Založení Jeruzalémské církve a
dlouhověký spor o správu Svatého hrobu
„Kuvuklie“ v komplexu Chrámu Vzkříšení
(kaple vybudovaná na místě, kde byl Pán Ježíš Kristus uložen do hrobu
a kde následně vstal z mrtvých)
Posvátný obřad Svatého světla vždy byl a dodnes zůstává nejvýznamnější náboženskou událostí Východní pravoslavné církve, kvůli níž se do Jeruzaléma každým rokem sjíždějí tisíce věřících ze všech pravoslavných zemí.
Jednotný křesťanský svět slavil tento zázrak a uznával jeho platnost až do první poloviny 13. stol. Navzdory rozkolu křesťanské Církve na Východní a Západní, k němuž došlo v roce 1054, římskokatolická církev i nadále uznávala autenticitu tohoto zázraku a její zástupci se tohoto obřadu zcela oficiálně účastnili.
Zmíněný stav trval až do r. 1238, kdy papež Řehoř IX. – zcela náhle a bez jakýchkoli dalších odůvodnění – prohlásil, prostřednictvím zvláštního nařízení, tento zázrak za neplatný a zakázal latinskému kléru, aby se jej účastnil. Od tohoto okamžiku je zachováván výlučně v lůně Východní pravoslavné církve.
Římskokatolická církev se tímto aktem v podstatě vzdálila od zázraku, ale zároveň také od obřadu, v němž latinští kněží nikdy nehráli hlavní úlohu.
Irenej I. (Jeruzalémský patriarcha v letech 2001-2005)
Od starobylých dob totiž samotný obřad vedl řecký biskup (a později sám patriarcha) jeruzalémský a také jazyk byl výlučně řecký. Francouzský učenec, který tuto událost studoval – Marius Canard – poznamenává, že: „Chrám Vzkříšení a zázrak sestoupení Svatého světla na Velkou sobotu byly úzce spjaty s duchem Řeků“[1]. Tento vztah, který Canard popisuje, byl skutečně reálný a bude snazší jej pochopit, podstoupíme-li krátkou exkurzi do doby založení prvotní Církve v Jeruzalémě.
Historie této Církve začíná rokem 33 po Kristu, záhy po jeho Vzkříšení a Nanebevstoupení. Zakladateli této Církve byli Kristovi učedníci a prvním biskupem jeruzalémským se stal Jakub, zvaný „Adelfotheos“ (Boží čili Kristův bratr).
Dvanáct Kristových učedníků bylo původem z Galileje, až na Jidáše, který pocházel z Judska. Galilejcem byl i sám Bohočlověk – Kristus. Zvěstování archanděla Gabriela přesvaté Bohorodici se uskutečnilo v Nazaretě v Galileji. Právě zde přesvatá Bohorodice počala ve svém nitru Ježíše z Ducha Svatého a ve stejném městě Ježíš prožil většinu svého života – až do svých třiceti let – jako tesař. Také proto je nazýván „Nazarejský“ či „Galilejský“, ale nikdy ne Ježíš „Judejský“.
Za Ježíšových časů neudržovala Galilea s Judskem žádný správní či náboženský vztah. Byla převážně kosmopolitní oblastí, v níž rozkvétala řemesla a obchod. Velkou část jejího obyvatelstva tvořili Syřané, Palestinci a Řekové, a proto se také nazývá „Galilea národů“ či „Galilea cizozemců“.
Jeruzalém, jak vypadal při pohledu z Olivetské hory v době, kdy žil Kristus. Bod „A“ ukazuje místo, kde byl Ježíš ukřižován, tedy za branami města. Bod „B“ odkazuje k Jeruzalémskému chrámu, který byl za vlády Heroda postaven na místě starého chrámu Šalamounova. Maketa pochází z muzea „Bible Lands“ v Jeruzalémě.
Víme, že tehdy se v celé oblasti – včetně Palestiny – mluvilo dvěma hlavními jazyky: řecky a aramejsky (starobylá syrština). Kromě toho se užívala, ač mnohem řidčeji, také hebrejština a latina. Po vojenském tažení Alexandra Velikého, zvaného Makedonský, se obecná řečtina (koiné) stala všeobecně užívaným jazykem v celém Středomoří a v západní Asii – od břehů Španělska a Francie až po vnitrozemí Indie. Totéž platilo pro Galileu a v širším smyslu pro celou Palestinu, jak uvádí holandský profesor Pieter W. van der Horst[2] v jedné ze svých vědeckých studií o náhrobních sloupech a nápisech na židovských mohylách z 1. stol.[3]
Německý profesor Heinz O. Guenther[4] podporuje ve svém článku „Řecký jazyk: příbytek raného křesťanství“ myšlenku, že řecký jazyk byl prvním „příbytkem“ křesťanství a rozšířil se jak po Galilei, tak po Egyptě a Malé Asii.[5] Galilea byla ve své podstatě zcela helenizovanou provincií Palestiny a po dobu tří století se nacházela pod správou ptolemaiovských a později seleukovských Řeků (332-63 před Kr.), kteří tato území zabrali krátce po smrti Alexandra Velikého.
