Velký půst, naše vyhnání
U řek babylónských, tam jsme sedávali s pláčem ve vzpomínkách na Sión.
(Žalm 137,1)
Tato slova velkopostního žalmu nám, pravoslavným křesťanům, Novému Izraeli, připomínají naše vyhnání. Pro Rusy, kteří byli odtrženi od Svaté Rusi, má tento žalm zvláštní význam a smysl, nicméně i pro všechny ostatní pravoslavné křesťany platí jeho význam stejně, to jest, že pozemský život – je vyhnanstvím, a Nebe – zemí zaslíbenou, vlastí milovanou.
Velký půst byl pro nás naší Matkou Církví ustanoven jako čas vyhnanství, aby nezeslábla naše paměť na Sión, od nějž jsme se tak daleko vzdálili. My jsme si toto vyhnanství zasloužili a kvůli našim mnohým hříchům ho nyní velmi potřebujeme. Jen skrze zármutek vyhnanství, na který nás upozorňuje půst, to jest modlitba a pokání dnešních dnů, jsme způsobilí v sobě zachovat a uchránit podobu Siónu.
Jestli, Jeruzaléme, na tebe zapomenu. (Žalm 137, 5)
Bezmocní, nemohoucí, nedbalí a jako ti, kteří zůstali bez paměti, dokonce i ve dnech Velkého půstu žijeme tak, doslova jako by žádného Jeruzaléma u nás nikdy ani nebylo. Jsme zamilováni do našeho světa, našeho Babylónu. Jsme zlákáni a uchváceni hojností požitků a radovánek v zemi cizí a pohrdáme bohoslužbami a poučeními Církve, které nám připomínají pravou vlast. A co jest horšího, my milujeme naše zotročovatele, vždyť hříchy nás drží silněji a pevněji než kterákoliv stráž, a tím, jak jim sloužíme, planě marníme drahocenné dni půstu, kdy je třeba se připravovat k setkání s „úsvitem“ Nového Jeruzaléma, se Vzkříšením Pána našeho Ježíše Krista.
Ještě je čas, jen je třeba si vzpomenout, kde je náš dům a plakat kvůli našim hříchům, skrze něž jsme odtud byli vyhnáni. Popřemýšlejme tedy nad slovy ctihodného Jana Lestvičnika: Vyhnanství je odloučením ode všeho s tím záměrem, abychom učinili svoji mysl nerozlučnou s Bohem. Vyhnanec je milovník a činitel neustávajícího pláče. Byvše vyhnáni kdysi z Ráje, nemůžeme mít naději na návrat a nebýt přitom vyhnáni z tohoto světa.
Toho je možno dostihnout tím, že prožijeme nynější dny v půstu, v modlitbě, v odloučení od světských věcí, a naopak v účasti na církevních bohoslužbách, v slzách pokání, v přípravě na velký den, který završuje nynější čas vyhnanství a svědčí všem na této zemi cizí o velikém svátku, kdy Pán navrátí svůj lid do Nového věčného Jeruzaléma, ze kterého už není dalšího vyhnání. (Březen 1965)
O křesťanské lásce
O čem tak často slýcháváme od samotného Spasitele a jeho apoštolů? O lásce. Láska je základem křesťanského života. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, v Bohu zůstává a Bůh v něm. (1 Jan 4,16) Hlavní přikázání Pána je také zasvěceno lásce, pro niž je charakteristický jeden specifický rys Jeho následovníků: Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým. (Jan 13,34-35)
V našich dnech, když ve světě panuje duch Antikrista, je také slyšet rozhovory a slova o lásce. Mnozí z těch, kteří sami sebe nazývají křesťany, však ruku v ruce s bezbožníky (ateisty) a komunisty, vytvářejí „novou epochu bratrské lásky a míru“. Avšak tato láska je lží, falzem, karikaturou vůči pravé, skutečné křesťanské lásce. Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení! (Luk 12,51)
Úděl křesťana v tomto životě představuje neustálý boj a zápas, odpor a vzdor proti světu, jeho svodům a pokušením. A dokonce i láska, jestliže to není láska v Kristu, může být jedním z těchto svodů a pokušení. Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden. (Mat 10, 37)
Svět nepřijímá křesťanskou lásku především proto, neboť její plody se nerodí v tomto životě, ale v životě budoucím. Šiřitelé a kazatelé celosvětového „bratrství“ a všeobecné „lásky“ buď zcela vůbec nevěří v život budoucí anebo jej vidí v mlhavé dálce. Avšak pravoslavnému křesťanovi není nutno objasňovat opravdový smysl lásky, neboť ten spočívá ve věčnosti: Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (Jan 3,16)
Světská láska, to je shovívavost a blahosklonnost ke slabé, smrtelné lidské přirozenosti, starost a obava o dobrý život, dokud se ještě nezakončil: takováto láska je bezmocná před tváří smrti a spolu se smrtí i hyne. Křesťanská láska však vidí v člověku podobu Boží a hledá pro ni dokonalost a věčný život. Její počátek není na zemi, ale na nebi, a jejím cílem je nebeská nesmrtelnost. Pán nás varoval, když pravil: Budou vás všichni nenávidět pro mé jméno; ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen. (Mat 10, 22) Stává se, že v těžkých minutách se o nás pokouší pochybnosti, strach a mstivá nenávist, avšak křesťanská láska, která není podřízena smrti, má ve své moci přemoci a překonat všechna tato pokušení. Získali jsme totiž od Pána přikázání: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. (Mat 5, 44) Láska – ta popírá a ruší pozemské míry a pravidla, otevírá cestu k nebi, k věčnému vítězství lásky. (Září 1963)
Z knihy: Иеромонах Серафим (Роуз) – АМЕРИКАНСКИЙ ПРОСВЕТИТЕЛЬ,
vybral a přeložil o. Marek Malík.
Doposud zveřejněná měsíční poučení o. Serafima Roseho:
Nově a pravidelně s otcem Serafimem Rosem nejen o svatém Pravoslaví
