Z obdivu k pravoslavnému misionářství na Dálném východě…

Pravoslavné svědectví na Korejském poloostrově

Vladyka Amvrosios (Zografos) s korejským duchovenstvem

Z Boží milosti jsem v nedávných dnech osobně zavítal, už podruhé v rozmezí pěti let, do daleké Koreje. Moje úkoly byly spjaty s mým civilním zaměstnáním. I přesto mě Hospodin učinil hodným navštívit centrum řecké pravoslavné misie uprostřed Soulu, setkat se s místními věřícími, prohlédnout si zdejší chrám sv. Mikuláše Divotvůrce a na samý závěr využít pozvání místního biskupa, metropolity korejského Amvrosia, ke krátkému setkání a rozhovoru na užitečná témata.

To, co jest výsledkem této mé osobní zkušenosti a co podává alespoň stručný obraz o pravoslavné přítomnosti v této daleké asijské zemi, jsem se pokusil vystihnout na níže uvedených řádcích.

Sláva Bohu za vše!

Úvod do tématu

Pravoslavná církev je již druhým stoletím přítomna také na Korejském poloostrově. Od samotných počátků a přítomnosti pravoslavné misie v Koreji od roku 1900 prošel její vývoj mnoha fázemi, od rozkvětu, přes nečekaná omezení v aktivitě a deportaci ruských kněží až ke znovunabytému misijnímu úspěchu. Nejvíce tento běh událostí ovlivnily nenadálé historické peripetie této země, zejména v minulém století, jakož i mezinárodní politický vývoj, který silně zapůsobil na průběh místní církevní misie.

Přesné a nestranné zaznamenávání dějin pravoslavné misie v Koreji nelze provést bez znalosti a historie zejména dvou velkých patriarchátů: Moskevského a Ekumenického, které měly v celém procesu vůdčí úlohu. Omezený rozsah tohoto článku však neumožňuje zcela podrobný popis událostí, které se udály za posledních 120 let. A proto raději jen stručně.

Náboženství v Jižní Koreji

Náboženská situace v Jižní Koreji je složitá a rychle se vyvíjí, což znesnadňuje její popis. Tradiční asijská náboženství si dosud uchovala určitý vliv, který ale zřetelně upadá na úkor křesťanství a agnosticismu. Podle statistik z roku 2005 sestavených vládou se téměř polovina obyvatel nehlásí k žádnému náboženství. Početně nejvíce zastoupeným náboženstvím je křesťanství, k němuž se hlásí necelých 30 % obyvatel (z toho asi 2/3 protestantů a 1/3 katolíků) a až po něm následuje tradičnější buddhismus (necelých 23 %). Podíly příslušníků jiných náboženství aktuálně nepřesahují 0,5 %. Pravoslaví je tedy podobně jako v Japonsku spíše minoritním proudem, jehož přítomnost v této zemi má však své důležité opodstatnění.

Misijní počátky

Myšlenka na zahájení pravoslavné misie v Koreji vzešla od ministra ruské diplomatické mise v Soulu – od Nikolaje Aleksejeviče Šujského. Na jaře 1889, na základě pečlivého studia, poslal Šujský svým kolegům do Ruska jím vypracovanou studii, která představila myšlenku o založení ruské pravoslavné misie v Koreji.

Projekt pravoslavné misie a její přítomnosti na Korejském poloostrově pak formálně začal až o deset let později, konkrétně v roce 1900.

Misijní dílo Ruské pravoslavné církve pokračovalo teoreticky až do roku 1949, ale to neznamená, že by bylo vždy možné v praxi naplnit praktické aspekty této činnosti, obzvláště v době po vypuknutí Ruské revoluce v roce 1917. V roce 1955, na žádost pravoslavných Korejců, převzal pastorační péči a misijní iniciativu Ekumenický patriarchát, jehož aktivity trvají v Koreji dodnes.

