Svatý starec Paisij Svatohorec: přítel ptáků a zvířat
Svatý starec Paisij stojící před svou Kelií Panaguda na Svaté Hoře Athos
Kdysi dávno se svatý Paisij procházel lesem na cestě do jednoho z chrámů, kde se měla konat svatá liturgie. Najednou se před ním objevili dva medvědi. To se stalo nedaleko města Konitsa. Než ho medvědi stačili napadnout, natáhl k nim svou ruku a nabídl jim jednu ze dvou prosfor, které držel. „Podělíte se o ni,“ řekl jim poklidně a zcela přirozeně a prosforu před nimi rozpůlil. „Tu druhou vám dát nemohu.“ Zvířata si vzala svůj díl a pokračovala dál spolu se starcem až do blízkosti města.
Jednou se starce zeptali:
– Starče, proč divoká zvířata neútočí na naše svaté?
– Protože tito lidé získali pokoj (od Boha), a díky tomu se i tato divoká zvířata stávají krotkými a uznávají, že člověk je jejich pánem. V nebi, před pádem do hříchu, divoká zvěř měla první stvořené lidi v úctě a lísala se k nim s krotkostí…
– A jak se člověk může vrátit zpět do stavu před pádem?
– Jeho srdce musí být očištěno, aby získalo duševní čistotu.
Svatý Paisij měl právě takovou čistotu a byl naplněn Boží blahodatí. Divoká zvířata to viděla a krmila se v jeho blízkosti.
Svatý Paisij se něžně staral o všechna zvířata.
A ta mu svou lásku opětovala…
„Když jsem byl na Sinaji,“ říkal starec, „měl jsem dvě koroptvičky. Procházel jsem tehdy nějakými problémy a ti ptáci mi přilétali dělat společnost a utěšovat mě. Kamkoli jsem šel, přilétali za mnou. Když jsem vyřezával obrázky do dřeva, tito ptáci přilétali a sedali mi na ramena. Jednou jsem onemocněl. Když jsem se uzdravil, šel jsem je nakrmit. Nebyli tam. A tak jsem jim nechal jídlo na místě a odešel jsem. Druhý den jsem viděl, že ptáci jídlo nesnědli. Když mě pak ale spatřili, jídlo hned sezobali.“
Světec komunikoval se zvířaty, jako by to byli jeho nejlepší přátelé. A ti ho vždy uposlechli.
Někdo, kdo ho navštívil ve venkovním Archontariki, v Kelii Svatého Kříže (na Svaté Hoře Athos), vyprávěl:
„V této oblasti bylo hodně ptactva, hlavně slavíků, kteří cvrlikali… Znesnadňovali nám rozhovory. Za chvíli slyšíme starce Paisije, jak směrem k ptákům volá: „Mlčte (tj. buďte zticha), blahoslavení, cožpak nevidíte, že vedu rozhovor (s poutníky). Až skončím, začněte vy.“ Ptáci se automaticky „zastavili“, aniž by se pohnuli ze své pozice. Tato událost na nás tak zapůsobila, že jsme se poté již nedokázali ani náležitě soustředit na naše rozhovory.“
* * *
Jindy, když byli u starce (v kelii) nějací lidé, objevil se náhle obrovský had. Někdo vzal kámen, aby ho trefil. „Nic se neděje, nevadí,“ řekl starec. „Přichází mi dělat společnost.“ Vstal, dal hadovi vodu a řekl mu, ať jde pryč, protože má společnost. Had uposlechl a zmizel v trávě, takže všichni poutníci zůstali ohromeni.
Jednoho dne se v Kelii Panaguda stala následující podivuhodná událost:
Starec řekl skupině poutníků, aby si nabídli lukumi. Viděli, že krabice je plná mravenců. Zdá se, že nějaký poutník ji asi dobře nezavřel, ačkoli na ni starec Paisij napsal, aby krabici dobře zavírali. Pak si také starec vzal lukumi, odložil ho však stranou a slavnostně řekl mravencům: „Toto je vaše. Jděte se najíst a zbytek nechte lidem.“ Pak všichni mravenci uposlechli, vylezli z krabice a shromáždili se na kousku jejich vlastního lukumi!
Svatý Paisij se nikdy nesnažil dělat nějaký dojem. Vyhýbal se tomu. Vše dělal ve prospěch svých posluchačů. Za tímto účelem dokonce využil i některá zvířata.
Jednou ho navštívil jakýsi univerzitní profesor, který měl problém uvěřit, že Bůh existuje. Když ho starec vyslechl, odpověděl mu: „Víš? Jsi hloupější než ještěrka.“ Profesor se přirozeně rozzlobil. Ale starec trval na svém. „Vážně ti to říkám a dokáži ti to.“ A zavolal ještěrku, která byla poblíž. Plaz okamžitě přiběhl a starec se ho zeptal, jestli existuje Bůh. Ještěrka se pak postavila na obě nohy, sklonila hlavu a dala kladnou odpověď. Profesor v tu chvíli celý zkoprněl a dojetím začal plakat. „Takže vidíš, že i ta ještěrka ví, že Bůh existuje!“ Profesor v šoku odešel…
Překlad poučení z ikony:
„Ach můj Bože, Tvou lásku nelze snést, neboť je velká, takže mé malé srdce ji nevměstná.“
Doslov
Svatý Paisij měl nekonečnou lásku.
A jeho láska, která přetékala nejprve k Božímu obrazu, tj. k člověku, přetékala pak také ke zbytku Božího stvoření.
Svatý Paisij trpěl s bolestí v srdci pro celé stvoření.
A toto stvoření mu svou lásku zase vracelo nazpět.
Zdroj: Ιωάννης Τζήμας
připravil Michal Dvořáček
Užitečné odkazy:
