Z vyprávění otce prot. Stefana Anagnostopoula
Otec prot. Stefan Anagnostopoulos
Před lety, když jsem byl duchovním správcem v chrámu svatého Basila v Pireu, byl jsem povolán, abych na jeho vlastní žádost naléhavě vyzpovídal jednoho mladého muže. Bylo mu stova 42 let a jmenoval se Xenofón.
Když jsem přistoupil k jeho lůžku, byl již ve špatném stavu. Rakovina s rychlými metastázami napadla jeho mozek. Jeho dny byly již sečteny. Na oddělení byl sám, další postel byla prázdná, takže jsme byli sami.
Ten mladý muž mi pak řekl následující příběh o tom, jak uvěřil v Boha, přestože byl před tím, jak sám zdůraznil, „zarytý“ ateista a nevěřící.
„Na tento dvoulůžkový pokoj jsem přišel asi před 35 dny. Vedle mě už ležel nějaký jiný nemocný, stařec, možná 80letý. Tento nemocný muž, můj otče, navzdory hrozným bolestem v kostech – kde se projevila jeho rakovina – neustále volal:
„Sláva tobě, Bože, sláva tobě, Bože!“
„Potom pronášel mnoho dalších modliteb, které jsem já, člověk necírkevní a ateista, slyšel vůbec poprvé. Nakonec se po mnoha modlitbách zklidnil – vůbec nevím jakým způsobem – a upadl do sladkého spánku.“
Po dvou nebo třech hodinách se znovu probudil z nesnesitelných bolestí, aby znovu spustil: „Můj Kriste, děkuji Ti! Sláva Tvému jménu! Sláva Tobě, Bože! Sláva tobě, Bože!“
Sténal jsem bolestí a tento můj pacient s nesnesitelnými bolestmi dál a dál chválil Boha.
Já jsem rouhal Kristu a Panně Marii a on žehnal Bohu, děkoval mu za rakovinu, kterou mu dal, a za bolesti, které měl.
Pak jsem byl rozhořčen nejen kvůli hrozným bolestem, které jsem cítil, ale také proto, že jsem ho viděl, mého spolupacienta, jak neustále chválí Boha.
Skoro každý den přijímal „Božskou Eucharistii“ a já, ubožák, jsem se odvracel se znechucením.
– Už konečně mlč. Přestaň konečně neustále opakovat „Sláva tobě, Bože“! Nevidíš, že tento Bůh, kterého oslavuješ, nás tak krutě mučí? Cožpak to je Bůh? On neexistuje. Ne, Bůh není.
A on sladce odpověděl:
– Bůh je, mé dítě, On existuje a je to milující Otec, protože skrze nemoci a bolesti nás očišťuje od mnoha našich hříchů.
„Stejně jako kdybyste se věnovali nějaké těžké práci, takže by vaše oblečení i vaše tělo doslova páchly nečistotou, a vy byste potřebovali nějakou silnou lázeň a kartáč, abyste dobře očistili sebe, své tělo i své oblečení, a stejně tak Bůh používá nemoc jako blahodárnou očistu naší duše, kterou tak připravuje pro Nebeské Království.
Jeho odpovědi mě dráždily ještě víc, a já jsem proklínal všechny bohy i démony.
Bohužel moje reakce byly negativní, když jsem křičel:
– Žádný Bůh není. Nevěřím v nic. Ani Bohu, ani těmto „blábolům“, které mi vyprávíš o Království svého Boha!
Pamatuji si ale jeho poslední slova:
– Počkej a na vlastní oči uvidíš, jak bude duše oddělena od těla věřícího křesťana.
Jsem hříšník, ale Jeho milosrdenství mě zachrání.
Jen počkej, uvidíš a uvěříš!
A pak ten den nastal. Sestry chtěly postavit mezi mé a jeho lůžko paravan, jak bylo jejich povinností, ale já jsem protestoval. Řekl jsem jim: „Ne, nedělejte to, protože chci vidět, jak tento starý muž zemře!“
Viděl jsem ho tedy neustále chválit Boha.