Uveďme zde ty nejdůležitější historické události v životě Pravoslavné církve v Koreji, ať již v různých jurisdikcích:

Pravoslavná misie v Koreji pod záštitou Ruské pravoslavné církve

Dne 2. července 1897 založil Posvátný synod Ruské pravoslavné církve na základě předchozího rozhodnutí cara Mikuláše II. Ruskou pravoslavnou misii (č.j. 2195) s cílem „zajistit naplnění náboženských potřeb pravoslavných Rusů“, kteří pobývali v Koreji, a rovněž „šířit pravoslavnou víru mezi místním pohanským, autochtonním obyvatelstvem“.

Pod církevní správou metropolity petrohradského

Podle tohoto rozhodnutí náležela ruská misie v Koreji církevně pod správu metropolity petrohradského a byla vydržována výhradně z finančních zdrojů tehdejšího ruského cara Mikuláše II.

Posvátný synod zvolil 9. října 1897 za představeného misie otce jeromonacha Amvrosije Gudka (1867-1917). Kromě otce Amvrosije vyslal Posvátný synod v rámci Korejské pravoslavné misie spolu s ním do Koreje také otce diákona Nikolaje Alexejeva a žalmistu A. Krasina. Otec Amvrosij však nakonec do Koreje neodcestoval kvůli jiným nespecifikovaným administrativním problémům.

Až teprve o dva roky později, v roce 1899, dorazili do Soulu první misionáři, konkrétně otec diákon Nikolaj Alexejev (1869-1952), tedy první ruský misionář, který do Koreje fyzicky dorazil a který si s sebou přivezl liturgické vybavení, liturgický oděv, knihy a další chrámové vybavení.

V lednu 1900 dorazil do Koreje další ruský misionář, který byl jmenován Ruskou pravoslavnou církví představitelem „Ruské pravoslavné misie v Koreji“. Byl jím otec Chrysanthos Šetkovský (1869-1906), jenž měl nahradit neúspěšně vyslaného otce archim. Amvrosije Gudka.

V prostorách Ruské diplomatické misie, v jednom ze sálů rezidence ruského velvyslance Pavlova, byla postavena kaple zasvěcená svatému Mikuláši Divotvůrci. Při příležitosti svátku svatého Theodora Tirona, 17. února roku 1900, byla vykonána první svatá liturgie, a tento den je tudíž považován za den zrození Pravoslavné církve v Koreji.

Prvořadým cílem archim. Chrysantha od jeho příjezdu do Soulu byla výstavba pravoslavného chrámu. Navzdory velkému úsilí však k tomuto kroku nikdy nedošlo. Otec Chrysanthos byl proto nucen vybudovat dočasný pravoslavný chrám z jedné ze školních budov, které nechal sám dříve postavit. Psal se rok 1903. Tato budova, v níž byl situován prozatímní chrám, se nacházela spolu s dalšími budovami na pozemku sousedícím s ruskou diplomatickou misí v Čong-Dongu, v centru Soulu. Chrám svatého Mikuláše, který archim. Chrysanthos nechal zbudovat, byl dokončen a posvěcen 17. dubna 1903.

Dalším vnějším vlivem, který Ruskou pravoslavnou misii v Koreji přerušil na dva roky, bylo vítězství Japonců během Rusko-japonské války (1904-1905) a deportace všech Rusů (včetně Rusů z Pravoslavné misie) mimo Koreu. Misijní aktivity byly znovu obnoveny až v roce 1906 s novým představeným, jímž se stal otec archim. Pavel Ivanovský (1874-1919).

Spolu s archim. Pavlem přicestoval do Koreje také jeromonach Vladimír Skrižalin, jerodiákon Bartoloměj Selezňov, který se připojil k misii z Mandžuska, dále novic Theodor Perevalov a konečně také učitel a sbormistr Konstantin Siegfried. Ke službě v misii dorazili také rodní bratři Konstantin a Nikolaj Pirožkovi, které vyslal do Koreje arcibiskup vladivostocký, aby zpívali v místním misijním chrámu a pomáhali při katechizaci korejského etnika.

Od roku 1907 již působila misie v kompletním personálním zajištění a brzy dosáhla svých prvních a znatelných úspěchů.

