„Každá obtíž, která přichází, je Božím navštívením.“
(†) otec Simeon Kragiopoulos
O pokušeních
„Myslím, že si nevedeme dobře, i když jsme křesťané, a mám na mysli ty z nás, kteří se ve svém životě neinspirují našimi svatými. Svatí byli pokřtěni, stejně jako jsme byli pokřtěni my, a žili v Církvi, uvnitř (svatých) Tajin Církve, nicméně oni měli zcela opravdovým způsobem ve svém nitru Krista. To znamená, že v nich, a v tomto případě u svaté Barbory, působil její křest, pomazání, božská liturgie. Tato svatá, řekli bychom křehká, a přesto tak statečná dívka snášela všechna tato muka, takže ji Bůh nakonec učinil důstojnou – poté, co byla zabita vlastním otcem! – dědičkou věčného (Božího) Království.
Neděláme tedy dobře, když ctíme svaté jen formálně, jako bychom je stavěli daleko od sebe, jako by nám byli cizí. Jsou nám dobří pouze tehdy, až je budeme žádat, aby nám pomohli, v čem nám bude zapotřebí, ale jako bychom se k nim nechtěli ani přiblížit, jako bychom se nechtěli nechat zasvětit do jejich svatého života, jejich ducha, onoho ducha mučednictví, a prožít zbytek života s touto mocí, kterou Bůh dává svým svatým.
A to stejné platí také o jejich obrazech – ikonách svatých. Děláme tak, jako bychom je drželi stranou. Anebo když čteme anebo slyšíme o našich svatých skrze tropary k jejich poctě, jako právě nyní, při tomto svátku, – a v těchto skladbách se tolik hovoří o našich svatých – tak se nám zdají až někdy přehnané, ba stěží uvěřitelné. Zdá se nám totiž, že toto vše se nemohlo stát ani zde svaté Barboře, ani jiným svatým. A tímto přístupem ubližujeme sami sobě.
Nevím, jestli si dokážeme v této věci trochu lépe porozumět. A proto to vysvětlím. Během období pronásledování dal Bůh křesťanům také tento dar, touhu vydávat svědectví: tj. snášet bolest, bití, prolévat svou krev a dokonce položit svůj vlastní život. To jsou skutečné pravdy. Neměli bychom si tedy položit otázku, co se to s námi děje? Můžeme to říci takto: Bůh se ani neodváží nechat nás projít nějakou těžkostí, a my si hned začneme stěžovat: nemůžeme to vydržet, nemůžeme to snést, ptáme se, co budeme dělat…
A jak, mohu-li to tak říci, by nás měl Bůh zkoušet, když ne tím, že nám dovolí čelit různým věcem, snášet některé věci, které neočekáváme – mučení je mučení, dokonce i mučení svědomí – a my hned upadáme do beznaděje. Dnešní křesťan se při takové situaci začne okamžitě ztrácet a říká: „Mám toto (na práci), mám tamto, musím tady to… Co budu dělat?“ Nemůže si zvyknout na myšlenku, že by mohl projít něčím jako je mučení. Co je to, čím my procházíme, co se s námi děje? Vždyť to není nic ve srovnání s mučednictvím svatých. Svatí – jako např. svatá Barbora a další světci naší Církve – toužili po tom, aby se věci takto seběhly, a aby oni mohli vydat svědectví o Bohu.
S ohledem na výše řečené ještě doplním:
Koneckonců, nejde jen o to, že tehdy byly věci jinak a teď jsou jiné. Není to tak. Jde o to, že jsme ztratili pravého ducha Kristova, tedy ztratili jsme Krista, a tak duchovně živoříme. A jak říká apoštol Petr: „Když tedy Kristus podstoupil tělesné utrpení, i vy se vyzbrojte stejnou myšlenkou.“ (1Pt 4,1) A jelikož Kristus za nás zemřel jako člověk, musíte být i vy vyzbrojeni stejným postojem. Jen vpřed. Začněte uvažovat jako Kristus. Jak Kristus přemýšlel, tak uvažujte i vy, jak Kristus jednal, stejně tak jednejte i vy. Mějte tedy i vy stejné smýšlení (jako Kristus) a začněte žít tímto způsobem ve vašem vlastním životě.
To znamená, že Bůh na nás nezapomněl. Už jsme to říkali při jiné příležitosti. Všechno, co trpíme, pokud to uchopíme správně, nás posvěcuje. Zatímco máme tolik vědních oborů, tolik lékařů a také v jiných odvětvích tolik odborníků, všichni křesťané jsou i přesto všechno zatíženi různými obtížnými tématy, problémy, nemocemi a těžkostmi. A místo toho, abychom každou takovou obtíž viděli jako návštěvu od Boha a řekli: „Bože, buď požehnán“, my se spíše utápíme v beznaději. Když ale někdo přistupuje k těmto Božím navštívením správně, bývá pak opravdově posvěcen. Bolest, když ji přijímáš správně, je na jednu stranu stále ta stejná bolest, avšak z druhé strany jde o bolest proměňující člověka, která ho nakonec posvěcuje.
Buďme tedy v této věci opatrní.“
připravil Michal Dvořáček
Z knihy: Otec Simeon (Kragiopoulos), „Chcete se posvětit?“, prosinec, nakl. Panorama Thessaloniki, 2021, str. 52.
Zdroj: Το μέγα Γεροντικόν
