(památka 9. / 22. března)
V roce 313 po narození Pána Ježíše Krista, kdy jeho svatá Církev přečkala období těžkého pronásledování, vydal svatý císař Konstantin nařízení, podle kterého mohli svobodně vyznávat své náboženské přesvědčení i křesťané. Jejich práva se po vydání tzv. Milánského ediktu zrovnoprávnila s pohany, ač tomu nebylo všude stejně. Konstantinův spoluvládce Licinius zůstával i nadále zapřisáhlým pohanem a ve své části říše usiloval o všemožné vymýcení křesťanstva, které se tam značně šířilo. Licinius se v té době připravoval k válce s Konstantinem, a jelikož se bál jakýchkoli nepředpokládaných vzpour ve svém vojsku, rozhodl se jej očistit od křesťanů, kterých v něm stále přibývalo.
Někdy kolem roku 320 po Kr. žil v tehdejším arménském městě Sevastia člověk jménem Agrikolaos, horlivý přívrženec pohanství, jenž byl oddaným vojevůdcem císaře Licinia. Pod jeho velením se nacházela též nevelká skupina čtyřiceti chrabrých Kapadočanů, kteří vyšli vítězně z mnoha bitev a u všech si získali svou odvahou velké uznání. Tito Kapadočané byli všichni křesťany. Když byl vydán císařův rozkaz, aby se všichni z jeho vojáků poklonili a obětovali pohanským modlám, svatí Kristovi vojíni odmítli. Agrikolaos, když se o tom dozvěděl, nechal si je zavolat, a když viděl jejich pevné odhodlání vzepřít se jeho rozkazu, dal je uvěznit. Vojáci si nezoufali, ale oddali se společně vroucí modlitbě, až se jim jednou v noci zjevil anděl a oni slyšeli jeho hlas: „Ten, kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“ (Mat. 10,22)
Následujícího rána přivedli svatých čtyřicet vojáků před Agrikolaa. Tentokrát se pohanský vojevůdce pokusil o lest; nezískal-li svaté vyznavače po zlém, zkusil to nyní po dobrém. Začal tedy chválit jejich chrabrost, mládí a sílu a pak jim znovu navrhl, aby se zřekli Krista, a tím získali čest a přízeň samotného císaře. Když ale uslyšel jejich odmítavou odpověď, nechal je znovu odvést a nařídil, aby je spoutali okovy. Nejstarší ze čtyřiceti vojáků se tomu vzepřel a zvolal: „Císař ti nedal právo uvěznit nás do okovů“. Agrikolaos, jakmile slyšel tato slova, pochopil, že Kyrion – tak se totiž jmenoval nejstarší z vojáků – zná pravdu, nechal odvést vojáky a pouze je dal vsadit do vězení. Za sedm dní přicestoval do Sevastie bohatý hodnostář Licius, který měl právo vyhlásit soud nad vojáky, což také ihned učinil. Svatí vyznavači byli neústupní a nekompromisně prohlásili i před ním: „Odejmi od nás nejen naše vojenské hodnosti, ale i naše životy, neboť pro nás neexistuje nic dražšího než Kristus Bůh“. Tehdy Licius přikázal, aby svaté vojáky kamenovali. Kameny vrhané na jejich těla však dopadaly mimo cíl; kámen, který hodil sám Licius, dokonce zasáhl obličej Agrikolaa. Mučitelé, když viděli zázračný zásah shůry, pochopili, že svaté vojáky chrání nějaká neviditelná síla z nebes. Následující noci zůstali vojáci pohrouženi v modlitbě a opět uslyšeli hlas, tentokrát Pána Ježíše Krista: „Ten, kdo věří ve mne, i kdyby umřel, znovu ožije. Mějte odvahu a nebojte se, neboť přijmete věnce neuvadající slávy“.
Jelikož ve hrozbách a mučeních neuspěl ani vladař Licius, rozhodli se věrolomní mučitelé, že vystaví svaté Kristovy vojíny ještě těžší zkoušce, při které svůj nerovný zápas určitě prohrají. Arménské zimy jsou tuhé a jezera zamrzají velmi záhy po prvních úderech mrazu. Pocítit to mělo i svatých čtyřicet mučedníků. Na rozkaz vladaře byli všichni vojáci svlečeni z šatů a přivedeni k nedalekému jezeru, do jehož středu se museli postavit. Jezero strážila kolem hlídka. Aby zlomil silnou vůli vojáků, nechal Agrikolaos přivést na břeh jezera velký kotel, ve kterém hořel oheň… Krátce po půlnoci, když se mráz stal nesnesitelným, nevydržel jeden z vojáků bolest a rozběhl se směrem ke břehu, kde plápolal hřejivý oheň. Jakmile však dosáhl břehu, zastavil se náhle a klesl k zemi jako mrtvý. Již se nezvedl. Ve tři hodiny ráno poslal Hospodin mučedníkům útěchu: nečekaně se rozednilo, začalo svítit slunce a led pomalu roztával. Voda v jezeře se oteplovala. Všichni strážní, kteří měli za úkol hlídat vězně, již spali, jen jeden z nich bděl, jmenoval se Aglaj. Když Aglaj pohlédl na jezero, uviděl, že nad hlavou každého z mučedníků se zjevil zářivý věnec, jímž Kristus korunoval svaté mučedníky za jejich statečnost. Aglaj napočítal celkem třicet devět věnců a pochopil, že voják, který nevydržel mučivou bolest a chtěl utéci k ohni na břehu, přišel svojí zradou o věnec, který na něho čekal. Aglaj, veden odvahou svatých mučedníků, probudil spící stráž, shodil ze sebe oděv a přede všemi prohlásil: „I já jsem křesťan!“, a přidal se k mučedníkům. Jak stál ve vodě spolu s ostatními, modlil se slovy: „Pane Bože, věřím v tebe, ve kterého věří tito vojáci. Připočítej k nim i mne, abych mohl zahynout spolu s tvými služebníky“. Když se pomodlil, všiml si, že na nebi se vedle třiceti devíti zářivých věnců objevil ještě jeden, který se nyní přidal k ostatním.
K ránu mučitelé svatých vojáků s údivem zjistili, že čtyřicet mučedníků zůstalo naživu a je mezi nimi i jejich strážce Aglaj, který uvěřil v Krista. Strážní okamžitě vyvedli všechny vojáky z vody na břeh a zlámali jim holení kosti. Během těchto nelidských mučení matka nejmladšího z nich – Melitona – utvrzovala svého syna, aby nepodlehl strachu a vytrval až do konce. Těla svatých mučedníků, z nichž většina byla ještě při vědomí, položili strážní na povoz a vezli ke hranici, kde měla být spálena. Mladičký Meliton ještě dýchal, a proto jej nechali ležet na zemi. Jeho matka jej vzala do náruče a šla za povozem, ve kterém ležela těla zbylých vojáků. Když Meliton vydechl naposledy, položila matka jeho tělo k ostatním jeho druhům. Všechna těla svatých vojáků byla později spálena na hranici a zbylé kosti vhozeny do vody, aby je křesťané nemohli vzít a uctívat. Po třech dnech se svatí mučedníci zjevili ve snu ctihodnému Petrovi, biskupovi Sevastie, a nařídili mu, aby jejich svaté ostatky řádně pohřbil. Biskup se zástupem kněží proto v noci tajně shromáždil svaté ostatky všech mučedníků a s poctou je pohřbil.
Svatý Basil Veliký, ohromen zářným příkladem a strádáními svatých čtyřiceti mučedníků ze Sevastie, v závěru svého kázání mimo jiné říká: „Svatý zástupe! Posvěcená družino! Nepřemožitelný pluku! Společní ochránci lidského pokolení! Dobří společníci ve starostech, průvodci v modlitbě, nejsilnější přímluvci, světla ekumény, květy církví! Ani země vás nemohla skrýt, ale přijalo vás nebe; otevřely se vám dveře Ráje. Byli jste podívanou důstojnou andělského vojska, patriarchů, proroků a všech spravedlivců; mužové v samém rozkvětu svého mládí, kteří jste pohrdli životem, vy, kteří jste si více než dětí a rodičů zamilovali Pána. Byli jste ve věku plnosti života, nynější život jste přehlédli, abyste oslavili Boha ve svých tělech. Stali jste se podívanou světu, andělům i lidem (1 Kor 4,9), pozvedli jste kleslé, utvrdili pochybující, prohloubili jste horlivost zbožných. Všichni jste se, pozdvihnuvše jeden vítězný pomník zbožnosti, ozdobili jedním věncem pravdy o Ježíši Kristu, Pánu našem, jemuž náleží sláva i moc na věky věkův! Amen.“ Svátek svatých čtyřiceti mučedníků sevastijských patří v Pravoslavné církvi k nejvíce uctívaným svátkům a spadá většinou do období Velikého postu, ve kterém je nám na jejich příkladu dávána za vzor zmužilost, odvaha, pevná vůle, pravá láska a plody jejich usilovného duchovního zápasu. V den jejich světlé památky, 9. března dle juliánského kalendáře, se mimo jiné zmírňuje přísnost Velikého postu a slouží se Liturgie předem posvěcených darů.
o. Marek Malík
Zdroj:
Přehled bohoslužeb na duben 2005 Pravoslavná církevní obec v Brně, při chrámu sv. Václava
