„Ve službě spočívá veškerá hodnota a velikost kněžství.“
Místo úvodu
V těchto dnech oslavil jeden pravoslavný kněz, který je mým dobrým přítelem, první kulaté jubileum svého kněžského svěcení.
Uvažoval jsem o tom, jaký dárek mu dát.
Koupil jsem mu liturgické víno, aby mohl tento báťuška sloužit svatou liturgii a vzpomenout při ní modlitebně také na mě a na mé příbuzné.
Koupil jsem mu i něco sladkého, protože vím, že si vždy rád pochutná nad něčím sladkým, podle čeho si pak vzpomene na dobré zvyklosti toho kterého národa a lidí.
Nakonec jsem koupil i dobrou kávu, kterou si otec doma rád sám připraví a pozve na ni třeba nějakou dobrou duši, která za ním přijde, aby získala duchovní užitek z jeho slov a poučení.
Pak jsem si přece jen řekl, že bych mu měl darovat i něco, co zůstane déle než jen dobrý pocit či chuť po něčem dobrém, co zkrátka zůstane natrvalo.
A tak jsem připravil takové krátké poučení. A to by nebylo možné bez osvíceného příkladu a učení svatých Otců na toto téma, zejména svatého Jana Zlatoústého, který dokonce po své vlastní kněžské chirotonii sestavil pojednání s názvem „O kněžství“.
Několik myšlenek o svaté tajině kněžství
Kněžská hodnost je velká. Kněžství je totiž dar od Boha. Kněží jsou zodpovědnými pokračovateli nejvznešenějšího díla na zemi, díla spásy lidských duší.
Kněz musí mít pravou křesťanskou víru, být v ní neochvějný a žít hluboce křesťanským duchovním životem.
Nesmí vykonávat nečestná povolání, naopak musí vést čestný život a zachovávat božskou horlivost. Musí mít „dobré svědectví zvenčí“.
Svatý Jan Zlatoústý hovořil o úřadu či hodnosti kněžství s velkým zalíbením a důrazem.
Zde jsou jeho slova:
„Kněžství nebylo ustanoveno člověkem, ani andělem, ani archandělem, ani jinou stvořenou mocí, ale samotným Utěšitelem (tj. Duchem Svatým)“.
Kněžství je dar, je dán milujícím Bohem a není odměnou za způsobilost nebo kvalifikaci člověka, který je hoden stát se knězem Nejvyššího. „A co mám říct o kněžích?“ klade sám sobě otázku svatý Jan Zlatoústý. „Ani anděl, ani archanděl nemůže konat bez Boha to, co je možné v daných věcech, ale Otec, Syn a Duch Svatý se vždy starají. Kněz propůjčuje svůj vlastní jazyk a svou vlastní ruku“ (In Jan, Homilie (Εἰς Ἰω. ὁμιλ.) EPE, List Korintským, 4, s. 716).
Svatý Jan Zlatoústý také zdůrazňuje, že kněžství je služba ustanovená Bohem jako božský dar, a proto je čestnější než všechny pozemské úřady. Ve skutečnosti charakterizuje kněžský úřad jako andělský, protože „kněžství je vykonáváno na zemi, ale má řád nebeský“ (Slovo III., EPE 28, s. 120).
Svatý Jan pokračuje ve svém poučení a praví, že ačkoli kněží „přebývají na zemi a na ní vykonávají své úkoly, bylo jim dovoleno to, co je v nebi, a tak přijali moc, kterou Bůh nedal ani andělům, ani archandělům“ (tamtéž, s. 124).
Kněz je vskutku služebníkem Ježíše Krista, jeho poslání ve všech jeho projevech je „dílem služby“ (Ef 4,12).
Je to služba Kristova, protože Kristus nás v prvé řadě učil, že: „Syn člověka nepřišel, aby mu bylo slouženo, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ (Mk 10,45)
Ve službě spočívá veškerá hodnota a velikost kněžství. A služba znamená pokoru, obětování, lásku k bližnímu, vyznání, poslání, sebeobětování. Tyto vlastnosti by měly krášlit každého kněze.
První věc, kterou je třeba si uvědomit, je význam, jaký má tento velký Boží dar – kněžství.
Také svatý Kosma Etolský opakuje učení svatého Jana Zlatoústého, když praví, že „kněží jsou výše než králové“. „Můj názor, moji bratři, mi to říká. Potkám-li kněze a krále, zdá se mi rozumné posadit kněze výše než krále; a setkám-li se s knězem a andělem, nejprve pozdravím kněze a pak anděla. Neboť, moji bratři, on (kněz) je výše než svatý prestol, ba výše než svatý kalich; neboť svatý kalich je bezduchý (neživá nádoba), ale kněz se každý den účastní neposkvrněných tajin, drahocenného Těla a Krve našeho Pána Ježíše Krista a Boha“ (podle biskupa Augustina N. Kantiotise, metropolity florinského, „Kosmas Etolský“, vyd. «Σταυρός», Αthény 1977, s. 213-214.).