Krátce před svou smrtí ten stařec pronesl slova „Raduj se“ (Bohorodice Panno), tj. píseň s mnoha drobnými pozdravy na počest Přesvaté Bohorodice, jak jsem se později dozvěděl.
Potom tiše zazpíval „Bohorodice Panno“, „Od mnohých mých hříchů mě vysvoboď“, dále „Jest vpravdě důstojno“, načež učinil několikrát po sobě znamení kříže.
V jednu chvíli zvedl ruce a řekl:
„Vítej můj anděli! Děkuji, že jsi přišel s tak skvělým doprovodem, abys přijal mou duši. Děkuji Ti! Děkuji.“
Trochu se vzpřímil, zvedl ruce, udělal znamení kříže, zkřížil ruce na prsou a zesnul v Bohu!
Najednou se celá místnost zalila světlem, jako by do ní vešlo deset sluncí a ještě více, tolik se místnost rozzářila!
Ano, já, člověk nevěřící, ateista, materialista, „naštvaný“ životem, vyznávám, že pokoj nejen zářil, nýbrž že se v něm také rozléhala nádherně libá vůně, a to i po celé chodbě, a dokonce i ti, co byli vzhůru a mohli, přicházeli ve spěchu k nám, aby zjistili, odkud pochází tato podivuhodná vůně.
„Můj otče, takto jsem tedy uvěřil i já, a proto jsem nechal po třech dnech zavolat k sobě zpovědníka.
Další den jsem se pak sešel s rodinou, se svou matkou a otcem a pak i se svými dvěma staršími bratry, s manželkou, s příbuznými a přáteli, a všechny jsem si je zavolal a řekl jim:
– Proč jste se mnou nikdy nemluvili o Bohu, o Přesvaté Bohorodici a svatých?
Proč jste mě nikdy nevzali do chrámu?
Proč jste mi neřekli, že existuje jak Bůh, tak i smrt, a že jednoho dne bude naše duše oddělena od těla, aby vydala počet za své skutky?
Proč jste mě svým chováním donutili k ateismu?
Proč jste mi nezabránili rouhat se, krást, podvádět, zlobit se, chovat se tvrdohlavě, říkat tisíce lží, křivdit a smilnit?
Naučili jste mě být lstivým, podezíravým, žárlivým, chamtivým, lakomým a zlým člověkem.
Proč jste mě nenaučili ctnosti?
Proč jste mě nenaučili lásce?
Proč jste mi nikdy neřekli o Kristu?
Proč?
Od této chvíle až do mé smrti budete se mnou mluvit jen o Bohu, Kristu, Přesvaté Bohorodici, Andělech, Svatých. O ničem jiném.
A pak ke mně přicházela moje rodina, příbuzní, přátelé, známí a já jsem se ptal každého zvlášť nebo všech dohromady:
„Je něco důležitého, co bys mi chtěl říci o Bohu? Protože se s Ním brzy setkám! No řekněte. A pokud nevíte, zjistěte to, poučte se. Moje dny plynou a já brzy odejdu.
Jednomu či dvěma návštěvníkům, kteří za mnou přišli, jsem musel říci:
– Pokud nic o Bohu nevíte anebo nevěříte, odejděte!
Teď z celého srdce věřím a chci se vyznat ze všech svých hříchů od svého mládí až dodnes.“
Xenofón byl pevný a neúprosný vůči svému starému já.
A Boží milosrdenství bylo velké, velmi velké!
Upřímně se vyzpovídal, dvakrát nebo třikrát přijal svatou Tajinu Eucharistie a po několika dnech boje s rakovinou odešel v naprostém pokání, zapálený vírou, pokojný, a z celého srdce chválil Boha.“
Zdroj příběhu: otec Christos Kotios
Zdroj ikon: Byzantine icons
připravil Michal Dvořáček
