Všechno, co děláme, dělejme pro Boha
– Starče, obvykle mě pohání strach, abych ostatní nějak nezarmoutil anebo abych neklesl v jejich očích; nepřemýšlím o tom, abych nezarmoutil Boha. Jak je možné učinit svou bázeň před Bohem ještě větší?
„Je potřeba bdělosti. Všechno, co člověk dělá, by měl dělat pro Boha. My totiž na Boha zapomínáme a pak se do nás vmísí myšlenka, že děláme něco velkého, a také lidské potěšení, a my se snažíme neklesnout v očích druhých lidí.
Zatímco pokud někdo jedná s myšlenkou, že ho Bůh vidí, že ho sleduje, pak je vše, co dělá, jisté; jinak řečeno, pokud dělá něco, aby se lidem ukázal dobrý, ztratí všechno, všechno bude promarněno. U každého svého činu si člověk musí položit otázku: „Přináší to, co dělám, (mé duši) mír; přináší to uspokojení Bohu?“ a zkoumat, zda se to Bohu skutečně líbí. Pokud na to zapomene, zapomene potom i na Boha. Proto se v minulosti říkalo „(myslet a konat) jako bys stál před Bohem“ nebo „bezbožný se Boha nebojí“. Nebo se říkávalo: „Jestliže je to i Boží přání, dovolí-li to Bůh.“
Lidé cítili Boží přítomnost všude, měli Boha neustále před sebou a byli pozorní. Žili to, co říká Žalm: „Představuji Hospodina před obličej svůj vždycky, a když je mi po pravici, nikoli se nepohnu.“ (Žalm 16,8), a nic jimi neotřáslo.
Vidíte, pomalu se dnes dostává do popředí evropský „duch“ a mnozí lidé z pouhé své světské zdvořilosti nedělají nic „nekonformního“ (nic, co by vybočovalo z průměru). Nuže, ať už bude člověk činit cokoli, nechť to učiní čistým pro Krista, ať má na mysli, že ho Kristus vidí, sleduje ho; ať je Kristus středem každého jeho pohnutí. V jeho skutcích však nesmí být lidský „prvek“ (lidský způsob uvažování).
Pokud jsme motivováni cílem zalíbit se lidem, neprospívá nám to. Je potřeba hodně pozornosti. Vždy zkoumám prameny, z nichž vycházím, a jakmile si uvědomím, že vycházím z touhy zalíbit se lidem, ihned ji „udeřím“ (tj. napravím sám sebe). Protože když jdu vykonat dobrý skutek a lidské potěšení mi v tom stojí v cestě, no, pak čerpám vodu ze studny děravým kbelíkem.
Většinu pokušení si často způsobujeme sami, když spolupracujeme s ostatními. To znamená, že když nás žene sobectví, chceme se povyšovat a hledat osobní uspokojení. Nikdo nevystoupí do nebe světským vzestupem, nýbrž duchovním sestupem (tj. ponížením se, pokorou). Kdo kráčí nízko, vždy kráčí s jistotou a nikdy nepadá. Proto, jak jen můžeme, vykořeňujme (z našeho srdce) světské představy a světský úspěch, který je duchovním selháním. Zošklivujme si skryté i zjevné sobectví a lidskou spokojenost, abychom si naopak upřímně zamilovali Krista.
Dnešní doba, v níž žijeme, se nevyznačuje nehlučností a tichostí, nýbrž okázalostí a současně prázdnotou. Duchovní život je však charakteristický svou tichostí. Je dobré dělat to, co je v našich silách, správně, tiše, bez velkých gest nad naše vlastní síly, protože jinak to bude na škodu naší duše i těla a často i na škodu Církve.
V opravdové radosti našeho bližního se nachází i radost v Kristu. Je třeba dbát na to, jak očistit radost vůči bližnímu, tedy odstranit lidskou radost, aby i tato lidská oběť mohla dospět ke Kristu. Když se někdo snaží zařídit své církevní záležitosti rádoby pravoslavným způsobem a jeho cílem je přitom získat pro sebe nějakou výhodu, tedy starat se o své vlastní zájmy, jak může získat od Boha požehnání? Jak je to jen pro člověka možné, měl by svůj život nastavit tak, aby byl v blízkém vztahu k Bohu. Vždy prověřujte sami sebe a dbejte na to, abyste konali Boží vůli. Když člověk koná Boží vůli, pak zachovává úzký vztah s Bohem a pak, aniž by Boha prosil, neustále přijímá, neustále dostává pít vodu z pramene.“
Z knihy: Starec Paisij Svatohorec. Slova II. Duchovní probuzení, Posvátné hesychastérium svatého Evangelisty Jana Theologa, Souroti 2011
připravil Michal Dvořáček
Užitečné odkazy:
„Ať děláme cokoli, dělejme to pro Boha, a ne pro marnivost.“
