Krátká zastavení na cestě ke svatosti…
Michal Dvořáček
„Má duše v noci po tobě touží, můj duch ve mně za úsvitu tebe hledá.“ (Iz 26,9) Asi tak by se daly vyjádřit mé pocity a možná ještě lépe řečeno „vnitřní touha“, která začala v mém srdci hřát a plápolat zpočátku jako malý plamínek, až nakonec přešla do „hořícího keře“, před nímž jsa stojící, cítil jsem velkou bázeň a nepatřičnost.
Už tomu bylo dlouhých sedm let, co jsem naposledy navštívil Svatou Horu Athos v Řecku – nevysychající pramen svatosti a posvěcení člověka, připomínku ztraceného Ráje a více než tisíciletého nositele pravoslavné duchovnosti a tradice.
Ještě před měsícem to vypadalo, že tato posvátná destinace zůstane pro mne na dlouho pouhým snem. Pak se ale dalo cosi zvláštního do pohybu. „Raná církev měla takové přísloví „Unus Christianus, nullus Christianus“, tj. „Jeden křesťan, žádný křesťan“. A jak říkal blažené paměti zesnulý metropolita Kallistos (Ware): „Nikdo nemůže být skutečně křesťanem v izolaci. Nejsme spaseni sami, ale jako členové Těla Kristova, ve spojení se všemi ostatními členy.“
Bylo tedy třeba bratrské lásky a osobní zkušenosti obecenství v Kristu. Jazykem teologie lze říci, že Církev je „obecenstvím zbožštění“, tedy místem, které přijímá všechny, aby se sjednotili s Trojjediným Bohem, ale v jistém slova smyslu rovněž spolu navzájem. A pojítkem této jednoty mezi věřícími je božská láska.
Pro mě osobě bylo tedy nezbytné, aby nastal nějaký impulz zvenčí, a ten se udál náhle a nečekaně. Ze dne na den jsem stál před otázkou, zda se zúčastním poutě do Zahrady Přesvaté Bohorodice, jak je Svatá Hora pravoslavnými křesťany nazývána. Mé úvahy vzaly rychlý spád. Věděl jsem, že toto je pozvání od Hospodina. Nemeškal jsem proto ani minutu a souhlasil jsem. Byl jsem rád, že to poslední, „deváté“ místo v našem mikrobusu a prakticky i v naší poutní skupině, patří mě. A znaje dobře výrok Páně: „Mnozí pak první budou poslední, a poslední první“ (Mt 19,30), zatoužil jsem být opět mezi „pozvanými“ k Nebeské hostině. Bylo už za pět minut dvanáct, ale stále jsem měl ještě naději.
Mým záměrem není sepsat cestopis, nýbrž „Vyznání“, tj. vyznání své nesmírné vděčnosti za vše, co přichází od Hospodina. Někdy je to odměna, jindy dar, a někdy zase nějaké ponaučení a pobídka k větší horlivosti a upřímnosti. „Koho Pán miluje, toho přísně vychovává, a trestá každého, koho přijímá za syna.“ (Žd 12,6)
Ač jsme jen „služebníci neužiteční“ (Lk 17,10), byli jsme štědře odměněni duchovními plody, které tato posvěcená „Zahrada“ skýtá pro každého, kdo přichází se „srdcem zkroušeným“ (srov. Lk 4,18). V duchu slov svatého Apoštola Pavla víme, že „kteřížkoli Duchem Božím vedeni bývají, ti jsou synové Boží“ (Ř 8,14), a také proto není většího štěstí než být někým, kdo patří Bohu, komu je Bůh „Otcem“. Toto „synovské“ pouto je mocným důkazem Boží lásky vůči nám hříšným, nad níž není.
Při pobytu na Svaté Hoře zjišťujete, že každá jedna drobnost, která se udá, každá jedna věc, kterou poznáte anebo která se vás nějak dotkne, má nesmírnou hodnotu, neboť tento unikátní mikrokosmos, tato podivuhodná Boží zahrada, je místem posvěceným stálou přítomností Přesvaté Bohorodice. Některé věci docházejí naší mysli až později, nicméně je pak vždy velmi objevné vidět to, co dříve oči neviděly. Může to být ta sebenepatrnější věc, na kterou na Svaté Hoře narazíte, možná jen nějaký oslavný chvalozpěv, nápis na hřbitovním pomníku anebo kamínková mozaika s motivem delfína, tedy cokoli, co se vám pevně zaryje do vaší paměti. Když si tyto věci později vybavíte, cítíte v srdci zvláštní nostalgii a současně jakési vnitřní uspokojení z prožitého, především pak nevýslovnou radost, která vám připomíná vaši duchovní zkušenost.
