Téměř 35 let jeho dynamické přítomnosti v Albánské pravoslavné církvi
Vladyka Anastasios, arcibiskup Tirany, Durrës (Drače) a vší Albánie, nejvyšší představitel Albánské autokefální pravoslavné církve
(4.11.1929 – 25.1.2025)
Psal se červenec roku 1991, když vladyka Anastasios (Giannoulatos) přijel do Tirany (následujícího roku byl pak intronizován jako arcibiskup).
A to byl počátek namáhavého zápasu a neznámých výzev, které však rychle přinesly radost ze Vzkříšení, obnovy a znovuzrození. Více než třicet let, krvavých a ukřižovaných, ale zároveň radostných a vzkříšených, završila přítomnost arcibiskupa Anastasia v Albánii.
Na letišti v Tiraně ho tehdy vítala jen hrstka pravoslavných, jejichž chrámy byly v troskách. A spolu s nimi přišlo pár jejich duchovních, kteří od svého nového biskupa očekávali velké duchovní dílo.
Vladyka Anastasios však předčil jejich očekávání a dokázal mnohem víc.
Dokázal s mírným duchem (pokoje), spolupráce a porozumění, který rozvíjel přirozeným způsobem, neboť to je obsahem jeho zářivé osobnosti, přesvědčit a přivést k němu i ty, kteří k němu byli zpočátku skeptičtí, a docílit uznání své osobnosti a přínosu dokonce i ze strany těch, kteří s ním v prvních letech jeho misijní činnosti vedli tuhý boj.
Neděsilo ho to, co viděl a slyšel kolem sebe, ale šel stále vpřed s pevnou důvěrou v Boha. Dobře věděl, že náš svět není ani náhodný, ani se náhodně nepohybuje. Dějiny každého člověka a světa řídí Bůh. Proto blažený vladyka Anastasios viděl světlo a nebe i v nejhlubší tmě.
Velikonoční období v Albánii v letech 1991 a 1992…
Vladyka Anastasios nikdy nerozlišoval lidi podle jejich jazyka, náboženství a původu, ale naopak je všechny považoval za své děti a otcovsky je přijímal do své náruče.
Přispíval k soudržnosti lidí, spolupracoval s jinými náboženskými komunitami, vyhýbal se konfliktním vztahům, avšak bez jakéhokoli ústupku vůči pravoslavnému vyznání a víře.
Dokázal pozvednout Albánskou pravoslavnou církev doslova z popela ateismu. Se zničenými chrámy, s několika málo starými kněžími, bez administrativní struktury.
Když dorazil do zchátralé katedrály Zvěstování Přesvaté Bohorodice v Tiraně, která byla v době tuhého komunistického režimu v Albánii přestavěna na tělocvičnu, zeptal se, jak se albánsky řekne „Kristus vstal z mrtvých“. A když mu to místní věřící přeložili, vyzval je, aby zapálili svíce. Když je zapálili, zvolal „Krishti u Ngjall!“ (Kristus vstal z mrtvých!). A oni s velkým dojetím a slzami odpověděli „Vertet u Ngjall“! (Vpravdě vstal z mrtvých!).
A to byl počátek vzkříšení místní pravoslavné církve…
Ano, „Kristus vstal z mrtvých!“ určoval rytmus a puls a dech a naději celého směřování vladyky Anastasia v průběhu jeho působení v Albánii.
Během krátké doby díky své tvrdé práci a především modlitbě dal vladyka Anastasios Albánské pravoslavné církvi pevné základy, ale také ji obklopil svou vlastní mezinárodní prestiží.
Věřili mu všichni, od hlav států a náboženství až po tisíce lidí všech tříd z celého světa, kteří podporovali jeho statečné úsilí.
A nezůstalo jen u obnovy místní Albánské pravoslavné církve.
Vladyka Anastasios se také podílel na obnově albánské společnosti, prováděl infrastrukturní projekty (silnice, akvadukty atd.) a v neposlední řadě rozvíjel iniciativy ve vzdělávacím a kulturním sektoru (zakládání škol, teologické akademie a univerzity, péče o historické chrámy a kláštery), jakož i v charitativní oblasti.
Jeho citlivost vůči dětem byla nezměrná. Každý den k nim obracel svou pozornost a různými způsoby jim projevoval svou bezmeznou náklonnost.
V Albánii měli mladí i staří, muži i ženy, k primasovi Pravoslavné církve jen slova obdivu a úcty.
Jeho děl je nespočet. Stejně jako je nezměrná výška jeho lásky.
Svět jeho srdce, odevzdaného Bohu, nebyl něčím odděleným od každodenního života.
Bylo to jeho srdce, odevzdané Bohu, které udávalo tón a velikost jeho obrovského přínosu na mnoha úrovních.
Velikonoční období v Albánii dnes…
Jeho srdce, odevzdané Bohu, bylo kotvou pro jeho nekonečnou cestu po cestách lásky, smíření, pokoje a spolupráce.
Jeho srdce, odevzdané Bohu, bylo motivací, ale také výchozím bodem pro překonání každého kritického bodu zvratu.
Jeho srdce, odevzdané Bohu, bylo jeho průvodcem ve službě pravdy.
Albánský arcibiskup Anastasios měl srdce odevzdané Bohu, v němž se neustále odvíjelo vzkříšení, touhy a síly pro šťastnou cestu uprostřed drsných okolností.
Drahý vladyko Anastasii,
věčná paměť!
Αιώνια σας η μνήμη!
Carstvo něbesnoje i večnaja pamjať!
připravil Michal Dvořáček
P.S. Také náš otec Jozef se s vladykou Anastasiem jednou v minulosti osobně setkal. Vladyka Anastasios mu tehdy osobně věnoval ikonu Přesvaté Bohorodice Iverské.
Několik slov o životě vladyky Anastasia a jeho duchovenské službě…
Narodil se v řeckém Pireu 4. listopadu 1929. Jeho matka byla z Prevezy, otec z Lefkady, dědeček z Kefalonie. Vyrůstal v Preveze a později v Pireu.
Na diákona byl vysvěcen v roce 1960, na kněze v roce 1964 a na biskupa andrusského v roce 1972. V letech 1972 až 1991 byl vedoucím Apoštolské diakonie Řecké pravoslavné církve. Byl průkopníkem moderní obnovy pravoslavné zahraniční mise.
Jako vikář metropole Irinoupolis (Keňa, Tanzanie, Uganda) v letech 1981-1990 rozvinul rozsáhlou misijní a sociální práci.
Jako arcibiskup Albánie (od roku 1992) se mu i přes obrovské potíže podařilo obnovit z trosek Albánskou pravoslavnou autokefální církev, která byla dlouhých 23 let zcela paralyzována a zakázána.
Vladyka Anastásios rozvinul různorodou práci v oblasti zdravotnictví, školství, sociální péče, rozvoje venkova, životního prostředí a kultury. Zároveň bojoval za zmírnění rozporů na Balkáně.
V roce 2000 byl na návrh třiatřiceti řádných členů akademie v Aténách a mnoha albánských osobností nominován na Nobelovu cenu míru…
Zdroje:
Πρωινός Λόγος, Αρχιεπίσκοπος Αναστάσιος (Kryepiskopi Anastas – Archbishop Anastasios)
https://www.himara.gr/prosopa/12369-archiepiskopos-anastasios-30-chronia-dynamikis-parousias
Odkazy:
