Archim. Christoforos Grigoriatský
Igumen Posvátného monastýru ctih. Řehoře
na Svaté Hoře Athos
„Důvěra v Boha přináší pokoj naší duši“
Hlas Svaté Hory v době koronaviru
(plné znění dřívějšího úryvku z homilie starce Christofora)
Část třetí
A proto, drazí otcové, mějme trpělivost a mějme také vždy dobré smýšlení. Snažme se zachovat si dobré úmysly a odhodlání a ptejme se, co Bůh očekává od nás. Bůh námi někdy v životě silně otřásá, abychom se probudili.
V roce 1978, když se v Soluni udála opakovaně zemětřesení, byla napsána jedna kniha s názvem „Boží láska otřásá zemí“[1]. A svatý Paisij Svatohorec, který byl v té době v Suroti (nedaleko Soluně) pravil: „Pojďme na Svatou Horu Athos, abychom „přivázali“ Soluň, aby se tolik netřásla.“ Jindy zase, když mu někteří říkali o lidech, kteří mají velké bolesti a zármutek, a kteří se velmi trápili, starec Paisij říkal: „Čím jsou vinni tito lidé, že musejí zažívat takové utrpení, když já, ztracený, nejsem svatý, abych jim pomohl pomoci?“ Vidíte? Starec Paisij bral vinu na sebe. Nevinil z ničeho ostatní lidi, kteří trpěli. A také my, otcové, musíme získat takového ducha. Vždy se proto snažme mít takovou ochotu a úmysly, že my jsme vinni a že se nejprve musíme napravit my sami, a teprve až poté se mohou napravovat ostatní.
Rovněž čtení svatého Evangelia, které jsme si vyslechli před pár dny v chrámu a které pojednávalo o ženě přichycené při činu cizoložství (viz Jn 8,1-8), se vztahuje ke stejné věci, která je zde zdůrazněna. V souladu se židovským zákonem měla být tato žena ukamenována. Kristus tento zákon nepopíral, ale řekl tehdy všem přítomným: Dobře, tak ji kamenujte. Ten, který je však bez hříchu, ať první hodí kamenem. A tehdy všichni odešli, a nikdo z nich na ni kámen nehodil. Kristus pak pravil: Ani já tě nebudu kamenovat, přestože jsem bezhříšný. Přišel Nový zákon, přišla Boží blahodať. Bůh netrestá, naopak, očekává náš návrat. Také z toho důvodu této cizoložné ženě řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“ (Jn 8,11), neboť Kristus si přeje, abychom nehřešili, ale abychom se k Němu všichni navrátili.
A proto, drazí otcové, buďte opatrní! Máme v našem nitru tolik věcí (tj. takovou zátěž vlastních hříchů). Nezatěžujme své nitro ještě dalšími věcmi. Přinejmenším neodsuzujme našeho bližního, byť by to byl kdokoli. A usilujme o to napravit nejprve sami sebe. Uvědomme si, kam jsme dospěli my, a napravme se. Zde v monastýru jsou věci snadné. Monastýr je totiž příhodným místem, kde se může každý duchovně zušlechtit a zdokonalit. Stačí, aby svou přítomnost zde dobře zužitkoval. A jak toho může dosáhnout? Hle, konají se zde bohoslužby, společné stolování, čtení z duchovních textů, každý má svou službu, tzv. diakónima, a samozřejmě i další duchovní příležitosti. Každý nechť se tedy zabývá těmito věcmi. A to je vše. A jeho spása bude snadno dosažitelná. Proč bychom se měli zabývat jinými věcmi, zarmucovat se a vést mezi sebou spory?
Právě nyní nás k tomu pobízejí všechny současné okolnosti, abychom brali své mnišské povolání ještě vážněji než kdykoli předtím. Nedopusťme, aby nás rozdělovala nedorozumění kvůli maličkostem, kvůli kterým bychom jeden druhého zarmucovali a dostávali se do sporů. Naopak, snažme se přemýšlet, jak bychom mohli my všichni pomoci ke zlepšení současné složité situace. Právě to od nás nyní Bůh očekává.
Uvažoval jsem, jako váš duchovní a igumen monastýru, abychom také my, v této době a těžké zkoušce v souvislosti s pandemií, učinili jako monastýr něco navíc, nad běžný cyklus bohoslužeb. Zda bychom např. neměli každý den sloužit Paraklitikos (tzv. Prosebný) kánon ke sv. mučednici Anastasii, nejlépe po každodenním Povečeří. Také každý z nás by se mohl ve své kelii pomodlit za tuto situaci. Pokusme se, aby byl vždy k dispozici jeden z jeromonachů (kněží), a ti, kdo bude chtít, mohou spolu s ním odsloužit výše zmíněný Prosebný kánon, právě za tímto účelem. Začněme tedy tímto kánonem, konaným v této době nad běžný rámec našich bohoslužeb, a poté uvidíme. Můžeme pak přidat i něco navíc. A hlavně, modleme se, aby tato zkouška již brzy skončila, aby Bůh daroval svému světu svůj mír.
Vidím, že mnoho lidí z toho, co říkám, získalo velký prospěch. Modlí se k Bohu, studuje, přichází k poznání, uvědomuje si některé věci. Říkají: „Bůh nás trestá, protože jsme nevyužili dobře to, co jsme měli ve svém životě.“ Ti, kteří mají dobrého ducha, budou mít prospěch. A věřím, že i skrze toto zlo vzejde něco dobrého, alespoň pro ty, kteří jsou dobrého ducha. Skrze toto všechno sice „přijde démonický déšť, ale nakonec přece jen zazáří božské slunce“[2].
Takže se nezneklidňujte, otcové. Máme svůj cíl. Budeme bojovat za to, co musíme učinit „každý den“[3], protože zítřek není v našich rukou. Máme před sebou dnešní den. A jak budeme dnes pracovat? Pojďme se na to zaměřit. Nemysleme na zítřek a na pozítří.
Až přijde zítřek, ten den bude znovu „dneškem“. Pokud se tedy naučíme pracovat každý den správně, budeme pracovat správně po celý život. Zatímco pokud necháme den marně uplynout a budeme přemýšlet, co se stane za pět, deset nebo dvacet let, neučiníme v životě zhola nic a opustíme tento svět, aniž bychom si s sebou něco vzali…“
Připravil a přeložil Michal Dvořáček.
Poznámky pod čarou:
[1] Πρβλ. Θεοκλήτου Διονυσιάτου. Η αγάπη σείει την γη, έκδ. Ορθόδοξος Κυψέλη. Θεσσαλονίκη, 1978.
[2] Μαρτυρίες Προσκυνητών. Γέροντας Παΐσιος ο Αγιορείτης (1924-1994), επιμέλεια Νικ. Ζουρνατζόγλου, έκδ. Αγιοτόκος Καππαδοκία, Θεσσαλονίκη, 2005, s. 90.
[3] Lk 9,23: „I pravil ke všechněm: Chce-li kdo přijíti za mnou, zapři sám sebe, a beř svůj kříž na každý den, a následuj mne.“
Původní pramen:
ΧΡΙΣΤΟΦΟΡΟΥ, αρχιμ.: Η εμπιστοσύνη στον Θεό φέρνει την ανάπαυσι της ψυχής. In: Ο ΟΣΙΟΣ ΓΡΗΓΟΡΙΟΣ (ετησία έκδοσις της Ιεράς Κοινοβιακής Μονής Οσίου Γρηγορίου), Άγιον Ορος. Περίοδος Β΄, roč. 2020, č. 45., s. 69-84.