První zkoušky

Po bolševické revoluci a zavládnutí komunistické ideologie v Rusku čelila Ruská pravoslavná církev tvrdým perzekucím. Moskevský patriarchát a arcibiskup vladivostocký, do jehož pravomoci pravoslavná komunita v Soulu spadala, náhle ztratili jakékoli spojení s Koreou, a už nebyli s to fakticky podporovat místní církevní obec tak, jak se jim to dařilo během prvního dvacetiletí jejího rozvoje.

V důsledku těchto neblahých událostí učinil Posvátný synod Moskevského patriarchátu na svém zasedání (č. 1571) zásadní rozhodnutí, které představovalo přenesení Pravoslavné misie v Koreji do jurisdikce arcibiskupa tokijského. Od té doby, až do roku 1949, kdy z Koreje odjel poslední ruský pravoslavný kněz, měl tokijský arcibiskup konzultační roli při záležitostech týkajících se pravoslavné misie v Koreji, a staral se kromě jiného hlavně o vysvěcení a ustanovení duchovenstva při chrámu sv. Mikuláše v Soulu.

Avšak hrůzy 2. světové války a roky utrpení korejského lidu za vlády a okupace ze strany Japonska, které trvaly dlouhých 35 let, včetně politických procesů, silně ovlivnily vztahy mezi korejskou pravoslavnou komunitou a pravoslavnou církví v Japonsku. V důsledku toho byla korejská pravoslavná obec oddělena od pravoslavných církevních komunit ve světě.

V roce 1950 vypukla pro změnu Korejská válka. Jediným korejským knězem v té době zůstával otec Alexej Kim Chan, který byl později zajat severokorejskou tajnou policií a zmizel neznámo kde. Severokorejské vojenské dělostřelectvo v průběhu této války zcela zničilo pravoslavný chrám v Soulu a pravoslavní věřící se rozutekli, aby se skryli před hrůzami těchto tragických událostí.

Plamen pravoslavné pochodně v Koreji byl tehdy znovu vážně ohrožen.

Znovuzrození

Brzy po těchto pustošivých létech však nastal obrat ke změně, doslova zázrak. Bůh, který odměnil oběti a neochvějnou víru korejských pravoslavných věřících, požehnal a připravil cestu pro zformování nově reorganizované Církve navzdory válce, která přinesla mnoho obětí a vnitřních zmatků. Milující a skromné úsilí archimandrity Andrease Chalkiopoulose, který byl vyslán spolu s řeckou armádou do Koreje, byly korunovány úspěchem.

Tehdy se roztroušené stádo korejských věřících znovu shromáždilo pod jedním pastýřem, do jedné církevní obce v Soulu. V té době byla také zahájena obnova místního chrámu a korejským sirotkům byla ze strany Pravoslavné církve v Koreji znovu poskytována péče a strava. Stovky nových pravoslavných konvertitů byly poučovány o svaté víře a následně křtěni. Před tím, než se otec archim. Andreas vrátil zpět do Řecka, byl díky svému úsilí ještě přímým svědkem toho, jak byl v Tokiu (9. ledna 1954) vysvěcen na kněze korejský zbožný křesťan Boris Moon, který byl vybrán, aby se duchovně staral o korejskou komunitu v Soulu.

Znovu však nastal problém, který představoval další zkoušku pro místní korejskou komunitu.

V poválečné době Pravoslavná církev v Koreji nepatřila pod žádnou církevní jurisdikci, zejména kvůli vypjatým vztahům Koreje s Japonskem. A proto v prosinci roku 1955 se po mnohém bdění a modlitbách členové pravoslavné korejské komunity rozhodli zorganizovat Všeobecné církevní shromáždění (sněm), kde se jednomyslně shodli vyslat petici Ekumenickému patriarchovi Athenagorovi, v níž ho žádali o přijetí do jeho církevní jurisdikce. Ekumenický patriarcha na tuto výzvu odvětil pozitivně a osobně se ujal organizace Korejské pravoslavné církve.

