání vydechla naposledy a opustila tento svět.
Ze vzpomínek a osobních zážitků ze setkání se svatým Janem Šanghajským
Hned na úvod dodejme, že vladyka Michail byl na své první svaté zpovědi ve svých 7 letech. A jeho zpovědníkem nebyl nikdo jiný než sám svatý Jan Šanghajský.
Po boku tohoto nezapomenutelného pastýře a světce prožil vladyka Michail v Paříži ještě jako chlapec celkem 12 let svého života, až do svých 19 let. To znamená, že ho osobně potkával a znal od roku 1950 do roku 1962. Svatý Jan Šanghajský působil v Paříži právě do roku 1962, kdy odletěl do USA, kde již žil natrvalo až do svého blaženého zesnutí v roce 1966.
Vladyka Michail nám vyprávěl, jaké dojmy v něm tehdy zanechala jeho první duchovní zkušenost spjatá s tajinou svaté zpovědi. Přiznal se nám, že svatý Jan Šanghajský budil vždy respekt a lidé ho považovali za člověka přísného. Podobně ho vnímal také mladý vladyka Michail, nicméně po svaté zpovědi a duchovním rozhovoru s vladykou Janem pochopil, v čem spočívá jeho duchovní velikost. Svatý Jan Šanghajský s ním promluvil s nekonečnou láskou a vysvětlil mladému chlapci, v čem tkví podstata pokání, co je to hřích a jak se vzdalujeme od Boha tím, když hřešíme. Tato zkušenost zůstala navždy zanesena hluboko v paměti budoucího biskupa RPCZ.
Vladyka Michail dále zavzpomínal:
„Byl jsem tehdy ještě mladík. Přistoupil jsem k vladykovi (Janovi) a zeptal se ho (tehdy v Paříži), zda ještě někdy v životě spatřím svou ruskou vlast.“
Svatý Jan Šanghajský mi tehdy odpověděl:
„Uvidíš, ty ji uvidíš.“
A skutečně, vladyka Michail později ještě několikrát do Ruska zavítal. Mimo jiné byl rovněž členem Delegace RPCZ, která se v roce 2007 účastnila slavnostního Aktu sjednocení s Moskevským patriarchátem v Moskvě. A o několik let později přicestoval ke slavnosti vysvěcení chrámu zasvěceného právě sv. Janu Šanghajskému v Bělorusku.
Ve svých vzpomínkách pohlížel vladyka Michail na svatého Jana Šanghajského jako na nezapomenutelného člověka, milujícího pastýře, který se za všechny vroucně a vytrvale modlil.
Svatý Jan Šanghajský byl podle slov vladyky Michaila přísným, ale s mírou a s rozumem. Nesouhlasil například se zkracováním některých modliteb, zpěvů či částí bohoslužebných obřadů. Když se něco takového dozvěděl a uslyšel, že třeba sbor něco takového vynechal, vždy udělal takový zvláštní posunek a zvuk ústy, něco jako syknutí, aby dal najevo svou nevoli. Pak šel hned za zpěváky a řekl jim, aby danou část či pasáž zazpívali znovu.
Jindy, ačkoli byl sv. Jan Šanghajský sám biskup, se mohlo stát, že byl v oltáři sám, bez dalších pomocníků a diákonů, takže se musel o vše postarat, jako by byl prostý kněz.
Opět jindy, když nebylo dostatečné množství zpěváků, odešel sv. Jan Šanghajský z oltáře, aby zpíval místo absentujícího sboru…, a kněze poslal sloužit svatou liturgii.
Vladyka Michail si vzpomněl i na to, že když jednou sv. Jan Šanghajský přistál letadlem na nějakém vzdáleném místě na zeměkouli, možná to bylo právě v Jižní Americe, a vystupoval z letadla po takových těch malých schůdkách, dole ho vítali dva katoličtí kardinálové, kteří si od něj brali požehnání.
Také katoličtí věřící ve Francii si ho velmi ctili a dokonce malovali vlastní ikony s podobiznou sv. Jana Šanghajského.
Když vladyka Michail později, při slavnostní kanonizaci, uviděl v San Francisku svaté ostatky sv. Jana Šanghajského, konkrétně jeho odkrytou ruku, která dodnes vypadá jako živá, rozplakal se, neboť si vzpomněl na dobu, kdy tuto ruku cítil, jak se dotýká jeho hlavy a žehná mu.
Ještě jedna zajímavost, na kterou si během našeho rozhoru vladyka Michail vzpomněl:
Při kanonizaci sv. Jana Šanghajského byl tehdy přítomen také jeden kněz čínského původu – otec Ilja Wen, který se dožil úctyhodných 110 let a který se svatým Janem spolupracoval už jako duchovní v rámci šanghajské misie.
Stařičký otec Ilja Wen
Problémy a rozkoly v Církvi, ve farnosti, v církevním společenství
V závěrečné fázi rozhovoru jsme vladykovi stručně představili život naší eparchie a farnosti. V jedné chvíli přišla řeč na jeden nechvalně známý aspekt církevního života, jímž jsou schizmata, roztržky, různá nedorozumění a odchody některých bratří a sester z Církve, kteří pak zakládají nové, paralelní struktury a v nich úporně setrvávají.
