„Jako pelikán, jenž si probodl svůj bok, ó Slovo, přivedl jsi své mrtvé děti k životu, když jsi jim vylil tento životadárný pramen.“
Metropolita Augustin Florinský (Kantiotis)
„Povstaniž, ó Bože, suď zemi; nebo ty dědičně vládneš všemi národy.“ (Žalm 82,8)
„Celý nadhrobní nářek Epitafu je součástí toho nejvřelejšího obřadu, který byl kdy sepsán. Začíná troparem „Šlechetný Josef, s dřeva sňav přečisté tělo tvé, plátnem čistým je ovinul, a pokryv je věcmi vonnými, a ve hrob nový je položil….“, pokračuje nenapodobitelným kánonem „Vlny mořské…“, vrcholí chvalozpěvy, požehnáními a chválami a nakonec se uzavírá procesím Epitafu (tj. Pláštěnice) a čteními, mezi nimiž vyniká velké Ezechielovo proroctví.
Tyto konkrétní chvalozpěvy, i přesto, že Církev právě truchlí, nevyjadřují hrůzu a zármutek; vyzařuje z nich naopak klid a triumf Dobyvatele pekla. Je to spíše chvalozpěv slávy, vítězný pochod, kterým doprovázíme našeho velkého Mrtvého k hrobu spolu s Nikodémem, Josefem a ženami nesoucími myro. A proto: „Stůjmež důstojně“. Tento Duchem inspirovaný hymnus se skládá z přibližně dvou set troparů.
Básník a skladatel tohoto „Chvalozpěvu“ vyzývá celou přírodu, aby oslavovala Krista; i květiny, i rostliny, i stromy, i hory, i pláně a moře, i jezera a hvězdy, i měsíc a slunce, všechny jsou volány, aby Ho chválily v harmonické symfonii.
Dnes se všechno dává do pohybu; jen člověk ale bohužel zůstává chladný a lhostejný. A zatímco se od těch, kteří Ho ukřižovali, v té době očekávalo, že zůstanou nehybní nebo se k němu postaví nepřátelsky, co takhle dnešní takzvaní „křesťané“? Židé a Římané Krista ukřižovali jednou, ale my Ho křižujeme svými hříchy neustále.
Jsme opravdu křesťané? Jaký základní vztah mají tyto zástupy, které se nazývají křesťany, s Kristem? Pokud by došlo k oddělení Církve od státu, kolik lidí by zůstalo v Církvi? Málokdo, samozřejmě. Je však lepší mít v chrámu několik těch, kteří skutečně uctívají Pána, než dav, v němž jeden mluví, jiný se směje, další se nudí, další odchází… Přijde den, kdy padne síto, tento lid bude proset a nás bude málo. Co dělat s množstvím? Hodnota armády nespočívá v jejím počtu, ale ve statečnosti jejích vojáků a důstojníků; a tak i naše Církev musí usilovat o svatost svých členů. Kdo se dnes modlí u Kristova hrobu? Kdo pláče? Kdo je dojatý?
Ze sbírky (velkopátečních) Chvalozpěvů se nyní soustřeďme alespoň na jeden, konkrétně na ten, který říká: „Jako pelikán, jenž si probodl svůj bok, ó Slovo, přivedl jsi své mrtvé děti k životu, když jsi jim vylil tento životadárný pramen.“ (Tropar z bohoslužeb Velkého pátku, 2. zastavení)
Tato elegie hovoří o pelikánovi. Co má pelikán společného s událostí toho dne? Řekli jsme, že celá příroda je povolána k uctění pohřbu našeho Krista; takže básník také vzývá pelikána.
Kdo je to pelikán? Je to vodní pták. Obvykle žije v blízkosti jezer a řek. Pelikáni jsou lovci, rybáři a vynikající plavci. Skvěle plavou v jezerech a loví ryby se stejným úspěchem jako kterýkoli z lidí. V oblasti Florina lze pelikány běžně zahlédnout. Dokonce máme tu čest, že v Prespanském jezeře žije jeden druh malých pelikánů. Co tedy říká smuteční řeč o pelikánovi? Pelikán je milující pták. Říká se, že když odletí ze svého hnízda (za potravou pro svá mláďata), had najde příležitost a doplazí se tam, a když objeví pelikání mláďata samotná, uštkne je. Mláďata pelikána, tato mláďátka, otrávená jedem, jsou rázem omámena a odsouzena k zahynutí. Když se pelikán vrátí zpět do hnízda, had je již pryč a pelikán nachází své umírající děti. Svým dojemným činem, božsky inspirovaným činem, mohli bychom říci, pak způsobí, že jeho děti znovu ožijí.
A jak bývají oživena? Stejně jako existuje protijed na jiné léky, existuje protijed i na otravu pelikánů hady. Jak se dají tito ptáci zachránit? Tradice praví, že pelikán si zobákem roztrhne hruď, napije se z ní své krve, napojí svá mláďata, a ta pak ožijí!
Básník našich veršů vychází z této skutečnosti a přenáší ji jako analogii ke Kristu. Pelikán, ne pelikán s malým „p“, nýbrž s velkým „P“, to jest Kristus. (Neboť všechny věci jsou stínem Boha; slunce s malým „s“ je přirozené slunce, slunce s velkým „S“ je sám Kristus; a stejně tak strom s malým „s“ je fyzický strom, zatímco strom s velkým „S“ je Kristus, anebo pramen s malým „p“ je ten, který nám dává přirozenou vodu, zatímco pramen s velkým „P“ je Kristus). Takže Pelikán s velkým „P“ je Kristus; on je Otec. A my jsme jeho mláďata.
Kdo je však had? To je sám Satan, kterému se podařilo proniknout do Ráje a otrávit člověka. Od té doby máme všichni v sobě tento jed; jed, který nás pomalu tráví; a tím je hřích, ten hrozný jed. A jak je člověk spasen? Jak se tento lék hříchu neutralizuje a zmizí? Existuje pouze jeden prostředek, a sice ten, který dnes opěvuje naše Církev: je jím krev Kristova, která vytékala z Jeho boku, jenž probodl voják (setník od Kříže). Stejně jako pelikán zachraňuje svá mláďata před jedem hada krví ze svého boku, tak – jak praví náš hymnus – Kristus krví ze svého boku jako protilékem zachraňuje člověka před hříchem. Tyto pravdy jsou velké, velmi velké; ale nepohnou naší společností podobající se vepřům, která je nyní zaneprázdněna jinými věcmi.
V minulosti, když v chrámech zazněla chvalořeč: „Jako pelikán, jenž si probodl svůj bok, ó Slovo, přivedl jsi své mrtvé děti k životu, když jsi jim vylil tento životadárný pramen“, nezůstalo oko bez slz.
Věřící se obracejí ke Kristu a praví: „S ránou v Tvém boku, Slove Boží, dal jsi život jako pelikán svým zabitým dětem a do jejich úst jsi nechal stékat svůj životodárný pramen.“ Když slyšíme tento tropar, stejně jako ostatní (chvalozpěvy), cítíme vděčnost tomu, kdo dal svou vlastní krev, abychom my mohli žít věčný život.“
(†) biskup Augustin
Výňatek z nahraného kázání proneseném v Chrámu sv. Jiří ve městě Florina dne 28.4.1978.
Věčná paměť vladykovi Augustinovi!
Christos anésti!
připravil Michal Dvořáček