Nyní bylo zapotřebí, aby se „malé stádo“ korejských pravoslavných věřících vyrovnalo s těžkostmi, které přinášelo toto nové směřování. Otec Boris spolu s dalšími oddanými spolupracovníky vedl nadlidské úsilí, aby toto své drobné stádo zachoval úplné a duchovně prospívající. Jeho hlavním úsilím bylo zachránit majetek, dříve zkonfiskovaný korejskou vládou, a nakonec postavit zcela nový pravoslavný chrám sv. Mikuláše v byzantském stylu na místě, kde stojí dodnes.

Až do roku 2004 byla Korejská pravoslavná církev Exarchátem Ekumenického patriarchátu a byla pod ochranou a biskupským dozorem Jeho Vysokopřeosvícenosti Dionýsia, metropolity novozélandského, jemuž při jeho misijním úsilí napomáhal od roku 1975 archim. Sotirios (Trampas). Právě otec archim. Sotirios byl v roce 1993 vysvěcen na biskupa.

V roce 2004 byla Korejská pravoslavná církev povýšena na Metropolii a biskup Sotirios se stal prvním metropolitou korejským.

V květnu roku 2008 metropolita Sotirios dobrovolně odstoupil, a nově se stal metropolitou pisidským.

Od té doby zaujímá místo na katedře korejského metropolity v Soulu Jeho Vysokopřesovícenost Amvrosios (Zografos).

Stručný medailon o aktivitách Korejské pravoslavné misie dnes

V současné době zaznamenal duchovní život v rámci Korejské pravoslavné misie v jurisdikci Ekumenického patriarchátu nebývalý rozkvět.

Korejští kněží: otec Daniel Na, otec Antonij Woo, otec Stefan Hwang, otec Alexandr Han, otec Jeremiáš Cho, otec Hilarion Jeong a otec Antonij Lim. To je osm korejských kněží sloužících v různých farnostech napříč Jižní Koreou. K nim je třeba připočíst také dva diákony: Joana Parka a Perryho Chamalise.

Kromě katedrálního chrámu sv. Mikuláše Divotvůrce v Soulu působí v Jižní Koreji i další farnosti, a sice v těchto korejských městech: v Busanu, Incheonu, Jeonju, Chun-cheonu, Yangguu a Ulsanu. Také na jiných místech se nacházejí drobné pravoslavné kapličky. V roce 2004 místní jihokorejská misie pomohla vybudovat Chrám sv. Trojice v Pchjongjangu v Severní Koreji.

V každé farnosti probíhají kurzy katechumenátu pro ty, kteří chtějí přijmout svaté Pravoslaví.

V korejské metropolii funguje aktivní vydavatelská organizace, jejíž zásluhou vycházejí četné překlady duchovní a církevní literatury z řeckého, ale i z jiných jazyků do korejštiny. Pravoslavné knižní kavárny v Soulu a v Incheonu s názvy jako např. „Logos“ či „Filokálie“ nejsou ničím neobvyklým.

O pravoslavné církvi a její tradici se konají různé přednášky na půdě univerzit, v seminářích a dalších korejských institucích. V prostorách Korejské metropolie v Soulu, hned v přímé blízkosti chrámu sv. Mikuláše, se nachází Misijní centrum Korejské pravoslavné církve, jejímž úkolem je osvětová, vzdělávací a umělecká aktivita.

Překlad díla „Theosis zesnulého archim. Georgia Grigoriatského do korejštiny (k překladu tohoto díla do češtiny získala požehnání také naše brněnská farnost).

V rámci (řecké) Pravoslavné misie v Koreji dnes fungují také dva monastýry, jeden ženský v Prefektuře Gapyeong (Proměnění Páně), a druhý mužský v Prefektuře Yanggu (Sv. Ondřeje Prvozvaného).

Letní tábory pro mládež, Studium Písma svatého, Nedělní škola pro děti i dospělé, Filantropické centrum v Chuncheonu či Mateřská škola v Busanu. To vše a mnohé další přispívá k rozvoji misijní činnosti v této zemi Dálného východu. Kromě jiných v Koreji působí i mládežnická organizace „Korean Syndesmos“, jež je pobočkou celosvětového hnutí pravoslavné mládeže.

