Okružní slovo (č. 155) metropolity Nikolaa Lavreotského a Mesogejského všem věřícím
Drazí moji bratři,
Křesťané metropolie Mesogejské a Lavreotské!
Od mé předchozí komunikace s vámi uplynulo asi deset dní. Již jsme překlenuli polovinu Velké čtyřicátnice a před námi zůstává posledních deset dní tohoto požehnaného období duchovních zápasů, které nám zbývá ještě překonat…
Tento zápas jsme očekávali s velkou touhou a začínali jsme ho s velkými předsevzetími a očekáváními, období, které se však v jeho průběhu vyvinulo zcela nečekaně, do možná nejobtížnější Svaté čtyřicátnice našeho života vůbec.
Všechny ty nové okolnosti a podmínky, které kolem nás začaly působit, kromě toho, že jsou zcela bezprecedentní, se zdají být v přímém rozporu se základními prostředky používanými naší Církví pro naši přípravu na Velikonoce a Vzkříšení našeho Pána, a jsou ve své podstatě protichůdné s tím, abychom mohli žít duchovně. Ztratili jsme schopnost shromažďovat se v našich chrámech, setkávat se společně, byli jsme zbaveni našich obřadů, byli jsme ochuzeni o naše liturgie, byli jsme zbaveni účasti na božském Přijímání, slýcháme neustále o opatřeních a rozhodnutích, ale již málo o pokání, modlitbě, útěku k Bohu či žádosti o Jeho spravedlivý zásah…
Zůstali jsme jako sirotci, zcela opuštěni, kdy jediným naším průvodcem se stal strach, nejistota, nepokoj, zmatek, ale také naše logika, nedostatek naší naděje ve vědu a všeobecné napětí. Cítíme se opuštěni, zmateni v našem nitru, kde panuje chaos protichůdných názorů a přístupů. Zobecněný zmatek o tom, co je čistá víra a zbožnost, co je Církev, jaká je dnes Boží vůle, co se bude dít o Velkém a Strastném týdnu a jak nakonec budeme slavit svátek Velikonoc – svatou Paschu.
Naštěstí jsou všechna opatření dočasná. To si také všichni přejeme. Těžkosti dnešních dní jistě brzy přejdou a my budeme opět žít v naději a duševním povzbuzení.
Ve skutečnosti jsme nebyli zbaveni zcela všeho. „Slavosloví“ z minulé velkopostní Neděle začíná touto pobídkou: „Pojďme a vzdělejme na tajemné vinici plody pokání… v modlitbě a půstu, abychom nabyli ctností.“ Na vinici Pánovy blahodati nacházíme způsoby, jak můžeme pracovat duchovně, to jest zušlechtit pokání, zachovat půst, modlit se. Tyto věci nejsou ničím nepatrným ani ničím zanedbatelným. V každém případě je můžeme zužitkovat i dnes, za současných okolností, aby naše duše přijala velký užitek zcela zvláštním a jedinečným způsobem.
Zachováváme tedy půst, jemuž udílíme, snad s jistým donucením, mnohem širší význam. Neomezujeme se pouze na půst od jídla, nýbrž prožíváme půst od našeho pohybu, když žijeme uzavřeni v našich domech, ale rovněž půst od mnoha různých tužeb, když nejsme schopni učinit ani některé základní potřeby…, nemluvě o půstu od společenského kontaktu s ostatními, dokonce i půstu od účasti na bohoslužbách a našem duchovním pokrmu.
Nezbývá než zopakovat ono Jobovo:
„Hospodin dal, Hospodin též odjal. Buď požehnáno jméno Hospodinovo.“ (Job 1,21)
Co jsme měli až do dnešního dne, bylo vše Božím darem.
Dokonce i nové okolnosti, které nastaly, zůstávají plně pod Jeho dohledem.
Nepřestávejme tedy s trpělivostí žít tak, jak kdysi žil Job, zbaven svých dcer, avšak v plné poslušnosti vůči Boží vůli, tak jako Noe, uzavřen ve své arše, se zkroušeností a pokáním, tak jako Jonáš v útrobách velryby, nepřestávaje zápasit za svou záchranu, podobně jako svatí zátvorníci, jako naši svatí poustevníci na poušti. Pouze na několik týdnů, nikoli na dlouho. S tím nevelkým pohodlím a jistým diskomfortem, který nás obklopuje. Avšak s útěchou stran Boží přítomnosti a pod Jeho ochranou. To nejsou bezvýznamné a malé věci.
Byli jsme zbaveni našich posvátných obřadů, ale nebyla nám zakázána modlitba. Čiňme ji tedy proto snad ještě s větší horlivostí a zápalem, nechť z našich niter vychází snad ještě s větší bolestí a současně touhou, nechť je čerpána ještě z větších hloubek našeho nitra; možná bychom jí měli věnovat ještě více času než obvykle, aby mohla být ještě pravdivější, ryzejší a autentičtější.
Dalo by se říci, že žijeme podobně jako kdysi Židé v Babylonském vyhnanství. V období zajetí, díky němuž však povstaly velké osobnosti: Tři mládenci a prorok Daniel, stejně jako i Jeremiáš. Toto období strádání a nedostatku musíme nicméně zakoušet duchovním způsobem. Není to naše volba. Tuto všeobecnou nutnost však musíme proměnit na ušlechtilost a smysl pro čest. A Bůh nám naše úsilí požehná. A nijak málo. Stačí, abychom v Něj nikdy neztratili naději. Nikoli však naději, že unikneme hrozbě koronaviru, nýbrž naději že neztratíme přítomnost Pána v našich životech.
Bude jistě stačit, když z našeho vědomí a z horizontu našich tužeb nevyloučíme námi vytouženou perspektivu, kterou jest Kristovo Vzkříšení. Právě to totiž zachovalo při životě také Židy v jejich zajetí, vzpomínka na Jeruzalém, radost z jejich očekávání, vidinu jejich návratu zpět:
„Jestliže se zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má. Přilniž i jazyk můj k dásním mým, nebudu-li se rozpomínati na tebe, jestliže v samém Jeruzalémě nebudu míti svého největšího potěšení.“ (Žalm 137,5)
Židé tehdy nemohli vejít do svého chrámu a neměli s sebou ani svoji schránu úmluvy. To bude posilovat také nás v této době duchovního strádání a nedostatku. Jistě, chybí nám náš chrám, bohoslužby, svaté tajiny. Žijeme však v očekávání Vzkříšeného Pána. Očekáváme Ho. Právě pro to žijeme. Právě pro Něj žijeme…
Období a podmínky, jež nyní prožíváme, nám nabízejí alespoň nepatrnou pokladnici, nepatrnou odbočku do našeho nitra, kde můžeme činit tajnou modlitbu, nabízejí nám podmínky k vnitřnímu vyznání.
Uskutečněme tedy slova proroka Izaiáše, který pravil:
„Ej lide můj, vejdi do pokojů svých, a zavři dvéře své za sebou; schovej se na maličkou chvilku, dokudž nepřejde hněv.“ (Izaiáš 26,20)
Boží lid pokračuje na své cestě dál.
Vejdi tedy do své kelie, do komnaty své modlitby, zavři za sebou dveře, skryj se na chvíli před vnějším světem, dokud neprojde utrpení, tato zkouška, Boží hněv.
Tato Velká čtyřicátnice je pro nás dobou omezených bohoslužeb, současně je však obdobím vnitřního sebezpytu, osamocení, usebrání a vnitřního života.
Co myslíte, bratři, není právě nyní vhodný čas k tomu, abychom se trochu uvnitř nás zklidnili? Ti z nás, kteří tak mohou učinit. A jak jen to je v našich možnostech.
Obdržíme za to náhradou velké požehnání.
Ona pobídka, kterou slyšíme z úst mnohých, to znamená: abychom učinili z každého našeho domova malou církev, malý chrám, je tak krásná a dobře začleněná do církevního učení a je plně i v souladu s duchem naší Církve. Právě tak mají totiž vypadat nyní naše příbytky, mají se stát „domácími chrámy“. A proč také ne? Učinit ale z našeho domu „chrám“ a zachovat naši víru živou, to není vůbec nic snadného. Je to však něco velmi potřebného. A pokud jsme něco takového ještě dodnes neučinili, je stále příležitost, abychom se o to pokusili, teď a nyní.
Je pravdou, že všichni nyní žijeme v obzvláště složitých podmínkách. A, pravda, byť bychom udělali sebevíc, náš domov nemůže nikdy plně nahradit náš chrám. Tyto všeobecně složité podmínky však dávají prostor Boží blahodati. A proto si nebudeme zoufat. Uděláme vše, co bude v našich silách, a budeme vyhlížet našeho Pána.
Kniha „Zjevení“ končí příslibem našeho Pána, které zní: „Ano, přicházím rychle.“ A jako odpověď zaznívá: „Amen. Přijdiž tedy, Pane Ježíši.“ A těmito slovy končí Nový zákon, touto prosbou. Tímto způsobem se modlí Církev Kristova napříč staletími. A to je také naše niterná touha a naděje. Očekáváme Pána, aby vešel do našich životů, očekáváme Ho v našem světě, očekáváme Ho, aby vešel do našich srdcí…
„Milost Pána našeho Ježíše Krista se všemi vámi. Amen.“ (Zj. 22,21)
S modlitbami a hojností lásky v Pánu
Váš Metropolita Nikolaos Mesogejský a Lavreotský
Věnováno milovanému bratru mému v Pánu Danijelovi, jehož křesťanská láska mě inspirovala a pobídla k překladu právě tohoto příspěvku.
V pravé Kristově lásce M.D.
Zdroj:
http://www.imml.gr/index.php?option=com_content&view=article&id=2407:egkyklios
Některé z příspěvků metropolity Nikolaa Mesogejského v angličtině:
Užitečné odkazy:
