Pak jsem ho slyšela, jak činí zemní poklony, tak energicky a hlasitě, že si až stěžovali i sousedé.
Svatý Jan Maximovič (Šanghajský a San Francisský)
Zachránce a patron sirotků
„Jednou za války,“ vyprávěla paní Šachmatová, sekretářka svatého Jana, „chudoba sirotčince dosáhla tak obrovských rozměrů, že nebylo doslova nic, čím by bylo možné nakrmit děti, a muselo jich být v té době alespoň devadesát. Naši zaměstnanci byli rozhořčeni, protože arcibiskup Jan stále přiváděl nové a nové děti, z nichž některé měly rodiče, a my jsme tak museli krmit děti někoho jiného. Takové byly jeho způsoby.
Jednoho večera, když k nám přišel – utahaný, vyčerpaný, zmrzlý a mlčenlivý –, nemohla jsem si odpustit, abych mu neřekla své pochybnosti. Řekla jsem mu tehdy, že my ženy to už nemůžeme déle snášet, že už to nemůžeme vydržet, když vidíme hladová ústa, která nemůžeme ničím nakrmit. Nemohla jsem se ovládnout a rozhořčeně jsem zvýšila hlas. Nejen, že jsem si tehdy otevřeně stěžovala, ale byla jsem plná hněvu, že nás něčemu takovému vůbec vystavil.
Svatý otec Jan se na mne smutně podíval a pravil:
„Co opravdu potřebuješ?“
Okamžitě jsem odvětila:
„Všechno, nebo alespoň trochu ovesných vloček. Ráno už nebudu mít čím nakrmit děti. “
Arcibiskup Jan se na mě smutně podíval a šel nahoru. Pak jsem ho slyšela, jak činí zemní poklony, tak energicky a hlasitě, že si až stěžovali i sousedé.
Trápilo mě tehdy svědomí, takže jsem v noci ani nemohla spát. Ráno jsem si chvíli zdřímla, než mě probudil zvonek u dveří. Když jsem otevřela dveře, stál tam anglicky vyhlížející džentlmen, který řekl, že zastupuje nějakou obilnou společnost a že má k dispozici přebytek ovesných vloček; a chtěl vědět, jestli nám ho mohou poskytnout, protože se dozvěděl, že tu jsou děti. Začali přinášet jeden pytel ovesných vloček za druhým. Zatímco se to dělo, s rozruchem bouchajících dveří, začal z prvního patra dolů po schodech sestupovat blahoslavený otec Jan.
Když jsem pak uviděla (vzpomínala paní Šachamatová) jeho pohled, stěží jsem mu dokázala říci jediné slovo. Otec Jan nic neřekl, ale očima mně jediným pohledem vytkl nedostatek mé víry (a důvěry v Boha).
Chtěla jsem tehdy padnout dolů na zem a začít mu líbat jeho nohy, ale už jsem to nestihla. On už byl pryč, aby pokračoval ve své modlitbě k Bohu, nyní s díkůvzdáním na rtech.“
Zdroj: The Eastern Orthodox Church