Galilejské jezero a město Tiberiáda v roce 1839 na litografii Davida Robertse. V pozadí je vidět zasněžené vrcholky Libanonu.
Obyvatelé Galileje zaujímali vůči Ježíšovi poměrně přátelský postoj, což ale nelze říci o obyvatelstvu Judska, které, jak uvádí Jan Evangelista, bylo vůči němu naopak nepřátelské a požadovalo jeho smrt.[6]
Galilea a Judsko představovaly dva protilehlé a zcela rozdílné světy.
V roce 66 po Kr. povstali obyvatelé Judska proti Římanům. O čtyři roky později, v dubnu r. 70 po Kr., dorazil k branám Jeruzaléma římský vojevůdce Titus, a to v čele vojska, jež čítalo 36 tisíc mužů. Ačkoli Židé projevili nevšední statečnost a smysl pro sebeobětování, po několikadenním obléhání Titus město dobyl a celé je zničil. Na jeho rozkaz bylo vše, včetně Chrámu, srovnáno se zemí a Jeruzalém vypadal, jako by jej vymazali z mapy světa. Jak píše římský historik Tacitus, počet židovských obětí dosáhl 600 tisíc.[7]
Římská mince s nápisem IVDAIA CAPTA, která symbolicky zachycuje zajetí Židů Římany. Na minci je zachycen římský voják ve vítězoslavném postoji a židovská žena, která oplakává zničení Jeruzaléma (kolem r. 70 po Kr.).
Přibližně tři roky před touto hroznou katastrofou, kolem r. 67 po Kr., již Kristovi učedníci nepobývali v Jeruzalémě, což je zachránilo před strašným krveprolitím. První křesťané byli totiž pronásledováni jak Římany, tak Židy, kteří vyprovokovávali zejména vnitřní konflikty. Křesťané proto nalezli útočiště v sousedních městech – Dekapolis (Desetiměstí) a Zajordánsku, na východ od řeky Jordán.
Dekapolis bylo velkou provincií blízko Galileje, která se skládala z deseti helénských měst,[8] založených Ptolemaiovci a Seleukovci. Skotský teolog a spisovatel George A. Smith[9] charakterizuje tuto provincii jako „Řecko nad řekou Jordán“.[10] Z této provincie, jak uvádí evangelista Matouš, následovali Krista mnozí zástupové.[11]
Mezi města v oblasti Dekapolis, která přijala nejvíce křesťanů, patřila i Pella, založená Seleukem Níkátorem, který stál u zrodu stejnojmenné dynastie a byl vojevůdcem Alexandra Velikého. Město bylo, jako výraz úcty, pojmenováno podle stejnojmenného města v Makedonii, které bylo rodištěm Alexandra Velikého.
V souladu s učením svatého Epifania Kyperského (4. stol. po Kr.) sídlila v tomto městě většina z těch, kdo uvěřili v Krista:
„Všichni, kteří uvěřili v Krista, žili většinou v městech Perea a Pella, které patřily k Dekapolis, oblasti, o níž se zmiňuje Evangelium.“[12]
Pella se stává novým sídlem Jeruzalémské církve, která se zbavuje krajních židovských prvků a začíná nabývat helénského charakteru.[13] Jejími členy se stávají helénští obyvatelé Sýrie a Palestiny, kteří jsou původem Syřané, Řekové a Palestinci a v menší míře také Židé.
Ruiny chrámu v Pelle v Jordánsku. V tomto městě nalezla na více než 70 let útočiště Jeruzalémská církev. V říjnu r. 2008, kdy autor knihy o „Svatém světle, Charis Skarlakidis, navštívil ruiny tohoto chrámu, měl dojem, že se ocitl ve zcela jedinečném přírodním útočišti. Chrám byl postaven pod povrchem země, je zasazen uvnitř údolí a není jej zdálky vidět.
Ačkoli se Pella stala vskutku vzácným útočištěm Jeruzalémské církve, prvním městem, v němž zmohutněla křesťanská víra a kde se také Kristovi učedníci začali nazývat křesťany, byla Antiochie[14] – hlavní město Seleukovců, které leželo 400 km severně od Pelly.
Jak píše evangelista Lukáš, „nejprve v Antiochii učedníci nazváni jsou křesťané“[15]. Lukáš, povoláním lékař, se v Antiochii narodil a také zde studoval.
Anglický historik Robert Bevan, který se zmiňuje o křesťanské konverzi v Antiochii, píše:
„Země, v nichž vládli Seleukovci, tedy země, jimiž se šířil řecký jazyk a řecká kultura, byly prvními zeměmi, jež se staly kvasem pro růst víry v Krista. V tomto královském městě se poprvé objevil výraz křesťané. Antiochie se stala kolébkou první Církve z pohanů.“[16]
Velká část starého řeckého světa přijímala Krista a díky tomu se křesťanská víra postupně šířila do všech městských center ve Středomoří.
Na toto rozšíření křesťanství klade důraz i významný německý církevní historik a profesor Berlínské university Hans Lietzmann, který v roce 1936 prohlásil v sále Athénské akademie, že: „Křesťanství se stalo celosvětovým náboženstvím díky helenismu.“[17]
Helenismus fungoval doslova jako „tažný kůň“ křesťanství. V prvních čtyřech stoletích byla Evangelia psána výhradně v řečtině, vznikalo množství kopií a ty pak byly šířeny do všech koutů starého světa. Tento nedělitelný a harmonický vztah mezi helénstvím a křesťanstvím předpověděl již sám Ježíš Kristus, a proto, když mu apoštolové Ondřej a Filip říkali, že ho nějací Řekové žádají, aby se s nimi setkal, odpověděl jim, že přišla hodina, aby byl (Syn člověka) oslaven:
A Ježíš jim odpověděl slovy: „Přišla hodina, aby oslaven byl Syn člověka.“ (J 12,23)
Svatý Nektários Eginský, který předložil výklad výše uvedené Ježíšovy řeči, se zmiňuje o následujícím:
„Božská slova Spasitele, když ho uvědomili o tom, že ho chtějí vidět Řekové, a sice: ,Nyní bude oslaven Syn člověka‘, měla hluboký význam, neboť to byla slova prorocká, která předpovídala věci budoucí. Řekové, kteří se zde objevili, byli zástupci celého řeckého národa. V jejich přítomnosti Bohočlověk Ježíš rozpoznal národ, jemuž měl v úmyslu předat posvátné dědictví, aby je chránil pro blaho lidstva. Podle touhy Řeků, kteří ho hledali, poznal Ježíš ochotu k přijetí jeho učení, předzvěděl, že bude oslaven skrze víru národů (pohanů) a rozpoznal národ, který byl od stvoření světa připraven nést tento nejvyšší cíl až na kraj světa.“[18]
Je jisté, že Ježíšova slova: „Přišla hodina, kdy bude oslaven Syn člověka“ mají i své pokračování a skrze ně bude objasněno, že jeho sláva bude vycházet především z jeho oběti na kříži a jeho vzkříšení, což nevylučuje ani jeho oslavení těmi, kdo za ním přišli, aby se s ním setkali. Vraťme se však k Jeruzalému.
Kristův hrob; Golgota – podstavec Afroditiny sochy
Vlevo: plán Afroditina chrámu postaveného Hadrianem v souladu s výzkumem italského archeologa Virgilia Corbo. Chrám se nacházel mezi Golgotou a Kristovým hrobem. Biskup Eusebius byl první, kdo se zmínil o tom, že Kristův hrob byl pokryt hlínou, aby na něm byl zbudován Afroditin chrám. Skalní stěna Hrobu zůstala díky tomu nedotčena, protože byla skryta pod návalem zeminy. Západní stěna Afroditina chrámu v podstatě zahrazovala vchod do Hrobu. Vpravo: vyobrazení komplexu Chrámu Vzkříšení ze 4. stol.
V období mezi lety 132–135 po Kr. se Židé podruhé vzbouřili proti Římanům – tentokrát v čele s Bar Kochbou (Synem hvězdy) – a dobyli Jeruzalém zpět. Římský císař Hadrianus, který byl ve věcech povstání nemilosrdný, poslal proti Židům svého vojevůdce (Sexta Julia) Severa, který povstání s nevšední krutostí potlačil a nechal usmrtit tisíce Židů. Po obnovení své nadvlády nad Jeruzalémem nechal Hadrianus město zničit a znovu obnovit podle vzoru měst řecko-římských. Vedením přestavby byl pověřen vzdělaný Řek zvaný Akyla, který pocházel ze Sinópé v maloasijském Pontu.
V roce 136 bylo město, na počet císaře Aeliana Adriana, pojmenováno Aelia Capitolina. Kristův hrob byl zasypán hlínou a na jeho místě byla postavena Afroditina svatyně. Na Siónském pahorku byl pak vztyčen Diův chrám.
Ve snaze vymazat jakoukoli zmínku o Judsku, vymazal Hadrianus dokonce i jeho jméno z mapy a nahradil je názvem „Sýrie-Palestina“. Usiloval o definitivní vykořenění židovstva, které považoval za původce neustálých povstání. Zvláštním příkazem pod trestem smrti zakázal Židům vstup do Jeruzaléma, a vyhostil dokonce i židovské křesťany. Toto jeho rozhodnutí pak vedlo k ještě důraznějšímu oddělení křesťanství od judaismu.
V roce 125 po Kr. Hadrianus přesídlil do Athén, kde se setkal se dvěma filosofy – Aristidem a Kodratem[19] –, kteří mu předali své Apologie svobody náboženského vyznání křesťanů. Hadrianus jejich prohlášení přijal[20] a vydal příkaz, jímž zakázal pronásledovat křesťany, kteří se nedopustili těžkého provinění, a nebylo proti nim vzneseno žádné jiné obvinění. Toto nařízení, stejně jako znovuvybudování Jeruzaléma – pod novým jménem Aelia Capitolina –, jsou dvě hlavní příčiny, proč se Církev v r. 136 po Kr. vrátila z Pelly zpět do Jeruzaléma. Syrští, palestinští a řečtí křesťané – pod ochranou nového Hadrianova režimu – zakoušejí vůbec poprvé, i když chabou, svobodu náboženského vyznání. Po návratu Jeruzalémské církve z Pelly byl zakázán vstup i těm nemnohým Židům, kteří přežili, a Jeruzalémská církev nabývá výhradně řeckého národního charakteru.
Dr. Oder Irshai, ředitel Katedry historie Jeruzalémské university, zdůrazňuje, že tato Církev se již po svém návratu změnila na Církev křesťanů z pohanů.[21]
Totéž ve 4. stol. potvrzuje i církevní historik Eusebius, který se zmiňuje o tom, že prvním biskupem jeruzalémským po návratu byl Marek, původem Řek.[22]
Církevní historik Chrysostomos Papadopoulos[23], který se touto otázkou zabýval, uvádí, že „Jeruzalémská církev, která se navrátila z Pelly, sestávala z Řeků, neboť v Pelle proběhlo úplné očištění od židovských prvků“.[24]
Stejný názor zastává i významný francouzský filosof a historik Ernest Renan, který poznamenává: „Křesťané z Řeků zformovali v Aelii (Kapitolině) jednu skupinu, vedenou jakýmsi Markem… Od tohoto okamžiku nabývá Církev v Jeruzalémě výhradně řeckého charakteru a její biskupové, jak už bylo řečeno, jsou všichni Řekové.“[25]
Tento řecký charakter, který se po staletí udržel, vysvětluje, proč Svaté světlo, od počátku až dodnes, vychází a je rozdělováno z rukou řeckého pravoslavného patriarchy.
A nyní se obraťme k samotnému Chrámu Vzkříšení, v němž se vůbec poprvé uskutečnil obřad Svatého světla.
Dvě století po Hadrianově vládě, v r. 313 po Kr., Konstantin Veliký potvrzuje Edikt milánský, kterým je zavedena náboženská snášenlivost. Vůbec poprvé získává křesťanství legitimitu a dostává se pod ochranu císaře.
V r. 326 přesídlila do Jeruzaléma císařova matka – svatá Helena –, které v té době bylo přibližně 78 let, a začala provádět rozsáhlé vykopávky, jež odhalily skálu na Golgotě, Kristův hrob a také jeho Kříž.
Na příkaz svého syna řídí stavbu Chrámu Vzkříšení, který se stane přístřeším jak pro Golgotu, tak pro Kristův svatý Hrob. Podle Eusebia proběhlo slavnostní odhalení chrámu 13. září r. 336, přesně 200 let poté, co se Jeruzalémská církev vrátila zpět z Pelly.
Schéma komplexu Chrámu Vzkříšení ze 4. stol., za vlády císaře Konstantina Velikého. Černou barvou jsou zvýrazněny ty části chrámu, které se dochovaly až dodnes. Projekt vychází ze studie Virgilia Corbo (1980).
Ve stejném období, asi v polovině 4. století, byl založen zvláštní řád mnichů s jediným posláním, a sice konat uvnitř Chrámu bohoslužby a střežit Svatý hrob. Členové tohoto řádu – nazvaného „Řád významných“[26] – byli řečtí mnichové a několik domorodých Syřanů a Palestinců. První zmínka o něm se objevuje v r. 385 v díle poutnice Egerie. Tito mniši byli nazváni „významní“ kvůli svému ctnostnému a asketickému způsobu života a byli výhradními strážci Svatého hrobu od r. 336 do r. 1101, kdy bylo město (Jeruzalém) dobyto křižáky.
Jak ve svém díle uvádí poutnice Egerie, někdy kolem r. 385 užíval biskup města Jeruzaléma, a zároveň hlava Řádu „významných“, vždy řecký jazyk:
„V této oblasti umí někteří lidé řecky, ale jiní zase jen syrsky. Biskup (Jeruzaléma), ačkoli také on uměl syrsky, nikdy syrštinu nepoužíval. Mluví vždy jen řecky, ale nikdy syrsky.“[27]
Po dokončení stavby Chrámu Vzkříšení v r. 336 prožili obyvatelé Jeruzaléma rok bez větších otřesů a tato situace trvala téměř tři další století.
Nicméně od začátku 7. století začíná dlouhé období nepřetržitých masakrů a plenění, jichž se opakovaně dopouštěli různí dobyvatelé. Jen málo měst muselo čelit tolika krveprolitím jako Jeruzalém.
V r. 614 bylo město dobyto vojsky perského krále Chosroje II. Téměř 65 tisíc křesťanů bylo povražděno a Chrám vzkříšení, stejně jako všechny ostatní chrámy a kláštery ve městě, byl spálen.[28]
Ctihodný Kristův Kříž byl spolu s mnoha zajatci, mezi nimiž byl i patriarcha Zachariáš, převezen do hlavního města Perské říše. V r. 622 podnikl byzantský císař Hérakleos tažení proti Peršanům, které po několika bitvách na hlavu porazil. Sám přitom vždy bojoval v přední linii a neustále vystavoval svůj život nebezpečí. Rozhodující bitva byla svedena u města Ninive (dnešní Mosul) v prosinci r. 627. Sám Hérakleos se tu utkal s velitelem protivníků Razátim a před očima obou armád ho nakonec zabil (tuto bitvu lze srovnat s bitvami líčenými v Homérově Illiadě).
Armády se střetly u města Gaugamel (Tel Gomel), a to na stejném bitevním poli, kde před 958 lety Alexandr Veliký srazil na kolena perskou říši. Nyní bylo na Hérakleovi, aby učinil totéž a uzavřel s Chosrojem II. mírovou smlouvu. Kladl si jedinou podmínku – Peršané musí vrátit zpět Kristův Kříž.
Chosroj přijímá podmínku příměří a ctihodný Kristův Kříž se v neporušeném ochranném obalu vrací zpět.
O tři roky později vstupuje Hérakleos vítězně do Jeruzaléma stejnojmennou branou, zvanou též „Zlatá brána“. Je to tatáž brána, jíž, sedě na oslátku, vjel na Květnou neděli do Jeruzaléma i Ježíš.
Pohled na Jeruzalém z Olivetské hory. Vlevo je vidět Skalní Dóm a přesně za ním, v dáli, lze spatřit Chrám Vzkříšení. Dole vpravo si lze povšimnout zapečetěné Zlaté brány. Tato dvojitá brána (jeden z bývalých vchodů do Jeruzaléma) byla uzavřena v 16. století na příkaz sultána Sulejmana, aby se nemohlo vyplnit židovské proroctví, které říká, že touto branou projde Mesiáš Židů. Skutečný Mesiáš už přirozeně touto branou prošel – na Květnou neděli šest dní před jeho ukřižováním na Golgotě, přestože Židé ho nikdy neuznali. Starověká Zlatá brána se dnes nachází pod zemí, neboť úroveň jejích základů byla mnohem nižší.
Jakmile Hérakleos dorazil k bráně, sňal korunu a císařské roucho. Poté – nesa na ramenou Kristův Kříž – prošel stejnou cestou jako kdysi Ježíš, tedy směrem ke Golgotě, kde ctihodný Kříž opět vlastnoručně umístil. To vše se událo 14. září r. 630.
O sedm let později, v r. 637, však Jeruzalém opět dobyli Arabové. Jejich vůdce, chalífa Omar ibn-Chatib, vydal příkaz[29] (tzv. achtiname čili výnos, přikázání), jímž se uděluje pravomoc Svatému hrobu a všem svatyním řeckého patriarchy Sofronia, který je nazýván patriarchou královského rodu Romeů (řec. Ρωμαίων) čili Řeků[30].
V roce 1099 se situace opakuje, i když tentokrát dobývají Jeruzalém křižáci, kteří pak město drží celých 88 let. Ve stejném roce je řecký patriarcha nahrazen latinským patriarchou Arnulfem a všechna práva – včetně klíčů od Svatého hrobu – přecházejí do rukou Franků.
Tehdy však došlo ke dvěma nečekaným událostem, které měly otřást církevní nadvládou Latinů.
První z nich bylo velké zpoždění příchodu Svatého světla v r. 1100 a následné úplné selhání obřadu v témže roce. Došlo k tomu vůbec poprvé v celé historii, a vedení obřadu se proto opět ujali Řekové. Tyto dvě události budou dále podrobněji popsány.
Během následujících staletí bylo město Jeruzalém cílem stále nových útoků a postupně začalo období ostrých střetů mezi Řeky a Latiny o vlastnictví a práva při správě Svatého hrobu a Golgoty.
V r. 1187 sultán Saladin poráží křižáky a podmaňuje si Jeruzalém, který kapituluje, aniž by došlo ke krveprolití či násilnostem. Bezprostředně po pádu města vyjednává byzantský císař Izák Angelos o křesťanských svatyních se Saladinem, který respektuje Výnos svého předchůdce Omara a vydává nové nařízení, jímž se svatá poutní místa vracejí zpět do rukou Řeků.
V r. 1229 obsazuje německý císař Fridrich II., vůdce 6. křížové výpravy, Palestinu a také bez boje obsazuje Jeruzalém. Latinové se opět vracejí do města, aniž by však zcela vytlačili řecký pravoslavný živel.
V r. 1244 zabírá Jeruzalém egyptský sultán Salih Ayyub a vrací správu svatyní Řekům. V r. 1453 vydává Mehmed Dobyvatel nový dekret, kterým opět ustavuje řeckého patriarchu Athanasia III., a také on respektuje Výnos Omara Chataba. Stejně postupuje v r. 1517 i turecký sultán Selim I., konkrétně svým novým nařízením, jímž předává veškerá práva (nad správou svatyní) patriarchovi Germanovi.
V r. 1633 vezír Ibrahim Paša přijímá 80000 talirů a předává svatyně do rukou Latinů. Již v r. 1635 – po návštěvě patriarchy Theofana v Konstantinopoli – však sultán předsedá řízení mezi Řeky a Latiny a třemi novými nařízeními obnovuje práva Řeků.
V r. 1686 bylo Turecko poraženo Rakouskem, Polskem a Ruskem a dostává se do značně obtížné situace. Francie slibuje bojovat po boku Turků na moři a na pevnině, ale žádá za to jednu velmi významnou náhradu – správu na Svatým hrobem a Chrámem Vzkříšení!
Vezír Kioproulis podléhá francouzskému tlaku a s omluvou na rtech se obrací k Řekům, jimž sděluje, že je na nich z jeho strany pácháno „bezpráví, avšak z nutnosti“; co je však důležité pro vedení obřadu Svého světla, ve zvláštním dekretu určuje, aby v jeho čele stál i nadále řecký patriarcha. V r. 1735 se poutní místa, díky novému sultánovu dekretu, vracejí zpět Řekům. Již v r. 1740 je však po zásahu Francie opět získávají Latinové. V r. 1757 sultán Osman III. (1754-1757) ruší úmluvu z r. 1740 a vrací poutní místa zpět Řekům; Latiny však nezbavuje práva na spoluúčast.
V r. 1808 byl Chrám Vzkříšení značně poničen požárem. Při debatách o provedení rekonstrukčních prací také vzápětí propuká další spor mezi Řeky, Latiny a Armény. O několik měsíců později vydává sultán Mahmud II. zvláštní nařízení, jímž pověřuje provedením rekonstrukce řeckou stranu. Nový Chrám byl slavnostně posvěcen v září r. 1910 a v nezměněné podobě stojí dodnes.
Na hoře je zachycen Jeruzalém a dole hlavní chrám (Katholikon) pravoslavných uvnitř Chrámu Vzkříšení, jak v roce 1538 oba na své litografii zobrazil David Roberts.
Je třeba uvést, že k poslední srážce mezi nimi došlo v r. 1851, což navíc přerostlo v bouřlivý politický a diplomatický střet mezi Francouzi a Rusy, kteří prosazovali zájmy katolíků, resp. pravoslavných. Vítězství nakonec slavili Rusové. Mezi lety 1852–1853 pak turecký sultán vydal dvě Vyhlášení, podle nichž povolení ke správě Božího hrobu a Golgoty připadlo Řekům, ale vyloučena nebyla ani účast ostatních (náboženských) frakcí. Tento status pak potvrdila i Pařížská smlouva z r. 1856, stejně jako Organizace spojených národů (v roce 1950), a ta trvá až dodnes.
Od slavnostního posvěcení Chrámu Vzkříšení v r. 336 až dodnes, dokonce i v době, kdy práva ke správě svatyní náležela latinské straně, se obřad Svatého světla konal vždy v řečtině a stále jej konal a koná pravoslavný klérus.
Chrám Vzkříšení v Jeruzalémě
(Český pracovní) Překlad kapitoly:
„Založení Jeruzalémské církve a dlouhověký spor o správu Kristova hrobu“
Podle knihy:
ΣΚΑΡΛΑΚΙΔΗΣ, Χ.: Άγιον Φως. Το θάυμα του Μεγάλου Σαββάτου στον Τάφο του Χριστού. Σαράντα πέντε ιστορικές μαρτυρίες (9ος–16ος αι.). „Ελαία“ 2010, s. 17–34.
Připravil a podle výše uvedeného zdroje přeložil Michal Dvořáček.
Poznámky pod čarou:
[1] Μ. Canard, „La Destruction de l’Eglise de la Resurrection par le Calife Hakim et l’histoire de la descente du Feu Sacre“, in: Byzantion 35, (1965), str. 34: „… l’Eglise de la Resurrection et le miracle de la descente du Feu Sacre le Samedi Saint etaient etroitement associes dans l’esprit des Grecs.“
[2] P. W. v Van der Horst je profesorem Nového zákona a judejského a helénského křesťanství na Universitě v Utrechtu.
[3] Holandský profesor (viz P. W. van Der Horst, „Jewish Funerary Inscriptions – Most Are in Greek, in: Biblical Archaeological Review, Sep–Oct 1992, str. 48–54) k tomuto tématu píše: „One of the most surprising facts about these funerary inscriptions is that most of them are in Greek – approximately 70 percent; about 12 percent are in Latin, and only 18 percent are in Hebrew or Aramaic. These figures are even more instructive if we break them down between Palestine and the Diaspora. Naturally in Palestine we would expect more Hebrew and Aramaic and less Greek. This is true but not to any great extent. Even in Palestine approximately two-thirds of these inscriptions are in Greek. Apparently for a great part of the Jewish population the daily language was Greek, even in Palestine. This is impressive testimony to the impact of Hellenistic culture on Jews in their mother country, to say nothing of the Diaspora. In Jerusalem itself about 40 percent of the Jewish inscriptions from the first-century period (before 70 C.E.) are in Greek.” („Jedním z nejpřekvapivějších faktů o těchto pohřebních nápisech (z míst, která obývali Židé) je, že většina z nich je napsána řecky – přibližně 70 %, 12 % je v latině a jen 18 % v hebrejštině a aramejštině. Ještě více tato čísla vyniknou, když je rozdělíme na oblast Palestiny a (židovské) diaspory. Samozřejmě, že v Palestině bychom očekávali větší poměr hebrejštiny a aramejštiny a méně řečtiny. To je sice pravda, ale ne v tak velké míře. Pro velkou část židovské populace byla zřejmě každodenním jazykem řečtina, a to dokonce i v Palestině. Jedná se tedy o velmi působivý doklad o vlivu hellénské kultury na Židy v jejich rodné zemi, ani nemluvě o diaspoře. V samotném Jeruzalémě je asi 40 % židovských nápisů z 1. století (období před r. 70 po Kr.) psaných v řečtině.”)
[4] H. O. Guenther (1926–2003) byl profesorem humanitních věd a teologie na Universitě v Kwansey Gakuin v Japonsku a rovněž profesorem Nového zákona a hermeneutiky na Emmanuel College na Universitě v Torontu.
[5] H. O. Guenther, „Greek. The Home of Primitive Christianity”, in: Toronto Journal of Theology, 1989, str. 250–251.
[6] J 7,1: „Potom chodil Ježíš po Galilei; neboť nechtěl být v Judsku, protože ho Židé chtěli zabít.”
[7] Tacitus, Hist. V,13: „Slyšel jsem, že celkový počet všech obléhaných, všech věkových skupin a pohlaví, činil šest set tisíc.”
[8] Mezi řecká města v Dekapolis patřila Gerasa, Gadara, Dion, Pella, Hippo, Skythopolis, Nyssa, Filadelia (Ammán), Pafana, Avila a Kapitoliada.
[9] G. A. Smith byl profesorem teologie na Universitě v Aberdeenu a na Free Church College v Glasgow.
[10] G. A. Smith, The Historical Geography of the Holy Land, London, 1894, str. 593 („Greece over Jordan: The Decapolis”).
[11] M 4,25: „I šli za ním zástupové mnozí z Galileje a z Desíti měst (Dekapolis
[12] Epifanios, Πανάριον [Panarion], I, Lipsko 1915, str. 335: „Πάντες οἱ Χριστόν πεπιστευκότες τήν Περαίαν κατ’ ἐκεῖνο καιροῦ κατῴκησαν τό πλεῖστον, ἐν Πέλλῃ τινί πόλει καλουμένῃ τῆς Δεκαπόλεως τῆς ἐν τῷ εὐαγγελίῳ γεγραμμένης.“
[13] K otázce populační převahy Řeků nad Židy dodává církevní historik Chrysostomos Papadopoulos následující: „Neúprosní Židé zneklidňovali Církev… Jejich neústupnost je uvrhla do silné opozice vůči všem křesťanům z pohanů. V samotné Pelle se od nich na žádost sv. Simeona oddělily řady křesťanů z Jeruzalémské církve. Vůdce Židů, který se jmenoval Tevud, se dokonce dožadoval biskupského místa, ale nakonec byl z Církve vyhnán“; viz též,, Ιστορία της Εκκλησίας Ιεροσολύμων [Historie Jeruzalémské církve], Jeruzalém 1910, str. 42.
[14] Na svém vrcholu byla Antiochie stejně slavná jako Řím či Alexandrie. Byla založena v r. 293 před Kr. Seleukem I. Dobyvatelem, který sem přesídlil z nedaleké Antigonie 5300 Athéňanů a Makedonců a rovněž obyvatele Kréty a Kypru. Původní osídlení Antiochie, spolu se ženami a dětmi, dosahovalo 20000 čistě řecké populace.
[15] Sk 11,26.
[16] R. Bevan, The House of Seleucos, London 1902, str. 20: „The lands over which the house of Seleucus bore rule, the lands which it overspread with Greek speech and culture, were the lands which the faith of Christ first leavened; in its royal city the word Christian was first uttered. Antioch was the cradle of the first Gentile church.“
[17] „Πρακτικά Ακαδημίας Αθηνών” [Protokoly Athénské Akademie]
[18] Άγιος Νεκτάριος, Περί της Ελληνικής Φιλοσοφίας ως προπαιδείας εις τον Χριστιανισμόν [Řecká filozofie – jako průpravná výchova ke křesťanství], vyd. Ν. Παναγόπουλος.
[19] Eusebius z Caesareje, Hist. eccl. IV, 3.
[20] E. Renan (History of the Origins of Christianity, VI: The Reigns of Hadrian and Antoninus Pius [A.D. 117-161], Cornell University 1890, str. 22), který komentuje obě Apologie, se k nim vyjádřil těmito slovy: „These writings, striking as they were by their novelty, could not be without their effect upon the Emperor” („Tyto spisy, výrazné svým novátorstvím, nemohly zůstat bez vlivu ani na samotného císaře.“)
[21] O. Irshai, From Oblivion to Fame. The history of the Palestinian Church, in: O. Limor – G. G. Stroumsa (vyd.), Christians and Christianity in the Holy Land, 2006, str. 103: „The creation of a new church and a new ecclesiastical establishment without a direct link with the past created a sort of rift in the historical continuum and to some extent severed the local apostolic tradition. Paradoxically, it was precisely at the moment when the Jerusalem Church was being transformed into a ,Church of the Gentiles‛.” („Vybudování nového chrámu a nového církevního zřízení bez přímé vazby k minulosti vytvořilo jakýsi rozchod s historickou kontinuitou a do jisté míry ji odřízlo od místní apoštolské tradice. Paradoxně se tak stalo právě v okamžiku, kdy se Církev v Jeruzalémě proměnila na ,Církev pohanů‛.“)
[22] Eusebius z Caesareje, Hist. eccl. IV, 6.
[23] Chrysostomos Papadopoulos byl athénským arcibiskupem a profesorem církevních dějin na Teologické fakultě Athénské university.
[24] Chr. Papadopoulos, Ιστορία της Εκκλησίας Ιεροσολύμων [Dějiny Jeruzalémské církve], Jeruzalém 1910, str. 50: „Z Řeků byla složena Církev navrátivší se později z Pelly do Jeruzaléma. V Pelle došlo k jejímu úplnému očištění od židovského prvku.“
[25] Ε. Renan, Histoire des origines du Christianisme, VI : L’ Eglise
[26] Za patriarchy Sofronia (1579-1608) získává „Řád významných“ nové označení, a sice „Bratrstvo Svatého hrobu“.
[27] The Pilgrimage of Etheria, přel. a vyd. M. L. McClure – C. L. Feltoe, London 1919, str. 94: „In that province some of the people know both Greek and Syriac, while some know Greek alone and others only Syriac; and because the bishop, although he knows Syriac, yet always speaks Greek, and never Syriac…”
[28] V následujících letech byl Chrám Vzkříšení opět přestavěn, konkrétně z iniciativy nového patriarchy Modesta, a práce na něm skončila v r. 626. Tehdy však již pozbyl své někdejší majestátnosti.
[29] Arabský text Omarova výnosu (Omar ibn–al–Chatab) je obsažen v kodexu Saint Germain 100 ve Francouzské národní knihovně. V textu se uvádí, že kdokoli by v budoucnu popřel platnost tohoto prohlášení, bude stižen Alláhovou nenávistí. Proto jej také téměř všichni Omarovi nástupci respektovali.
[30] Po pořečtění Byzantské říše znamenalo jméno Romios (Ρωμαίος či Ρωμιός) výhradně řecky mluvícího obyvatele Východořímské říše a nakonec zcela splynulo se slovem „Řek“. V rámci tohoto vývoje se císař Hérakleos rozhodl ustanovit řecký jazyk úředním jazykem na tomto území. Paradoxem je, že řecké slovo „Řek“ neoznačovalo tehdy řeckou národnost, ale spíš sounáležitost s řeckým starověkým náboženstvím, a proto byli tito Řekové podle něj označování jako „Řekové (tohoto starého) náboženství“. V současné Palestině slovo „Romios“ stále ještě znamená „Řek“ a označení „řecký pravoslavný“ (Ελληνορθόδοξος) se překládá jako „Rum-Orthodox“ (pravoslavný Romios). V zákoně Jordánského království se řecký pravoslavný patriarchát nazývá „Ρουμ Ορθοδόξ“. Totéž platí pro pro Konstantinopol (Istanbul), kde Turci stále označují řeckou menšinu výrazem „Rum anti tu Yunan“ (Ρουμ αντί του Γιουνάν), a vztahují toto označení na všechny další Řeky.
Užitečné odkazy:
