Neděle svatých Žen myronosic
(† Arch. Georgios Kapsanis „Grigoriatis“)
Milí bratři,
dnes jsme ve svatém Evangeliu slyšeli, s jakou láskou k našemu Kristu se svaté ženy myronosice a svatý Josef z Arimatie a Nikodém, navzdory velkým nebezpečím, kterým byly jejich životy vystaveny, postarali o pohřbení Spasitele Krista, nejsladšího našeho Pána, ale také o to, aby v neděli za úsvitu spěchali s vonnou myrhou své lásky, aby tímto způsobem znovu nabídli svou úctu Ukřižovanému Pánu.
A protože tyto zbožné ženy Ježíše tolik milovaly a pro Ježíše tolik riskovaly, byly také hodny velké a jedinečné pocty, především slyšet radostné zvěstování o zmrtvýchvstání. Vidět prázdný hrob Páně a vidět anděla uvnitř hrobu, jak jim říká: „Co hledáte? Ježíše ukřižovaného? Vstal z mrtvých, není zde.“ Vskutku velké požehnání! Velké požehnání slyšet z andělských úst, že ukřižovaný Ježíš, v něhož vkládali všechny své naděje a veškerou svou lásku, nezemřel, ale vstal z mrtvých jako Bohočlověk, jako Vítěz nad smrtí, a protože vstal z mrtvých, je skutečně naším Vykupitelem a Spasitelem a tím, kdo vzkřísí i nás, nejprve duchovně a pak i fyzicky při svém Druhém příchodu.
Je tedy darem a důsledkem Jeho lásky, že svaté Ženy myronosice přijaly požehnání. Milovaly mnoho a byl jim dán tento velký dar. Tak se to děje, bratři moji, i v našich životech. Když i my velmi milujeme Boha, i nám bude dán dar poznání, že Pán skutečně vstal z mrtvých.
Neuslyšíme z úst archanděla: „Co hledáš? Ježíše ukřižovaného? Vstal z mrtvých, není zde,“ ale uslyšíme to ve svých srdcích se zprávou od Ducha Svatého. Neboť když se křesťan odevzdá Kristu, když si křesťan zamiluje Krista, když křesťan obětuje svůj egoismus, svou pýchu, svůj klid pro Krista a pracuje pro Krista, pak je ve svém srdci hoden uslyšet Boží hlas, cítit Boží milost a být informován vnitřní informací, s níž k nám promlouvají naši svatí a bohonosní Otcové, že Ježíš Kristus je Bůh, že je naším vzkříšeným Spasitelem a Vykupitelem. A tato vnitřní informace přináší jistotu víry. Přináší duši velký pokoj a nevyslovitelnou radost a je předzvěstí Ráje, ale tuto informaci nemůže přijmout vnitřně, hluboko do srdce, kdokoli jiný kromě křesťana, muže nebo ženy, který miluje Krista a obětuje se Kristu.
Když křesťan, moji bratři, přijme tuto informaci do svého srdce, pak skutečně cítí to, kým Kristus je. Pak skutečně a pevně uvěří v Krista. Pak pocítí, že Kristus nejen vstal z mrtvých, ale že ho Kristus spolu se sebou také vzkřísí a že již přešel ze smrti do života, a proto se smrti nebojí.
Kdo skutečně přijal Boží milost, má také nebojácnost tváří v tvář smrti, protože již vstal z mrtvých s Kristem, jelikož je sjednocen s Kristem, který je Život a Vzkříšení.
