„Přišedše k západu slunce a spatřivše záři večerní…“
Když jsem se nedávno ocitl v prostorách našeho nově vybudovaného Chrámu Pokrovu Přesvaté Bohorodice, kde právě probíhala první Večerní bohoslužba, stanul jsem poblíž svatého oltáře. Při pohledu na našeho duchovního pastýře jsem náhle pocítil hluboko ve své duši silné dojetí. Stačil jediný pohled na oddaného a obětavého „služebníka Kristova” a “správce Božích tajemství“ (1Kor 4,1), jenž neúnavně jako „dobrý pastýř“ chrání své duchovní stádce a vede ho ke Kristu.
Ano, už mnohokrát jsem si uvědomil, jak věrné a přiléhavé je v případě našeho duchovního pastýře jeho srovnání s Pastýřem Kristem, s evangelním vzorem Dobrého pastýře, který přišel, aby zachránil to, „co bylo zahynulo“ (Mt 18,11). Dobrý pastýř se pozná po opravdové lásce ke svým „ovečkám“, ke svému duchovnímu stádci, neboť je ochoten za ně položit i svůj život. Náš duchovní pastýř je stejný, „včera, dnes a my věříme, že takovým zůstane navždy“, neboť on nepracuje za mzdu, ale mzdou jeho práce je láska jeho věrných duchovních dětí.
Vždyť dobrý pastýř zná své ovce, „a ony znají“ svého pastýře (srov. Mt 10,11-14).
Každé lidské slovo, byť upřímně myšlené, je ve své podstatě vždy nedostatečné, neboť nemůže zcela postihnout skutečný stav věcí a myšlenek. Lze se k nim jen přiblížit. Protože to, co je skryté v hlubinách lidské mysli, je v dokonalé míře známé pouze v Bohu… „On zjevuje věci hluboké a skryté; zná to, což jest v temnostech, a světlo s ním přebývá.“ (Da 2,22)
Před mým zrakem se začala pomalu odvíjet každému pravoslavnému křesťanu tolik známá Večerní bohoslužba. Celý její průběh je jedním velkým díkůčiněním. Jen poslechněme slova hlavního žalmu: „Dobrořeč, duše má, Hospodinu, Hospodine, Bože můj, tys nadevše veliký. Oděn jsi ve slávu a velebnost. Světlem oblékáš se jako rouchem.“ (Žalm 104)
Ano, světlo má nezastupitelnou roli v tajemném výkladu evangelních podobenství. Bůh sám je Světlo a Oheň. Kristus je rovněž světlo, doslova „Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha“ (Vyznání víry). Ve Večerní bohoslužbě je Kristus přirovnán k tichému světlu… „Světlo tiché, svaté slávy, nesmrtelného Otce nebeského“. Díky večerní bohoslužbě přicházíme „k západu slunce“ a svým duchovním zrakem patříme na „záři večerní“, abychom opěvovali „Otce, Syna i Svatého Ducha, Boha“!
Naší vědomou a toužebnou přítomností na každé Večerní bohoslužbě přinášíme Bohu naše modlitby, chválíme Boha (dokud budeme živi) a radujeme se v Hospodinu, neboť vidíme, že „všechno moudře učinil“.
V té chvíli náš duchovní pastýř stál již soustředně u svatého prestolu, který po přečtení modliteb okuřoval kadidlem a pak pokračoval dál, i v chrámové lodi, aby zde uctil všechny hlavní chrámové ikony a svatyně v podobě ostatků svatých. V průběhu okuřování přinesl vůni duchovní až do blízkosti každého z nás, v chrámu stojícímu věřícímu.
