„Kříži tvému klaníme se, Kriste, a svaté Vzkříšení tvé opěváme a slavíme!“
Drazí bratři a sestry v Kristu,
milí členové naší Brněnské pravoslavné farnosti!
Kristus vstal z mrtvých! Christos voskrése! Christos anésti!
Jako pravoslavní křesťané jsme si vědomi skutečnosti, že to největší z Božích přikázání je zcela neoddělitelně spjato s „láskou“, neboť „Bůh láska jest“ (1Jn 4,8), jak nás o tom poučuje svatý apoštol Jan Theolog.
Při vědomí a znalosti toho, co je základem Božího zjevení zde na zemi, jsme my, pravoslavný Boží lid, v dobrém slova smyslu zcela bytostně spojeni s tímto Božím poselstvím, kterým je „vzájemná láska“. Poslechněme si, jak nás k tomuto způsobu života, víry i myšlení vyzývá samotný náš Spasitel:
„Přikázání nové dávám vám, abyste se milovali vespolek; jako Já jsem miloval vás, abyste i vy se milovali vespolek. Podle toho všichni poznají, že jste Moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“ (Jn 13,34)
Náš Pán Ježíš Kristus rovněž praví, že ten, „kdo zachovává moje přikázání, ten mne miluje“ (srov. Jan, 14. kap.), a tak se tato Jeho výzva stává naším životním krédem, protože víme, že jako ten nejvzácnější příklad a nejušlechtilejší vzor nás předchází sám Spasitel. Kdo se takto chová ve svém životě, má naději na Boží slitování a bývá naplněn Boží blahodatí.
„Miluje-li kdo Mne, slovo mé zachovávat bude, a Otec Můj bude jej milovat, a k němu přijdeme a příbytek u něho učiníme. (Jn 14,23)
Na počátku svaté Čtyřicátnice jsme dobrovolně vstoupili na dlouhou cestu půstu, odříkání a duchovního zápasu za očištění našeho nitra, ale rovněž našich myšlenek a skutků. Dobrovolně jsme se rozhodli vzít na sebe svůj kříž a připodobnit se našemu Spasiteli, od Něhož jsme očekávali pomoc v obtížích a různých pokušeních, které se v této době znásobují.
Přicházeli jsme tak více než kdy jindy do chrámu, abychom se, jsouce vedeni příkladem našeho Spasitele, učili překonávat naše slabosti, naplňovali naše nitro božskými aromaty duchovních zpěvů a Písma svatého, vyprošovali si pomoc u našich svatých a nebeských ochránců, činili zemní poklony, vyznávali své hříchy a účastnili se svatých a oživujících božských tajin „na odpuštění hříchů a k životu věčnému“.
Ve snaze zachovat svatá Boží přikázání a sladit náš život s nimi jsme se hned po Kristu utíkali především k Jeho Přečisté Matce a Vždycky Panně Marii a žádali ji prosebně jako „Vojevůdkyni v boji vítěznou“, která má moc osvobodit nás ode všeho zlého, aby nás ochránila při různých nebezpečích a vytrhla nás od všelikých běd, neboť právě jí patří náš vroucí pozdrav: „Raduj se, Nevěsto povždy panenská!“
Během naší velkopostní pouti jsme zažili mnohá příkoří, pocítili v mnohém slabost našich sil, ba i zradu našich bližních či neupřímnost našich zdánlivých přátel. A hlavně: viděli jsme naše vlastní provinění, nedokonalost a pád! To všechno pro nás byly nicméně velmi důležité zkoušky, neboť smyslem našeho života je sjednocení s Bohem, a to je možné jen prostřednictvím velké pokory, kterou musíme získat. „Vždyť zlato se zkouší v ohni a lidé Bohu milí v peci pokoření.“ (Sír 2,5)
Náš Spasitel a Pán Ježíš Kristus byl zrazen jedním ze svých učedníků, a nejen to… Také ostatní apoštolové, kromě svatého Jana, se „ze strachu před Židy“ (Jn 7,13) rozprchli. Náš Spasitel tak zůstal zcela osamocen, stanuv sám před Pilátem, před Kaifášem a židovskou veleradou, před římskými vojáky. Nakonec se ocitl sám mezi dvěma lotry na Kříži…, ač byl nevinen a ničeho se nedopustil jako jediný spravedlivý zde na zemi. „Neboť není člověka, jež by živ byl a nehřešil, ty (Pane) jediný jsi bez hříchu, spravedlnost tvá jest spravedlnost na věky, a slovo tvé jest Pravda.“ (z textu svaté liturgie)
Mocní tohoto světa vydávají svá nařízení, rozhodují o osudu druhých, podčiňují sobě své služebníky a často soudí nemilosrdně a nespravedlivě. V případě našeho Spasitele došla hříšná zloba mocných až tak daleko, že Tvůrce života a Stvořitele všech, Syna a Slovo Boží, odsoudili, zbičovali, ponížili a ukřižovali jako nějakého lotra na nástroji největšího opovržení – na Kříži! Ten, který je Dárcem života, se ocitl přibitý na Dřevě kříže! Jak neslýchané, jak nepředstavitelné! A přece skutečné.