Kněžství je tedy Božím dílem, které se podle svatého Jana Zlatoústého „dotýká duše a prochází nebesy“. Je-li tedy kněžství Bohem daným darem a jelikož se člověk stal prostředníkem mezi Bohem a lidmi (díky tomu, že se stal služebníkem svatých Tajin), jak vynikající musí být jeho osobní život!
Svatý Jan Zlatoústý opět zdůrazňuje: „Skrze (kněze) musí vždy vyzařovat krása duše, aby mohla naplňovat radostí a osvěcovat duše těch, které ho pozorují.“ (Slovo III., EPE 28, s. 152). A právě proto musí být kněz ve všech krocích svého života velmi opatrný.
A na jiném místě svatý Jan Zlatoústý dodává:
„Když je vzýván Duch Svatý a je konána nejstrašnější oběť (svaté Eucharistie) a on (kněz) vchází do častého obecenství s Pánem všech, kam ho zařadíme, řekněte mi? A kolik čistoty a úcty od něj budeme vyžadovat? Zamyslete se nad tím, jaké musí být ruce, které tyto „tajiny“ vykonávají, jaký musí být jazyk, který tato slova pronáší, a duše, která si takovou blahodať zasloužila, nemají být snad čistší a svatější než jakákoli jiná? Pak se ke knězi postaví i andělé, celé vojsko nebeských sil zvolá a místo kolem oltáře se zaplní na počest obětovaného.“ (Slovo VI., EPE 28,4, s. 269)
Kněžství je tedy náročná a vzhůru stoupající cesta a kněz, žijící v tomto náročném světě, je povinen denně pozvedat Pánův Kříž.
Na druhou stranu si kněz musí uvědomit, že ve světě a od světa bude přijímat také hořkost, ale tím nesmí být vystrašen. Za svatým prestolem je vždy (vyobrazen) Ukřižovaný (Kristus)! Ať na Něho každý kněz hledí a od Něho čerpá sílu, odvahu a trpělivost.
Hlavním dílem kněze je slavení Božské liturgie. Není vyšší a duchovnější práce než tato. Všechno ostatní pak vychází právě z Božské liturgie a Svatého prestolu: konkrétně kázání, láska k bližnímu, útěcha lidí a všechny ostatní činnosti.
Kněz svou liturgickou službou a diakonií bližnímu zjevuje světu „nové stvoření“, nový život, který Kristus přinesl na tento svět, a protože Božská liturgie je velkým tajemstvím, skrze nějž je Kristův život předkládán věřícím, je zároveň pravým středem jeho kněžské služby.
V návaznosti na výše uvedené musí být kněz v celém svém kněžském životě „světlem“ a „solí“. Nezbytná je rovněž každodenní modlitba, v níž se kněz obrací k Bohu.
Poslechněme, jak hodnost kněžství chválí právě svatý Jan Zlatoústý:
„Ó, podivuhodný zázrak! Ó, nevýslovná moc! Ó, hrozné tajemství kněžství; duchovní a svaté, skromné a neposkvrněné, které přicházející Kristus udělil (lidem) důstojným. Padám k zemi a prosím se slzami a vzdechy, abych mohl rozjímat o tomto pokladu kněžství, který je důstojně a posvátně zachováván těmi, kdo jej střeží… Byl jsi tedy učiněn hodným, bratře, získat hodnost kněžství, studoval jsi, aby ses líbil Tomu, kdo tě přijal v čistotě, spravedlnosti, v duchovní moudrosti a v zářivém panenství. Buď tedy zaníceným horlivcem jako Eliáš, strážcem jako Jeremiáš, člověkem střízlivým jako Josef a čistým jako Ježíš, pohostinným jako Abraham, milujícím jako David a vůdcem jako Mojžíš. Přiveď zpět ztracené, obvazuj chromé, pozdvihuj padlé, podpírej slabé a tak dále. Dávej počátek k novému životu… Toto je neustálá připomínka, drahý bratře, božského Nejvyššího slova, pronesená skrze proroka Izaiáše: ‚U koho naleznu uspokojení než u toho, který je čistý a pokorný a třese se před mými slovy?‘ Pamatuj vždy na toto přikázání a ze své čisté myšlenky si učiň poklad, abys mohl v duchu vystoupat do Horního Jeruzaléma a obětovat v duchu (oběť) Králi a Bohu na nebeském oltáři, kde jsou tkány věnce neporušitelnosti; a nechť Ti Kristus položí před anděly korunu nesmrtelnosti, abys spolu s nebeskými vojsky volal chvalozpěv Nejsvětější Trojici na věky věků. Amen.“ (Slovo VII., PG. 48, (1067-1070)
Podle pojednání metropolity Chrysostoma III. z Mani s názvem „O hodnosti kněze“ (Τοῦ Σεβ. Μητροπολίτου Μάνης κ. Χρυσοστόμου Γ‘, „Περί τοῦ ἱερατικοῦ ἀξιώματος“)
připravil Michal Dvořáček