Na Svaté Hoře Athos se, pravda, můžete setkat i s věcmi negativními, ale i ty se dějí k vašemu duchovnímu užitku. Svatá Hora Athos je sice místem posvěceným, místem modlitby, pozemským údělem zasvěceným Přesvaté Bohorodici, ne všichni se však podle toho chovají. Vy však musíte vidět jen sebe, nikoli egoisticky, nýbrž s ohledem na svůj cíl a záměr, s nímž jste na toto místo přicestovali. Nedívat se ani napravo, ani nalevo, vaše pravice nesmí vidět to, co dělá levice, musíte být stále soustředění na Boha! A v tom vám pomáhá neustálá modlitba, kterou je třeba neúnavně opakovat a mít na rtech tak, aby postupně vešla až do srdce.
Blahé paměti starec Georgios Grigoriatský říkal, že „Svatá Hora o sobě nejlépe hovoří svým vlastním mlčením“, tj. svou tichostí čili hesychií. A tak tomu skutečně je. Když dokážete ztišit všechny své smysly, soustředit se na své srdce, na opakování slov a jména našeho Spasitele, tak přijímáte nevypravitelnou sílu modlitby, která vás provází na každém vašem kroku. Často se říká, že „ticho léčí“, a s tím se nedá než souhlasit. Boží pokoj a Jeho mír však uzdravují přímo naši podstatu, naši lidskou přirozenost, která se při působení svatých tajin, tj. Boží blahodati, posvěcuje a postupně připodobňuje Kristu, jak praví svatý Apoštol Pavel, tj. abychom „dorostli v muže dokonalého, měřeno mírou Kristovy plnosti“ (Ef 4,13).
Nejcennější jsou na Svaté Hoře Athos, kromě posvátných bohoslužeb a času stráveného v chrámu, právě setkání s místními obyvateli. Díky těmto setkáním, často neplánovaným a nijak nezaslouženým, můžeme lépe chápat věci z duchovní – Boží perspektivy. Když jsme navíc obdařeni setkáním s nějakými blahodatnými mnichy, je náš užitek dvojnásobný.
Je zcela běžné, že v některých klášterech se pravidelně konají večerní homilie či duchovní besedy s poutníky. Jinde jste učiněn hodným soukromého rozhovoru s nějakým mnichem anebo přímo starcem. To jsou již setkání vzácnější, ale i k nim dochází. Co je na těchto setkáních nejzajímavější, že se nedějí tak, jak bychom si přáli, ale jak si přeje sám Bůh. Člověk se tak možná dozví o své dávno tušené, ale obtížně přijímané slabosti, nedokonalosti, hříšném návyku, a najednou není žádného úniku. Najednou k vám skrze slova duchovních osob promlouvá Bůh. Je to podobné, jako když hovoříte s knězem-zpovědníkem, ať jste kdekoli. Boží milost nezná hranic. Na Svaté Hoře Athos je však cítit Boží blahodať nesmírná.
Jsou případy, kdy lidé, a často i kněží, kteří žijí běžně ve světě, právě na Svaté Hoře Athos, a obzvláště po svaté zpovědi a následném svatém Přijímání, pociťují ve svém nitru zcela nepoznaný plamen Boží lásky, silnou duchovní obnovu. Ta tam je dřívější skleslost, apatie či dokonce pocity pochybností a bezmoci. Blaze těm, kteří mohli na Svaté Hoře Athos pocítit tuto zázračnou Boží milost. Blaze všem těm, kteří díky Svaté Hoře Athos anebo díky nějakému úzkému poutu k ní (byť i skrze dalšího člověka) pocítili ve své duši volání od Hospodina, tj. Jeho pobídku k ještě větší bdělosti. A to je přece další, zcela věrohodný důkaz Boží péče o nás, Jeho vyvolené!
Ve všem je třeba trpělivosti, a to platí pro každého křesťana. Svatý Nektários Eginský, když hovořil o křesťanských ctnostech, pravil: „Trpělivost je ctnost, protože existuje jako plod naděje na Boha. Soužení vede k trpělivosti, trpělivost ke zk(o)ušenému charakteru a zk(o)ušený charakter k naději. A naděje nakonec nezklame. Trpělivost je první z ctností, protože skrze ni přichází jako odměna spása. „Kdo však vytrvá až do konce, bude spasen.“ (Mt 10,22) V trpělivosti totiž spočívá spása duší.“
Svatý Josef Hesychasta učil, že celý náš život máme odevzdat Kristu Bohu. „V Něj vložme veškerou svou naději a ničeho se nebojme!“, jak dodával.
Jako křesťané dobře víme, která ctnost je vůbec nejvyšší. Ano, je jí láska, která v sobě zahrnuje všechny ostatní ctnosti, a sama je jejich korunou. Svatý starec Paisij říkal, že k tomu, aby se tvé srdce stalo ještě otevřenějším a prostrannějším, je třeba z něj odstranit to, co mu v tomto růstu brání, tedy všeliký „břečťan sebelásky“ a „úzkou, dusivou logiku“, neboť jedině tak „bude tvůj duchovní strom moci volně růst, tvé srdce se stane zcela svobodným a bude se moci rozvíjet a zvětšovat ve své šířce“.
