„Já jsem učinil zemi, člověka i zvířata,
která jsou na zemi.“ (Jr 27,5)
Starec Paisij pravil:
„Ubohá zvířata mají člověka jako za nějakého boha. Jako my hledáme pomoc u Boha, tak oni hledají pomoc u člověka.
Na Svaté Hoře (Athos) jsem slyšel o starci Theofilaktovi ze Skitu sv. Basila, který zachovával velké přátelství s divokými zvířaty. Tato zvířata cítila jeho lásku a přicházela do jeho chýše, když něco potřebovala. Jednou ke starcově kelii přišel jelen, který si zlomil nohu, a smutně na něj pohleděl. Starec vyšel ven a viděl, jak k němu jelen natahuje svou zlomenou nohu, jako by mu ji chtěl ukázat. Starec k němu přistoupil, dal mu nejprve najíst ze svých sucharů a pak přinesl dva klacíky, které přiložil a pevně svázal jelenovi k noze. Potom tomu jelenovi pravil: „Teď jdi v dobrém a vrať se zase za týden, abych se na tu zlomeninu znovu podíval.“ Dobrotivý starec jednal se zvířetem jako nějaký lékař s nemocným, protože se stal člověkem Božím!
– Starče, na mě učinilo velký dojem to, že se svatý Gerasimos vůbec nebál lva, který se k němu přiblížil, aby mu světec vytrhl trn.
– No, byl to svatý muž, ale ani ostatní zvířata nikdy neublíží lidem, když jsou v nouzi. Jednou, když jsem měl kýlu, jsem se ocitl v oblasti Kalyvy, kde nějací dělníci převáželi dřevo na zvířatech. Za chvíli vidím, jak nějaké zvíře padá na zem (mohlo se jednat o mulu, pozn. překl.), chůdě malé, a na něj pak dopadl i postroj (tj. sedlo) s nákladem dřeva. Nohy měl pokřivené pod tou tíhou nákladu a nemohl je narovnat. Zapomněl jsem v té chvíli na to, že mám kýlu, zapomněl jsem, že mám potíže s chůzí, a běžel jsem ke zvířeti a rychle z něj odhodil nával dřeva. Zvednout to velké sedlo jsem však nedokázal, ale podařilo se mi ho rozvázat. Zatáhl jsem za provazy a pustil zvíře na svobodu. Jeden otec (mnich), který byl poblíž, na mě zakřičel: „Dej pozor, máš kýlu, způsobíš si nějaké zranění.“ Pak jsem si vzpomněl, že mám kýlu. „No,“ já mu na to říkám, „já mám sice kýlu, ale ty, který ji nemáš, proč jsi neběžel (zvířeti) na pomoc?“ „Bál jsem se, že mě kopne,“ řekl mi ten mnich. „Ach, ty požehnaný,“ říkám mu, „to zvíře, a klidně by to mohl být i vlk, když je chudák v nouzi, tak od člověka žádá pomoc a nikdy člověku neublíží.“
– Ale i když mají zvířata hlad a žízeň, uchýlí se k člověku, protože člověk je jejich pánem. Vzpomínám si, jak se jednoho léta v Kalyvě Svatého Kříže z plechové střechy svinula až na zem jedna zmije a schoulila se přede mnou. Zvedla hlavu, vyplázla jazyk a zasyčela. Měla velkou žízeň – bylo jí špatně z extrémního horka – a ohrožovala mě. Žádala o vodu, ale imperativně, jako bych byl povinen jí zajít pro vodu. „Podívej,“ říkám jí, „to, jak se nyní chováš, tak žádný dojem na druhé neuděláš!“ Pak jsem jí dal trochu vody a ona se napila.
Kdežto šakali mě opravdu dojímají, protože když mají hlad, pláčou jako miminka. A hádejte, co jsem dělal s malými koťaty, když jsem byl ještě v Kalyvě. Všimli si, že pokaždé, když zazvonil zvonek, jsem šel ven a každou chvíli jsem jim hodil něco k jídlu. Takže když měla hlad, zatahala za provaz a zazvonila na zvonek. Šel jsem tedy ven a když jsem je viděl, jak zvoní…, nakrmil jsem je.
Jak podivuhodně Bůh stvořil všechny věci!
– Starče, přicházejí k Vám do Kalyvy ještě zvířata?
– Jak by nepřicházela! Přicházejí, hlavně šakali, divočáci… Každou chvíli přiběhne nějaká malá liška. Když odejdou kočky, přijde malá liška. Divočáci se v létě neobjevují, protože se bojí lovců, a tak se objevují jen hadi, protože jich se zase bojí lidé.
Přilétají také ptáci, hejna ptáků, malí i velcí. Dávám jim ve vodě namočený suchar a oni si ho berou. Kokosový oříšek, co mi zbude z lukumi, si nechávám vždy zvlášť, na později, až na jaře přiletí ptáci. Chudáčci, vždyť už v zimě začínají štěbetat a volat po jaru, ačkoli venku je ještě sníh… To znamená, že člověku přinášejí útěchu. Ach, pro kousek kokosového oříšku by udělali, nevím co!“
Zdroj: Του Αγίου Παϊσίου Αγιορείτου
připravil Michal Dvořáček