Otázkou pro nás všechny tedy je, jak i my budeme milovat Krista, tak jak Ho milovali svatý Josef, svatý Nikodém a svaté Myronosice. Jak mu dáme ne část svého srdce, ale celé své srdce. Jak mu dáme ne část své vůle, ale celou svou vůli. Jak mu nabídneme ne část své mysli, ale celou svou mysl. Abychom se mohli cele, duševně i fyzicky, odevzdat Ježíši Kristu. Jak dosáhneme této dokonalé lásky, kterou od nás Pán žádá? Protože Pán nám nabídl to, co pro Něho bylo nejcennější: svůj život. Neměl nám víc co dát. Měl svůj život, dal nám svůj život. A on má svůj život a svůj život nám dává. A co nám dnes dává náš Lidumil Kristus? Dává nám jen své učení? Své kázání? Dává nám i tyto věci, jistě. Ale ze všeho nejvíc nám dává sebe sama, své Tělo a svou Krev, svůj život, protože pokaždé, když přijímáme svatou Eucharistii, co přijímáme? Jeho Tělo a Krev, celý život Kristův. Celý Kristus je nám nabízen. Nedává nám část sebe sama, ale celého sebe sama. Proto svatý Jan Zlatoústý říká: „Není nic většího, co by Bůh mohl dát člověku. Cokoli má dát, to dává. A není nic většího, co by člověk mohl od Boha žádat, než to, co mu Kristus dává ve svatém Přijímání.“ Kristus nám tedy dává celý svůj život a žádá i o naše životy. Viděli jste, co Bůh říká ve Starém zákoně? „Synu můj, dej mi své srdce.“ Dítě mé, synu můj, dej mi své srdce. Jak vlastně můžeme dát celé své srdce Pánu Ježíši Kristu?
***
Když se podle svatých Otců zříkáme své vlastní vůle a svých vlastních záměrů. A přijímáme to, co chce Bůh. A to, co Bůh chce, to chceme i my. Jak Bůh uvažuje? Tak myslíme i my. Když to děláme, pak odevzdáváme celé své srdce Kristu. To je samozřejmě velmi obtížné. Není to snadné, protože to vyžaduje hlubokou pokoru. Přestat chtít své vlastní sobecké záměry a svou vlastní vůli, a chtít naopak Boží vůli a Jeho záměry, to vyžaduje hlubokou pokoru a každodenní boj. Kdo to dělá, je křesťan.
***
Snažme se tedy, moji bratři, s Boží milostí a na přímluvy svatých, slavných Žen myronosic, abychom i my toužili po Boží vůli a Jeho záměrech. V každém okamžiku svého života bychom se měli ptát: To, na co teď myslím, chce Bůh? Co teď chci, chce i Bůh? Pokud to Bůh chce, udělejme to. Pokud to nechce, nedělejme to. To, co teď udělám, líbí se to Bohu? Nebo to Boha rozhořčuje? Pokud se mu to líbí, dělejme to z lásky. Pokud to Boha rozhořčuje, nedělejme to z lásky k Bohu.
A tak naše láska k Bohu a naše touha po Bohu bude postupně růst. A když poroste naše láska k Bohu, pak v něm celý člověk bude hořet jednou láskou. A člověk se stává jedním v lásce s Bohem. Svatí Otcové mluví o božské lásce.
Kéž tedy, moji bratři, božská láska zaplaví i naši vlastní duši. Kéž i my milujeme Krista, tak jako On miluje nás, a obětujeme mu celý svůj život. Kéž je každá minuta našeho života obětí lásky Bohu. Kéž každý čin a každá myšlenka je obětí lásky našemu Kristu.
Tak bude Pán Ježíš potěšen a, jak praví evangelista Jan, když budeme velmi milovat Boha a svého bratra, tehdy Bůh přijde, Svatá Trojice, Otec, Syn a Duch Svatý, aby v nás přebýval. A pak každý křesťan bude chrámem živého Boha. Bude mít v sobě Svatou Trojici. Hle, sláva člověka! Kéž Svatá Trojice přebývá v našem pokorném a pozemském lidském těle.
Kéž se tedy všichni skrze lásku ke Kristu a k bližnímu staneme příbytkem Svaté Trojice. Amen.“
Starec Georgios Grigoriatis
(Homilie přednesená v Chrámu Nejsvětější Trojice v Limassolu v r. 1985)
Zdroj: Koinoniaorthodoxias.org
připravil Michal Dvořáček