Podle svatého starce Porfýrije Svatohorce Bůh chce, abychom byli jako andělé. „Andělé totiž jen oslavují Boha.“ Modlitba je ale jemná, nanejvýše subtilní věc, jejímž nejhlavnějším smyslem je oslava Boha. My však Boha často žádáme, aby zařídil naše záležitosti, aby nám šly dobře obchody, abychom byli zdraví, my i naše děti. Jak praví svatý Porfýrij, „my se ale modlíme lidsky a sobecky“. Chvála je však nezištná modlitba. Andělé se nemodlí, aby něco získali, protože jsou nezištní. „Bůh nám dal i tuto možnost, aby naše modlitba byla neustálou chválou, andělskou modlitbou. V tom spočívá velké tajemství. Když vstoupíme do této modlitby, pak budeme neustále chválit Boha a vše nechávat na Něm, jak si přeje naše Církev: „Celý život náš Kristu Bohu poručme“!“
Slyšíme zde promlouvat slova starců a Božích světců. A proto mějme na paměti, že tato slova vycházejí v jejich případě ze srdce „zkoušeného“, dalo by se říci už „zkušeného“, které bylo očištěno askezí, modlitbou, posvátnou hesychií, a přijalo moudrost od Boha.
Starec Parthénios, současný igumen svatohorského kláštera „Agiou Pavlou“, hovoří o tom, že „bohužel jen málokdo vidí skutečné příčiny (dnešní) krize… Zatímco pozemští vůdci jsou postupně nahrazováni, náš Nebeský Mistr – Kristus – zůstává stejný“. A dále dodává: „Bůh vládl, vládne a bude vládnout v tomto světě na věky. V Jeho Království Ho nenahradí ani démoni, ani lidé.“ Starec Parthénios hovoří v této souvislosti o potřebě modlit se a obracet se neustále k Bohu a Přesvaté Bohorodici o pomoc. „Lidé se však místo toho spoléhají na zahraniční pomoc, na ekonomické reformy, půjčky apod.“ A to je jedna z hlavních příčin dnešní krize, dalo by se říci „krize identity lidstva“, které ve svých skutcích Boha popírá.
Smyslem naší existence je totiž jednota s Bohem, dosažení theose. Jedním z projevů této pevné jednoty s Bohem je vnitřní radost, doprovázená neustálým pokáním. Také proto naši svatí hovoří o tzv. „radostném lkání“, které snoubí radost v Bohu s naším upřímným pokáním.
A jaké rady dávají naši starci a svatí v této věci? Bohonosní a blahodatní rádci v duchovním životě doporučují, co učinit, abychom v životě nalezli opravdovou, ryzí radost, která pochází od Boha, a dodávají:
„Čtěte Písmo Svaté. Přicházejte do chrámu. Přibližte se ke Kristu, zamilujte si Ho. Buďte pozorní na bohoslužbách, protože jejich slova píší svatí. Jsou to svatá, láskyplná slova ke Kristu, naší Bohorodici a Vždycky Panně Marii. Přikládejte jim tudíž velký význam. Čtěte je jasně, jedno slovo po druhém, věnujte jim náležitou pozornost, čtěte je s touhou a božskou láskou. Cokoli na vás udělá dojem, si projděte znovu v soukromí. Tuto knihu píšeme sami v sobě – a prožíváme ji, když se tu a tam zastavíme. Právě tak ji prohloubíme. Když zpíváte jednotlivé kánony, nepronášejte pouze jejich slova, ale prožívejte je. Tímto způsobem posvětíte sami sebe, aniž byste si to nějak uvědomili. A až budete číst Žaltář, pronášejte jeho verše srozumitelně, slovo po slovu. Starci říkají: „Bez přestání bych poslouchal muže, který by dokázal dobře recitovat žalmy! Ach, seděl bych tam a neřekl ani slovo.“ To stejné platí o slovech svatého Evangelia. Je třeba jeho obsah číst s velkou pozorností a dojetím, neřkuli s radostí a láskou. Čtěte, jako byste mluvili přímo s člověkem – tj. s Kristem. Když čtete smysluplně, dosáhnete vnitřního nadšení a veselosti (oproštěné od jakýchkoli vášní). Teprve tak vstoupíte do ovzduší modlitby. A vaše duše bude zušlechtěna, utvrdí se na pevných základech a posvětí se bez nutnosti vyznavačství. Tímto způsobem postupně získáte lásku, stanete se mužem „krotkým a pokorného srdce“. Bůh vám pak udělí svatou pokoru…“
Naši svatí říkají, že když se s touhou oddáme tomuto úsilí, naše duše bude posvěcena jemným, tajným způsobem, aniž bychom si to uvědomovali. Tímto studiem pomalu získáme mírnost, pokoru, lásku a naše duše bude naplněna dobrotou.