Vladyka Michail nám potvrdil, že tyto věci se děly od počátku existence Církve Kristovy, a většinou se nevyhnou žádnému živému společenství. Podobné problémy měla také RPCZ ve Francii.
Vladyka Michail naznačil, že vinni jsme my všichni, biskupové, duchovní i laici.
Stěžejní problém spočívá v tom, že často přijímáme do Církve jinoslavné věřící lehkomyslně, bez náležité přípravy, katecheze a soužití s farností alespoň po dobu jednoho roku.
Jinak hrozí riziko, že tito věřící zůstanou bez náležitého duchovního „vybavení“ (poznání a zkušenosti), doslova bez „duchovní zbroje“, o níž hovoří svatý apoštol Pavel, která je třeba pro další život v Církvi.
Podle vladyky Michaila se tak můžeme stát viníky něčeho, co bude mít dalekosáhlé následky, které pak už jen těžko napravíme. Je velkým nebezpečím, když dopustíme, že se pravoslavnými stanou lidé, u nichž neproběhla náležitá doba zkoušky, seznámení se základy naší víry a osvojení si základních atributů věroučných i církevních.
Kdysi od RPCZ ve Francii odešli nějací lidé, poměrně vzdělaní a erudovaní, kteří po 2 až 3 letech po svém křtu začali kritizovat biskupa a obviňovat ho z hereze. Jednalo se o učení a svatost blaženého Augustina. Uvnitř tehdejšího církevního společenství, v jejich farnosti, si věřící povšimli, že tito výše zmínění bratři se náhled a radikálně změnili. Začali se stranit církevnímu společenství. Jejich tváře napovídaly o velkém vzdoru a nepřátelství.
„Jednou za námi přišli,“ vypráví vladyka Michail, „a řekli: My něchatim byť Russkymi.“
Tito lidé také tvrdili, že svatý Augustin a jeho učení není v souladu s pravoslavnou vírou apod.
Úplně tehdy opustili místní farnost a odešli z církevního obecenství v dané eparchii. Odnesli si s sebou veškeré chrámové vybavení, včetně antiminsu, podepsaného sv. Janem Šanghajským.
Biskup Amvrosij (Kantakuzen)
Krátce nato, co odešli, postihly jejich rodiny i životy nepříjemné události a v jednom případě dokonce i smrt.
Při nějakém pozdějším setkání a rozhovoru vladyky Michaila s biskupem Amvrosijem (dříve knížetem Petrem Petrovičem Kantakuzenem), tehdejším biskupem RPCZ a její Ženevské a Západoevropské eparchie, mu bylo řečeno, že takovým lidem, kteří přicházeli do pravoslavné Církve a kteří pocházeli z místního obyvatelstva, jež není tradičně pravoslavné, zde máme na mysli Francouze, je třeba se dobře věnovat a vést je k lepšímu pochopení tradic spojených s duchem ruského věřícího.
Biskup Amvrosij měl na mysli takovou péči o nově příchozí, která by vedla k jejich lepšímu začlenění mezi věřící ruského původu, kteří v jeho eparchii tvořili většinu věřících. Vždyť právě a jedině pokorné soužití těch, kteří přicházejí a stávají se členy nějakého většího církevního společenství, např. s věřícími slovanského původu, může napomoci k duchu soudržnosti, bratrství a jednoty v Kristu a přinést plody pravého duchovního života, v němž platí ono evangelní: „Není ani Žid, ani Řek, ani sluha, ani svobodný, ani muž, ani žena. Neboť všichni vy jedno jste v Kristu Ježíši.“ (Gal 3,28) A proto by každý přicházející do stávající farnosti měl nejprve pochopit ducha, tradici a zvyky těch, kteří tato společenství již tvoří, aby se mohl také lépe sžít s místním prostředím a pochopit, co je to být pravoslavným křesťanem, neboť pravoslaví není „literou“, nýbrž „duchem“ zákona, jehož nejvyšší autoritou je sám Pán všechny posvěcující a sjednocující.
Pokud ale zatvrzele nechceme být ani „ruskými“ ani „řeckými“ či jakýmikoli jinými věřícími, a tudíž nechceme pochopit ani přijmout dobré zvyky našich „starších“ spolubratří ve víře, byť by byli jakékoli národnosti, nemůžeme se pak nikdy stát ani dobrými pravoslavnými Čechy a Moravany…
Rozhovor vedl Michal Dvořáček
Užitečné odkazy:
Rozhovor a vyprávění vladyky Michaila o svatém Janu Šanghajském:
Aktualita z červencové návštěvy vladyky Michaila v naší farnosti:
Život svatého nového mučedníka Jermogena, biskupa Tobolského a Sibiřského:
Sláva Bohu, který mi dává tolik těchto moudrých a blahodárných zkoušek…
Více biografických údajů o vladykovi Michailovi:
https://ru.m.wikipedia.org/wiki/Гермоген_(Долганёв)
https://www.synod.com/synod/engdocuments/enart_archbpmichaelinterviewpravmir.html