V roce 1995 navštívil Koreu Ekumenický patriarcha Bartoloměj. Během jeho návštěvy byla Korejská pravoslavná církev oficiálně uznána Korejskou vládou. Ekumenický patriarcha navštívil Koreu opakovaně i v letech 2000 a 2005.

V rámci Korejské pravoslavné misie působí také ukrajinský kněz, otec Roman Kavčak, který slouží pro slovanské pravoslavné věřící z Bulharska, Ukrajiny, Ruska, Srbska či pro věřící z Rumunska. Svatou liturgii pravidelně slouží jak v Soulu, tak v 330 km vzdáleném v Busanu.[1]

Dále stojí za zmínku úzké vazby řeckých pravoslavných ikonopisců, kteří často přijíždějí do Koreje, aby se podíleli na výzdobě pravoslavných chrámů a kaplí, včetně dvou monastýrů v duchu byzantské ikonografie.

Alespoň na ukázku jmenujme názvy některých z místních pravoslavných chrámů: Sv. Mikuláše Divotvůrce (Soul), Sv. Pavla (Incheon), Sv. Borise (Chuncheon), Sv. Dionýsia (Ulsan), Sv. Maxima (Soul), Sv. Ondřeje (Yanggu), Sv. Anny (Jeonju) aj.

Chléb a rýže v korejské tradici

Korejská kultura se také jinak nazývá kulturou rýže. A proto je rýže dominantním prvkem korejského života. Jak to konkrétně vypadá?

V zásadě je rýže hlavním denním pokrmem (snídaně, oběd i večeře) a nazývá se „bap“ (밥). Dále je typické, že je rýže kombinována s celou řadou dalších surovin a hojně používána v korejské kuchyni. Jde např. o rýži smíchanou se zeleninou, masem, vejci atd. (비빔밥 bibibap), ale také o kuřecí polévkovou rýži (삼계탕 samkiyetang), vepřovou rýžovou polévku (돼지국밥 doezikukbap), rýži obalovanou do mořské řasy (김밥 kibap) a některé další běžné přípravy rýže.

Abychom lépe pochopili, jak mnoho korejské stravovací návyky závisejí na rýži, dodáme pouze to, že pokud jejich jídlo neobsahuje rýži, cítí se Korejci, jako by ani nesnědli plnohodnotné jídlo. Dalo by se to přirovnat k pocitu středomořských kultur a národů, pokud na oběd chybí chléb. Rovněž lze zmínit běžný zvyk pozvat někoho ven na jídlo, přičemž uslyšíte tuto frázi: „Pojďme se najíst rýže“, což je ekvivalentem pro řeckou pohostinnost, při níž pozvaným pravíme: „Sedni si ke stolu, abychom spolu pojedli chléb.“

Kromě pokrmu se rýže v Koreji používá také jako surovina pro výrobu různých nápojů (소주 sótzu, 막걸리 mákoli, 가아님 kaánim atd.), dále sladkých nápojů (식혜 sikchie) a sladkostí (떡 tók, 약과 jangoa).

Ostatní Korejci používají suchý rýžový stonek (짚 áchiro) jako krmivo pro zvířata a pro výrobu nepromokavých přípravků, např. bot (짚신 zípsin), klobouků (밀짚모자 milzíboza), lehátek, pokrývek (초가지붕 dzokazimbungk) a dokonce i stěn (토벽 tobiók) jejich domů, ale také na výrobu nářadí, domácích nástrojů aj.

Výše uvedená použití těchto výrobků z rýže lze v současné době spatřit spíše na venkově, zatímco ve velkoměstech se již používat přestaly, také z důvodu rozvoje technologií.

Lze si samozřejmě dobře představit nepřeberné množství idiomů, přísloví, historických písní, tradičních oslav, zvyků a dalších folklórních prvků, na které měla vliv rýže a její používání v Koreji.

