„Neboť nepravost svou já poznávám a hřích můj přede mnou je vždycky“
„Člověk, který se nachází daleko od Boha, ať se snaží sebevíc, ať přemýšlí sebevíc, nemůže pochopit, kde hřeší. Velmi často se stává, že dospělý člověk přijde ke křtu a když se ho zeptáte: „Máte na svědomí nějaké hříchy?“, odpověď je vždy stejná: „Nemám žádné hříchy.“ Jinými slovy, daný člověk říká: „Jsem svatý.“ I kdyby byl svatý, řekl by: „Mám tolik hříchů jako písku v moři.“ A když byste se ho zeptali: „Které?“, začne je vyjmenovávat a dokud mu neřeknete: „Dost, přestaň!“, nikdy by nepřestal. Stačí si přečíst Efrema Syrského – neustále píše o hříchu. Proč? Protože jeho oči vidí pravdu, a to je, že jsme padlí, hříšní tvorové, odmítnutí, odcizení Bohu. A to je pravda.
Ale člověk zaslepený hříchem si myslí, že je s ním všechno v pořádku, jak se říká, dobře najezený, napitý a s tabatěrkou; Všechno je v pořádku, všechno je skvělé, všechno je výtečné. Ve skutečnosti je to ale hrozný stav. Ale jakmile se člověk začne přibližovat k Bohu, začne v sobě vidět jeden hřích, pak dva, pak tři, pak čtyři a postupně, vstupem do boje s hříchem, který vidí, uvolňuje místo pro Boží milost (blahodať). Boží blahodať se vlévá do jejich duše, světlo v ní sílí a v tomto světle vidí ještě více svých hříchů.
Lidé nezkušení v duchovním životě jsou dokonce překvapeni: „Začal jsem chodit do chrámu a vidím, že se stávám stále hříšnějším a hříšnějším.“ Ve skutečnosti ne, člověk se nestává hříšnějším; jednoduše získá duchovní zrak, začne vidět pravdu. Pokud tedy před dvěma lety v sobě nic neviděl a myslel si, že je všechno v pořádku, nyní, po dvou letech účasti v chrámu na bohoslužbách, už v sobě vidí mnoho hříchů. To naznačuje, že Boží blahodať pronikla do jeho srdce.“
(†) otec prot. Dimitrij Smirnov
Zdroj: Дивное Дивеево
připravil Michal Dvořáček