„Vylévám před Ním modlitbu svou, trápení své mu oznamuji…“
Kolik trápení má každý z nás! To však plně zná pouze Hospodin. Svá velká trápení má také každý duchovní pastýř, jsa podoben každému z nás lidí. On navíc na sebe bere i naše zármutky a strasti a předstupuje před Boha Nejvyššího, kterého prosí, aby ho vyslyšel… Spolu s ním voláme i my smělá slova dalšího ze žalmů (141): „Hospodine, k Tobě volám, vyslyš mne.“
Jaká smělost, jaká důvěra, jaká horlivost pro Boha. Při pohledu na kněze okuřujícího svatý oltář a další prostor chrámu, toužíme i my, aby se „naše modlitba vznášela jako kadidlo“, aby nás Hospodin vyslyšel. Vždyť každý nosíme ve své duši různá trápení, každý z nás poznává svou nedokonalost a ve srovnání s našimi svatými často i velkou nehodnost. Nezbývá než vstávat znovu a znovu k modlitbě, pozvedat své ruce a také pohled k nebi a volat: „Hlasem svým se modlím k Hospodinu…, vylévám před Ním modlitbu svou, trápení své Mu oznamuji.“
Také náš duchovní pastýř se spolu s námi, ba často sám, když je všemi opuštěn, obrací k Bohu a volá: „Na cestě té, jíž jsem kráčel, osidlo mi nastražili…, pohlédnu-li napravo a hledím, není zde nikoho, kdo by se ke mně znal. Neměl jsem, kam se utéci, není zde nikoho, kdo by se ujal duše mé.“
Díky hlubokým a dojemným slovům krále Davida, která jsou jednou provždy zapečetěna v jeho jímavých biblických žalmech, získáváme znovu sílu překonávat všechny své životní překážky, hledět do očí svých pronásledovatelů, ale necítit již nenávist anebo hořký pocit nespravedlnosti…, nýbrž volat k Hospodinu, aby „udělil pozornost našim modlitbám“, neboť zde není nikoho, „kdo by se ujal naší duše“.
V našich souženích a při obracení se o pomoc k Bohu nezapomínáme ani na Přesvatou Boží Matku, Vždycky Pannu Marii, neboť jsouce pamětlivi „nejsvětější, nejčistší, nejblahoslavenější a slavné vládkyně naší“, spolu se všemi svatými „sami sebe i druh druha i veškeren život náš Kristu Bohu“ poroučíme.
Lásku a úctu k Přesvaté Bohorodici jsme rovněž „zdědili“ jako synové od našeho duchovního pastýře. Je to již zaneseno v našem duchovním „genetickém kódu“, který už nelze nikdy vymazat ani zapomenout. Zbožné příklady úcty, silné důvěry a smělé doufanlivosti, kterou k Přesvaté Panně Marii chová náš duchovní pastýř, přecházejí z generace na generaci jeho věrných synů a dcer, duchovních dětí, které považují naši farnost za ten nejvzácnější dar „duchovní rodiny“, v níž se děje vše „ve vší slušnosti a podle řádu“ (1Kor 14,40), tak jak je zvykem a pravidlem ve Svaté Církvi Kristově.
Nejlepší výuka jest pomocí příkladu. A my, jsouce vedeni příkladem našeho duchovního pastýře, býváme posilňováni v naší víře a s důvěrou přijímáme každou zkoušku, která se děje k ještě většímu prohloubení a ryzosti naší víry. Vždyť ta se jako zlato „čistí v ohni“. Jak říká svatý apoštol Petr, „z toho se radujte, i když snad máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek, aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější než pomíjející zlato, jež přece též bývá zkoušeno ohněm, prokázala k vaší chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Ježíš Kristus“ (1Pt 1,6-7).
Na samý závěr dnešního zamyšlení, které má podobu vyznání lásky, vzpomeňme ještě jednou na slova svatého předního apoštola Petra, který připomíná všem věřícím, že „konec věcí je již blízko“. My, pravoslavní křesťané, dobře víme, že otázka času je nějakým způsobem vnímána lidmi, a jinak je viděna od Boha, a sice, „že jeden den je u Pána jako tisíc let a tisíc let jako jeden den“ (srov. 2Pt 3,8). Také proto nikdo nezná dne ani hodiny, nikdo nemůže říci, co nás čeká. Podle určitých znamení ve světě však chápeme, že se některá zaslíbení začínají plnit a přibližovat.
Žijme proto „rozumně a střízlivě“, abychom byli „pohotoví k modlitbám“. Především mějme „vytrvalou lásku jedni k druhým; vždyť láska přikryje množství hříchů“. „Moji milovaní, nebuďte zmateni výhní zkoušky, která na vás přišla, jako by se s vámi dělo něco neobvyklého, ale radujte se, když máte podíl na Kristově utrpení, abyste se ještě více radovali, až se zjeví jeho sláva.“ (1Pt 4,7-14)
„Aj nyní dobrořečte Hospodinu, všichni služebníci Hospodinovi. Stojící v chrámě Hospodinově, v nádvořích domu Boha našeho.“ (Prokimen nedělní)
připravil Michal Dvořáček
S láskou ke svému duchovnímu otci a pastýři…
Video z první Večerní bohoslužby v Chrámu Pokrovu Přesv. Bohorodice v Brně