Přečtěme si tedy pozorně životy svatých. A žádejme naše svaté o pomoc. Studiem zkušeností svatých si je velice zamilujeme a díky tomu získáme duchovní prospěch. Dobro bude činěno z lásky a zlo již nebude mít žádné místo. Nasloucháním a učením se všemu tomu, co bylo zmíněno výše, postupně získáme moudrost, a neviditelná Boží milost a láska v Kristu se v nás usídlí. Láska v Kristu pak poroste a naplní naši duši.
Co jiného může být většího? Nic. Není nic tak velkého jako Boží blahodať, Kristus v nás. Rozumíte? Touha a zbožná úcta! Všechno ostatní jsou jen slova…
Jeden z velkých a nezapomenutelných starců a igumenů doby nedávné, blahé paměti starec Grigorios Dochiarský, pravil: „Jestliže ti schází nostalgie a touha vidět osobu Krista, nemáš nic. Lze to připodobnit k lásce nějakého mladíka k jeho dívce, a takový vztah nelze vyjádřit slovy, neboť ho musí člověk cítit ve svém nitru. A pak už stačí jen trocha úsilí, díky kterému může člověk najít duchovní zklidnění.“
A co by mělo ještě o naší pouti zaznít? Na co nezapomenout a co nevynechat? Je toho hodně, všechno se to do těchto řádků nevejde.
Viděli jsme poměrně zblízka život mnichů, jejich duchovní zápas, ačkoli z větší části zůstává nadále skrytý. Viděli jsme způsob jejich života, způsob modlitby, jejich práci, společné stravování, oddanost Kristu a neustálou modlitbu na rtech. Byla to velká škola. A navýsost praktická!
Jsouce lidmi zvědavými a nedokonalými, domnívali jsme se, že když se budeme ptát starců na konkrétní věci, že dostaneme konkrétní odpovědi. Nebylo tomu tak. Když jsme se např. ptali na nějakou konkrétní věc jednoho starce, odpovídal nám v hádankách a anekdotách. Kromě toho zmínil ještě jeden poučný příběh, který se nám vryl do paměti a který se pokusím nyní parafrázovat.
Byla jedna mniška, která byla nemocná, ale toužila po uzdravení, aby mohla znovu chodit do chrámu. Vroucně se modlila k Bohu a prosila o modlitby jednoho kněze. Když se pak po čase cítila o něco lépe, vstala z postele a vyšla z domu, aby šla do chrámu vzdát Bohu díky. Při cestě však nešťastně spadla a zlomila si nohu. Zoufalá z toho, co se jí přihodilo, zavolala si k sobě onoho kněze a ptala se ho na důvod, proč se jí něco takového stalo. Ten kněz se na ni soucitně podíval a pravil: „Koho Bůh miluje, tomu dává své dary.“ Někdy je darem uzdravení, jindy je tímto darem nemoc. Vše musíme přijímat jako dary našeho Nebeského Otce!
Závěrečné děkovné slovo
Na tomto místě bych rád vzdal chválu našemu Bohu, uctívanému ve Svaté Trojici, spolu s Přesvatou Bohorodicí a Vždycky Pannou Marií, která je věčnou igumenkou a ochránkyní Svaté Hory Athos!
Nemohu opomenout naše svaté, tedy naše ochránce a vůdce v duchovním životě, všechny muže a ženy zbožštěné působením Boží blahodati, kteří jsou jako nějaký světlý oblak nad našimi hlavami neustále na blízku a provázejí nás podobně, jak kdysi Bůh vedl izraelský národ na poušti Sinaj.
Dále děkuji otcům Matfejovi a Jakubovi za jejich velkou oběť, za zorganizování této poutě i za jejich příkladnou péči o nás.
Děkuji také všem, kteří spolu se mnou tuto pouť absolvovali a dodali mi pocit pravého bratrství v Kristu!
A konečně děkuji i otci Jozefovi za požehnání před touto poutí, za jeho modlitby, otcovské rady a duchovní vedení na cestě do Nebeského království.
S láskou v Kristu a s prosbou o modlitby
Michal Dvořáček
(Brno, 10.11.2024)
Užitečné odkazy:
https://photos.app.goo.gl/Y3yY858ZeZ1mH6v87
https://photos.app.goo.gl/HJFen4FMBF2LpfGz8
https://photos.app.goo.gl/yMCfyySMcXtpMEUg6
https://photos.app.goo.gl/3g82cQsorJRrtTj27
Výběr fotografií:
