Duchovní radost jako kritérium správného křesťanského života
„Starče, když apoštol Pavel řekl: „Ovocem Ducha je láska, radost,“ myslí tím, že radost je důkazem správného života?
– Ano, protože existuje světská radost a božská radost. Když něco není duchovní, čisté, nemůže v srdci být opravdová radost a pokoj. Radost, kterou duchovní člověk cítí, není tou světskou radostí, kterou dnes mnozí hledají. Nezaměňujme tyto věci.
Měli snad svatí takovou radost, jakou hledáme my? Měla Přesvatá Bohorodice takovou radost? Smál se snad Kristus?
Který svatý prošel tímto životem bez bolesti? Který svatý měl takovou radost, kterou hledá mnoho křesťanů naší doby, kteří nechtějí slyšet nic nepříjemného, aby se nerozrušili, aby neztratili svůj pokoj?
Pokud nechci prožívat zármutek, abych zůstal (stále) šťastný, pokud nechci narušit svůj klid, abych si zachoval krotkost a mírnost, pak se ale chovám lhostejně!
Jedna věc je duchovní mírnost a druhá věc je mírnost vzešlá z lhostejnosti.
Někteří říkají: „Musím být šťastný, protože jsem křesťan. Musím být klidný, protože jsem křesťan.“ To ale nejsou křesťané. Rozumíte, co chci říci? To je lhostejnost, to je světská radost. Kdokoli má tyto světské prvky, není duchovní člověk.
Duchovní člověk je samá bolest. To znamená, že trpí kvůli situacím, kvůli lidem, ale za tuto bolest je odměněn božskou útěchou. Cítí bolest, ale ve svém nitru rovněž cítí božskou útěchu, protože Bůh zahrnuje jeho duši nebeským požehnáním, a takový člověk se pak raduje z božské lásky.
To je radost, duchovní radost, kterou nelze vyjádřit, která zaplavuje srdce člověka.”
Z knihy: Starec Paisij Svatohorec. (Slova II.) „Duchovní probuzení“, Posvátné hesychastérium svatého Evangelisty Jana Theologa, Souroti 2011
Ikona starce Paisije: dílo soudobé řecké ikonopiskyně Melpomeni Kazantzidou (Μελπομένη Καζαντζίδου)
připravil Michal Dvořáček