Právě v tom však spočívá Kristovo vítězství nad hříchem a smrtí, byť byl náš Pán Ježíš Kristus nesmrtelný a bezhříšný! Díky tomu, že Kristus přijal lidské tělo, ač nikdy nepřestal být Synem Božím, mohl díky svému dobrovolnému utrpení a oběti „překonat smrt“ svou vlastní smrtí a „darovat nám život věčný“! Ó, tajemství velké a naší mysli nepochopitelné!
Náš Spasitel měl moc přikázat svým Andělům, aby ho zachránili a snesli z Kříže… On to ale neučinil. V údivu před ním stál nejen Pontský Pilát, ale také farizeové a učitelé zákona, kteří nemohli pochopit, „proč nemůže pomoci sám sobě“. Do posledního okamžiku, do svého posledního vydechnutí zůstal náš Spasitel poslušen svému nebeskému Otci, a tím nás naučil plnit Boží vůli! „Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“ (Mt 24,13)
Bylo mnoho těch, kteří křičeli „Ukřižuj, ukřižuj!“ Jeden z lotrů na Kříži však v naději na vlastní spásu zvolal: „Rozpomeň se na mě, Pane, v Království svém!“ A ještě ten večer byl s Kristem v Ráji!
A pak přišla poslední agónie, poslední zastavení před Kristovou tělesnou smrtí. Slunce potemnělo a základy země se otřásly. Všechno stvoření trpělo spolu se svým Tvůrcem a volalo „Sláva Tobě, Hospodine!“
A pak nastala chvíle Kristova sestoupení do podsvětí, kam se odebral, aby zachránil padlého Adama, kterého nenašel mezi obyvateli země. Tam, v podsvětí, také umrtvil peklo světlem svého božství a rovněž zde vzkřísil k životu ty, kteří byli zemřeli…
Dokážeme si to vůbec představit? Je vůbec naše mysl schopna něco takového pochopit? Opravdový „Král nebe a země“, byť byl uzavřen v úzkém hrobě, byl poznán svým stvořením… Dokonce i Andělé se podivili při pohledu na Dárce života, jak dobrovolně (tělesně) umírá, avšak následně jako Bůh křísí k životu všechny zemřelé jsoucí v hrobě a zajaté v hlubině hříchu.
Jsa Bůh i člověk, Syn a Slovo Boží…, přebývající ve dvou přirozenostech, při svém zesnutí nebyl Kristus jako Bůh oddělen od svého těla, neboť jedna Hypostáze Jeho božství a Jeho těla zůstala sjednocena.
Pojďme proto nyní všichni společně, zapějme Kristu „píseň novou“, „protože učinil podivuhodné věci“ (Ž 98,1), a pokloňme se Jeho svatému Vzkříšení, které oslavme, neboť On – pravý Bůh náš – vykoupil celý svět od obelstění nepřítele lidského pokolení.
Díky Kristově strádání jsme se mohli osvobodit od našich vášní a díky Jeho Vzkříšení jsme se mohli zbavit věčného zahynutí.
Závěrem a slovy svatého Simeona Nového Theologa vzdejme Bohu díky za to, že nás „převedl přes moře půstu a v radosti a jásotu nás přivedl do přístavu svého Vzkříšení“.
„Komu se tedy zjeví vzkříšený Kristus, tak tomu se zcela jistě duchovně zjevuje jeho duchovním očím. Protože když do nás (Kristus) vstoupí skrze Ducha, pak nás vzkřísí z mrtvých a oživí nás a umožní nám Jej samotného spatřit v našem nitru – celého a živého, jako nesmrtelného a neporušitelného (Pána); a nejen to, On nám také navíc dává milost, abychom jasně poznali, že spolu se sebou křísí (Ef 2,6) a oslavuje (Řím 8,17) také nás, jak to dosvědčuje celé Písmo Svaté.“ (Svatý Simeon Nový Theolog)
S velkou radostí v srdci a s otcovskou láskou Vám všem, drazí bratři a sestry v Kristu, přeji co nejupřímněji krásné a požehnané prožití svátku Paschy a všech nadcházejících světlých dní doby paschální, abyste je prožili spolu s vašimi nejbližšími v lásce, v jednomyslnosti, v radosti, ve vší čistotě a zahrnuti milostí od Vzkříšeného Spasitele!
