Serafim Rose

Podmínky současného života

Podmínky života v současném světě jsou zcela odlišné od těch, které panovaly dříve, kdysi dávno. Samotný fenomén apostaze, fenomén odpadnutí od pravdy, spočívá v tom, že lidé nedokáží snadno přijímat zbožnost. Už o ní slyšeli a jsou proti ní naočkováni. Proto jen velmi málo z těch, kdo slyšel nějaká slova o Pravoslaví, se k němu obrací.

Druhou příčinou, dalším charakteristickým rysem ducha současné doby, která se tak mnoho odlišuje od toho dávného, se zdá být atmosféra myšáka Mickeyho (viz Mickey Mouse). Serióznost, to je něčím, co chybí duchu dnešní doby. A tento nedostatek serióznosti už vešel ve zvyk a stal se životním stylem. Jako by nás nabádal: Uvolni se, ke všemu se chovej s lehkostí, nic vážného se neděje, a ať se stane cokoli, neber si to tolik k srdci.

Mladí naší doby jsou pohlceni fantastickým světem televize. Celý náš duchovní život a dokonce i náboženské názory podléhají čas od času vlivu této atmosféry. Na Floridě například žije jeden velmi vážený protestant – fundamentalista a konzervativec. Vlastní velký pozemek, který se nachází v sousedství s Disneylandem. A tento protestant se rozhodl postavit na tomto pozemku přesnou kopii Jeruzalémského chrámu. Učinil tak proto, aby pozornost návštěvníků Disneylandu odvlekl od toho, co je světské, a přivedl je naopak k tomu, co je duchovní. Rozhodl se, že to učiní stejným způsobem, na té stejné úrovni. Návštěvníci budou jistě nadšením vzdychat, vždyť to bude něco podobného jako ony kouzelné zámky, které viděli v Disneylandu. Celá tato atmosféra, všechna tato zcela nereálná filmová atmosféra, která spočívá nejen v duchu dnešní doby, už vešla do našich domovů. Tato atmosféra a přístup ovlivňuje vše, tedy to, jak vážně budeme brát náš život, jak budeme vychovávat naše děti apod. Ostatně sama myšlenka na to, že děti se mají vychovávat, že je třeba děti kultivovat v určitém duchu a na určitých principech, sama tato myšlenka zde absentuje. Děti se přece (podle této nové teorie a přístupu) nevychovávají. Oni vychovávají sami sebe a stejným způsobem se kultivují, procházejí skrze všechny různé vlivy okolního světa a výsledkem je pak něco velmi povrchního. To je pak hlavní příčinou toho, že děti, když vyrostou, mnohé z nich prostě přicházejí o rozum a připojují se k rozličným divokým náboženstvím, stávají se narkomany, zločinci, činí množství bláznivých a nesmyslných činů. V dětství nepoznaly skutečný, opravdový život, ani v duchovním smyslu slova, ani v seriózním přístupu k němu, jak prožít den za dnem. Toto je jedna z hlavních příčin, které činí náš život tak odlišným od toho, co bylo kdysi a co jej činí daleko těžším z pohledu duchovní činnosti a duchovní práce nad sebou samým.

Další příčinou se jeví být současné pohodlí života, které bezpochyby vede k odosobnění a odlidštění, a probouzí v lidech znepokojení nikoli druh o druha, nýbrž daleko více o různorodé věci, auta a všechny ty mnohé potřeby sloužící komfortu. Například samotná myšlenka telefonu znamená, že můžete okamžitě vejít do kontaktu s člověkem, abyste mu předali sdělení, zprávu, avšak v tom samém okamžiku zde dochází k odlidštění. Pokud budete muset cestovat delší vzdálenost, abyste se viděli s nějakým blízkým člověkem, tak stav vaší duše bude zcela jiný, než když pouze vytočíte telefonní číslo a spojíte se s ním. Všechno toto, co jsem popsal, činí naši dobu zcela odlišnou od té, jež panovala kdysi, a velmi ztěžuje a znesnadňuje jakoukoliv duchovní aktivitu, ať už apoštolství, misionářskou činnost anebo prostě jen obyčejný duchovní život věřícího, mnišský duchovní zápas a další.

Vedle toho je zde ještě něco dalšího, co stojí za zmínku, co se nachází v atmosféře naší doby a co je třeba, abychom my pravoslavní měli mít na paměti. Tím je síla tradice. Jestliže se rozhodneme, že vše, co nám Církev dává, se zdá být už jakoby konečným a završeným, úplným v sobě sama, soběstačným, co nepotřebuje z naší strany žádného dalšího úsilí, tj. takovým, co můžeme považovat za samozřejmost, pak už jen tento náš postoj nás duchovně zabíjí. A tak k dostižení toho všeho, co je ušlechtilým, je třeba zápasu, je třeba úsilí. A z toho vyplývá také jedna z příčin, proč dnešní pohodlnost a komfort vedou k odosobnění. Snaha učinit ve světě všechno co nejvíce pohodlným, než jak to stvořil Hospodin, zbavuje zároveň svět prvku zápasu, který je naopak základem života.

Kvůli všem výše zmíněným příčinám se atmosféra současnosti jeví být pro duchovní život omezující a utlačující. Tady je příklad reálného pohledu na život: horší lidé se prostě ještě více noří do hříšného života, ti lepší pak ztrácejí smysl života pro nepřítomnost a nedostatek duchovnosti. Není již více třeba k něčemu směřovat, vše je odňato, materialismus vítězí, pro svět už není naděje a šelma již přichází, aby se narodila – přichází antikrist. Svět beznadějně směřuje dolů a není už možné toto směřování zastavit.

Duchovní život nezávisející na době

Všechny tyto věci jsou negativní stránky naší reality, přítomnosti, která představuje značnou část atmosféry, kterou jsme nuceni dýchat.

Z druhé strany máme Zjevení Pravoslaví, tj. Zjevení Boha Jeho vlastní Církvi. Toto Zjevení, kterého se nám dostává už po dobu dvou tisíce let, je velmi hojné a bohaté. Zahrnuje v sobě totiž svědectví Svatého Písma a díla svatých Otců. Pomáhá nám, abychom měli jasný duchovní pohled, jasný zákon duchovního života. A duchovní život a jeho cíl se nemění v závislosti na době a času. Víme, že od momentu prvního kázání Evangelia až do dnešní doby se ze všech konců světa shromažďují občané jednoho a toho samého města, aby se stali dětmi Nebeského Království. Všichni občané tohoto města hovoří jedním jazykem, všichni rozumí druh druhu, protože všichni prošli jedním a tím samým životem v Pravoslaví, prošli skrze jeden a ten stejný zápas podle zákonů duchovního života.

Svatí Otcové hovořili o posledních časech jako o velmi slabých, kdy už nebude docházet k tak velkým znamením jako kdysi, které se děly v raných apoštolských dobách a v době prvních mnichů na poušti, kdy se děly mnohé zázraky. Velcí Otcové křísili k životu mrtvé, dělo se množství zázračných zjevení. A ti samí Otcové potvrzovali, že přijdou časy, kdy podobné podivuhodné zázraky ustanou a skončí, že před koncem světa nebude skoro už ničeho podobného a že ti, kteří půjdou po cestě spasení, se nebudou od ostatních ničím odlišovat s výjimkou toho, že v nich nějakým způsobem nezemře onen zápas se všemi těmito pokušeními. Prostě jen jedno, jen uchránění živé jiskry pravé křesťanské víry, bez činění zázraků anebo čehokoli zvláštního, už jen to samo z nich učiní, pokud ovšem vydrží až do konce, velké osobnosti, nebo dokonce ještě větší, než byli dávní svatí Otcové, kteří činili všechny ty neobvyklé zázraky a divy.

V dnešní době se stává, že vnější aktivita pro pravoslavné křesťany je ve srovnání s minulostí zřejmě velmi ohraničená. Zřejmě tomu tak je. A přesto přese všechno, vnitřní duchovní zápas je možný stejně tak, jak byl možný kdysi pro ty, kteří nechtěli ustoupit z boje. Skutečně, když se podíváme kolem, spatříme překvapující a ohromující příklady: svatý a spravedlivý Jan Kronštadtský, který učinil tisíce divů, světitel Nektários Eginský v Řecku, jeden z nejpokornějších lidí, kteří kdy žili, jenž byl přehlížen pro špatnou správu své eparchie, stal se však velkým divotvůrcem, zvláště po svém zesnutí; a konečně i náš arcibiskup Jan Šanghajský a Sanfranciský, který žil na této zemi, chodil po ní, žehnal svému okolí, zvláště pak žehnal divotvornou ikonou Přesvaté Bohorodice „Kurská-Znamení“. A my jsme přesvědčeni, při pohledu na tyto lidi, v nichž spatřujeme pilíře duchovního života, že je možné přebývat v duchovním zápase, dokonce i v naší nemocné době.

Podle níže uvedených pramenů zpracoval a přeložil o. Marek Malík

Kapitoly s názvem „Podmínky současného života“ a „Duchovní život nezávisející na době“ z knihy jeromonacha Serafíma (Roseho): „Člověk proti Bohu“
(kap. „Cesta ke spáse v současném světě„)

https://azbyka.ru/otechnik/Serafim_Rouz/chelovek-protiv-boga/