Význam chleba v Koreji

Pro nás Evropany je důležité poznamenat, že v korejském jazyce není nikde slovo pro chléb v západním slova smyslu. Slovo „pangk“ (빵), používané dnes, je portugalského původu (pan). Do Koreje toto názvosloví dorazilo přes Japonsko v 16. století, za dynastie Džóson, a bylo známo stejně jako jiné západní produkty, které se do Koreje v té době dovážely (např. brambory či batáty). Chléb, jak ho alespoň dříve znali obyvatelé Středomoří a dalších východních oblastí Asie, byl ještě před několika desítkami let v Koreji zcela neznámý. Ve skutečnosti Korejci přišli poprvé s chlebem do styku až během Korejské války (1950-1953). Totéž platí také o dalších západních produktech, např. o kávě, pivu, másle, sýru, čokoládě či zmrzlině), které si s sebou do Koreje přivezli vojáci OSN.

Centrum řecké pravoslavné misie v Soulu

Ačkoli chléb, jak je uvedeno výše, nebyl v Koreji příliš dobře znám, byla však dobře známa především pšenice dobré kvality. Ale je zvláštní, že pšeničná mouka se v tradiční korejské kuchyni používá jen zřídkakdy. I ve vztahu k rýži se považuje za produkt druhé kategorie. Takže chudí, aby zahnali hlad, používali v Koreji dříve mouku z ječmene a pšenice k výrobě různých levných potravin, například specifického druhu chleba (개떡 kaitok), polévky s kousky těsta (수제비 suzabi) či špagetové polévky (칼국수 kalkuksu) atd. Charakteristickým rysem korejského vztahu k chlebu je i následující událost, kterou metropolitovi Amvrosiovi řekla jedna korejská univerzitní profesorka: „Nikoli hned, ale teprve až za několik měsíců poté, co jsem dorazila do Řecka v rámci postgraduálního studia, jsem vůbec poprvé ochutnala váš (evropský) chléb!“

Považujeme tedy za vhodné poznamenat, že mezi staršími a mladšími Korejci panuje značný rozdíl v chápání a užívání chleba. Z mnoha různých důvodů je to především mladá korejská generace, mladí Korejci, kteří se již od malička setkali vícekrát s charakteristickou chutí našeho evropského chleba, zejména z důvodu proniknutí západní kultury v posledních desetiletích do jejich vlasti anebo jejich cest a studia v USA či v Evropě. A samozřejmě musíme uvést, že v korejských domácnostech a restauracích se dnes žádný chléb nekonzumuje, ani zde neexistuje např. pekárna v jejich sousedství, kam by se dalo zajít a koupit si zde tento pšeničný výrobek. V různých obchodech (hlavně těch francouzských), které se objevují čím dál tím častěji ve větších korejských městech, najdete samozřejmě mouku a různé druhy pochutin, které jsou kombinací chleba a sladkostí jako např. croissanty a koláče. Běžný chléb je zde však stále ještě vzácný…

Používání chleba při svaté Eucharistii v Koreji

Vladyka Amvrosij na závěr svého pojednání doplnil několik svých osobních komentářů, které shrnují přístup (nejen) řeckého pravoslavného misionáře v Koreji, kdy není snadné změnit po věky utvářenou tradici „rýže“ a nahradit ji okamžitě jinou, pro Korejce poměrně nezvyklou surovinou.

Citujme názor jedné korejské pravoslavné ženy, která navštívila Řecko a poznala místní liturgickou tradici. „Viděla jsem při svém pobytu v Řecku, že místní ženy přinášejí do chrámu prosforu k použití při svaté liturgii, aby kněz vzpomínal jména živých anebo zesnulých během této bohoslužby. Velmi se mi tento obyčej líbil. Také my v Koreji bychom mohli tuto praxi aplikovat. I já osobně bych chtěla připravovat prosforu pro svatou liturgii. Jak ale víte, v našich domovech nemáme pec, protože žádné korejské jídlo v peci nepřipravujeme.“

Je také třeba poznamenat, že v Korejské metropolii připravují prosfory manželky kněží nebo kněží samotní buď v pecích, kterými disponuje farnost, anebo ve vlastních pecích, které mají u sebe doma právě jen rodiny kněží.

Pokud by se Vtělení Boha Slova událo v jakékoli jiné než středomořské zemi, hovoříce čistě hypoteticky, nikdo neví, v jaké materiální formě by Kristus věřícím udílel a předával své Přečisté Tělo a Krev.

Autor článku s metropolitou Amvrosiem
v prostorách místního pravoslavného knihkupectví

Jedinečný a posvátný akt spasitelného díla našeho Pána, který se udál poprvé v Jeruzalémě během „Tajemné večeře“, by měl být nicméně zachován jako jediný a navždy platný způsob konání svaté tajiny Eucharistie. Tato nejvyšší z Božských tajin svaté Církve, Bohem ustanovená „tajina všech tajin“ čili Božská eucharistie, jakož i materiální prvky, které jsou při ní používány, by tak neměly nikdy spadat do kategorie proměnlivých prvků svaté liturgie.

Avšak, hovoříme-li o ostatních prvcích pravoslavného obřadu, jako např. o Artoklasii, Vasilopitě a jiných surovinách používaných při bohoslužbě jinde na světě, které jsou tradičně spojeny s chlebem, by tyto podle nás mohly být nahrazeny, např. zde v Koreji, přípravky z rýže čili základní surovinou pro přípravu jídel každého Korejce. Hlavním smyslem takového postupu by měla být myšlenka na co možná nejdokonalejší a nejpřirozenější vtělení pravoslavné tradice do duší a srdcí všech Korejců…

(Úryvek z článku Metropolity Amvrosia: „Chléb nebo rýže“ (ΨΩΜΙ ἤ MΠΑΠ; Σχέση ἀμφίρροπη Ζωή, Λατρεία καὶ Εὐχαριστία στὴν Κορεατικὴ Ὀρθοδοξία)

Fotogalerie s fotografiemi autora článku z Koreje:

Poznámky pod čarou:

[1] Jižní Korea a Indonésie jsou rovněž pod kanonickou ochranou Australské a Novozélandské eparchie Ruské pravoslavné církve v zahraničí (ROCOR), která je nyní sjednocena s Moskevským patriarchátem. Vedoucí korejské pravoslavné misie otec Justin Kang a jeho manželka (mátuška) Helena po dlouhou dobu cítili, že bude správné oddat se klášternímu životu a přijmout mnišství. Během svaté liturgie tedy o. Justin Kang nedávno přijal postřih malé schimy s novým jménem John (Johan v korejštině) na počest sv. Jana Kronštadtského. Mátuška Helena Kang byla rovněž postřižena na mnišku a přijala nové jméno Alžběta na počest Velkokněžny Jelizavety Fjodorovny. Oba dva budou nyní žít odděleně ve svých vlastních malých skýtech.

Pro Pravoslavnou církevní obec v Brně připravil Michal Dvořáček.

Literární prameny:

„Ἡ Ὀρθόδοξη Μαρτυρία στὴν Κορεατικὴ Χερσόνησο.“ Ἱστορικὴ προσέγγιση ὑπὸ τοῦ Ἐπισκόπου Ἀμβροσίου Ἀριστοτέλους Ζωγράφου, Μητροπολίτου Κορέας (2020).
http://www.orthodoxkorea.org/home/
„Οδοιπορικό“. Οθροδόξου Ιεραποστολής στήν Ανατολή. Τριμηνιαίο Ενημερωτικό Δελτίο του Πατριαρχικού Ιδρύματος Ορθοδόξου Ιεραποστολής Άπω Αναταλής. Τέυχος 67. Απρίλιος/Μάιος/Ιούνιος 2019.
Leták o Pravoslavné metropolii v Koreji: „Orthodox Metropolis of Korea“
ΨΩΜΙ ἤ MΠΑΠ; „Σχέση ἀμφίρροπη Ζωή, Λατρεία καὶ Εὐχαριστία στὴν Κορεατικὴ Ὀρθοδοξία“ Ἀμβροσίου Ἀριστοτέλους Ζωγράφου, Μητροπολίτου Κορέας
His Eminence, the Metropolitan of Korea Ambrose (Aristotle Zographos) https://www.ec-patr.org/hierarchs/show.php?lang=en&id=166

Užitečné odkazy a fotografie: