Úryvky z knihy „Člověk proti Bohu“
Jeromonach Serafím (Rose)
Jak již bylo dříve řečeno, duchovní život a jeho cíl se nemění v závislosti na době a času. Víme, že od okamžiku prvního kázání podle svatého Evangelia až do dnešní doby se ze všech konců světa shromažďují občané jednoho a toho samého města, aby se stali dětmi Nebeského Království. Všichni občané tohoto města hovoří jedním jazykem, všichni rozumí druh druhu, protože všichni prošli jedním a tím samým životem v Pravoslaví, prošli skrze jeden a ten stejný zápas podle zákonů duchovního života.
Nebýt slepým
Všechno toto, tj. duchovní život, který není závislý na době (viz předchozí kapitola), nám dává možnost učinit některé praktické závěry, které se dotýkají těch vlastností, které jsou důležité k tomu, aby duchovní život byl skutečný. Za prvé: musíme se naučit a vidět věci takovými, jaké jsou ve skutečnosti, a za druhé nesmíme být slepými a konat náš duchovní zápas (csl. podvih), ale přitom žít v zaslepenosti, nepřemýšlejíce o tom, co se děje ve světě. Musíme si uvědomit, že žijeme v době (všeobecné) apostáze a že ve světě je mnoho lidí, kteří se nazývají křesťany, křesťany však ve skutečnosti nejsou, jsou velmi rozdílnými a často nepřátelskými jeden k druhému, a také k nám samotným. Musíme také vědět, že nemůže nastat taková situace, že budou všichni těmi pravými, opravdovými (křesťany), a že budou všichni na správné cestě. Z historie víme, jaké množství chyb, chybných názorů, nesprávných jednání a působení se přimísilo do křesťanství. Jsme svědky strašného, revolučně demokratického hnutí v současném světě, tj. takového hnutí, které je absolutně cizí křesťanství, hnutí, jehož cílem je vybudování celosvětové bezbožné říše, jejímž prvním předchůdcem, jak se zdá, je právě komunismus. Toto hnutí je přitom rozšířeno nejenom mezi nevěřícími, nejenom mezi nepravoslavnými, ale dokonce i mezi samotnými věrnými (křesťany). Když se kolem sebe podíváme, tak uvidíme, že mnozí pravoslavní jsou zcela pozemští a nepřemýšlejí nad vyšší stránkou své víry. Oni k ní totiž přistupují jako k něčemu, co se rozumí samo sebou, a říkají: V našem náboženství je vše ustanovené, vše se uskutečňuje automaticky. Vždy je někde nějaký kněz. Jestliže není v tomto městě, tak bude v druhém. Ten bude moci konat svaté Tajiny a svatou Eucharistii. Prostě k němu pojedeme a dostane se nám všeho, čeho je nám zapotřebí. Potom se vrátíme domů. A to je vše… A naše náboženské potřeby jsou tímto uspokojeny.
Čteme-li však hlouběji o životě křesťanů v minulosti, tak vidíme, že toto se nepovažovalo za dostatečné, dokonce ani mezi prostými věřícími. Ti vždy dělali něco navíc, kromě této automatické (formální) úrovně (duchovního života). Vstávali brzy ráno. V každé vesnici se denně sloužili bohoslužby. Kolem čtvrté či páté hodiny začínaly hodinky (csl. časy), lidé se probouzeli a šli ráno do chrámu, večer pak na večerní bohoslužbu. Když čteme životy mnoha svatých, dozvídáme se o tom, s jakým pocitem ve svém dětství poslouchali zvon chrámové zvonice. Když dítě projevilo zvláštní horlivost k Bohu, tak jako první vstávalo již časně z rána a budilo rodiče, aby šli na bohoslužbu. Jestliže otec nemohl jít, protože musel pracovat na poli, dítě budilo matku, a s ní pak šlo do chrámu. Někdy šlo také samo. Celé prostředí bylo prodchnuto církevním životem, církevním bytím. A dnes, dnes je naše prostředí zcela prosyceno naopak okolním světem. V celém širém světě nenajdeme mnoho takových míst, kde by se dnes konaly každodenní bohoslužby. Lidé odvykají už i od samotné potřeby každodenních chrámových bohoslužeb. A právě kvůli tomu se dnes setkáváme s jevem nesmírně vážným, a sice se zesvětštěním vztahu k životu těch samých lidí, kteří se nacházejí uvnitř církevní ohrady. Musíme tento jev posoudit realisticky, takovým, jakým je: to znamená, že jde o apostázi a zkažení, zlo, démonickou aktivitu a zesvětštění, a to v takové míře, v jaké tyto jevy před tím ještě nikdy v historii světa nebyly. Toto vše je anti-duchovní a anti-pravoslavné. To vše vede dolů, a ty, kteří kráčejí touto cestou, ke spáse nikdy nepřivede.
A proto, když všechno toto střízlivě hodnotíme, musíme správně vést jak boj se zlem, tak musíme navíc umět i správně vybrat pole tohoto boje. Každý se musíme naučit poznávat, jak a kde vést tyto bitevní srážky. A to je něco nesmírně vážného, protože na počátku cesty se může velmi snadno stát, že člověk z této cesty zcela sejde. Náhodně natrefí a přečte si třeba knihu, ve které se hovoří o duchovním životě, o hesychasmu a jemu podobných věcech.
Imitace duchovního života
Biskup Theofan Zatvornik (†1894; dny památky 10. /23. ledna a 16. /29. června; kanonizován roku 1988), citující a překládající svaté Otce, záměrně vypouštěl ta místa, kde se hovoří o fyzickém aspektu modlitby. Takto postupoval proto, neboť věděl, že dokonce i v jeho době, tj. v 19. stol., mnozí přijmou tyto aspekty za konečný cíl a začnou s uskutečňováním imitace (čili doslovným napodobováním), aniž by současně pochopili pravou podstatu věci. Právě z těchto důvodů biskup Theofan tyto aspekty zcela prostě ze svých překladů vyřadil. Navzdory tomu jsou dnes tato díla znovu (doslovně) překládána a začínají se publikovat, takže si můžete přečíst o tom, jakou pozici (těla) byste měli zachovávat, jak sedět na židli, jak spustit ruce atd. A lidé to začínají napodobovat. Začínají přemýšlet a říkat si: To je ono! A je nevyhnutelné, že když se budete dlouho postit a činit určitá cvičení, začne se s vámi něco dít. To ale není duchovní život. Naopak, můžeme si být jistí, že máme co do činění s aktivitou démonů (čili běsů). Skutečný, pravdivý duchovní život je daleko hlouběji zakořeněn v realitě a není možné ho nalézt podobně povrchní imitací. Není obvykle těžké poznat lidi, kteří se k duchovnímu životu odnáší neseriózně a snaží se ho imitovat. Takovýto příklad se vyskytl také u nás, v historii našeho bratrstva (Bratrstvo monastýru ctih. Hermana Aljašského).
Serafím Rose (zcela vlevo) ještě před tím, než se stal mnichem
V San Francisku žil nějaký člověk, který zahořel myšlenkou na Ježíšovu modlitbu. Postupně navyšoval množství modliteb, dokud nedošel do pěti tisíců. Žil ve světě, uprostřed rušného města, a ráno před tím, než přistoupil k nějakému dílu a před tím, než šel snídat, recitoval ve stoje na balkóně pět tisíc Ježíšových modliteb, a cítil se svěží, očištěný, povznesený. Avšak jednou z rána, když přistoupil k poslednímu tisíci, se pod balkónem objevil člověk, který se začal věnovat nějaké své vlastní práci. A hle, náš modlitebník byl natolik vyveden z míry touto událostí, že začal na tohoto člověka házet nádobí. Z jakého hlediska ho můžeme nyní posuzovat, když, jsa zabrán do duchovního života a tvoře Ježíšovu modlitbu, najednou při činění této modlitby sáhl po nádobí a začal jím po někom házet? To znamená jen to, že u něj, v jeho nitru, byly zhoubné vášně na svobodě, protože měl zvláštního druhu mylnou ideu anebo přesvědčení, které se týká toho, co je duchovní život. On však dělal vše podle svého vlastního přesvědčení, ačkoli nezachovával rovnováhu, to znamená, že vycházel z poznatků, znalostí, ale při první příležitosti se jeho zhoubné vášně prorvaly na povrch. V takové situaci se zdá být daleko užitečnějším neříkat pět tisíc modliteb, ale dělat něco jiného, co je vskutku duchovního rázu. A proto nesmíme volit tento způsob bitevního pole. Nám je zapotřebí, abychom začali především na úrovni střízlivého pohledu na svět, bez jakékoliv slepoty, cestou pochopení a uvědomění si, že jsme obklopeni silami tohoto světa. A my s nimi musíme bojovat tak, že budeme neustále zachovávat náš rozum nahoře, ne dole, tj. budeme vidět to nebeské, a nebudeme ponořovat svůj rozum do věcí pozemských. Z pohledu praktiky světského života to znamená, že nám zůstává být tak trochu blázny, to znamená nedržet krok s většinou členů Církve. Budeme možná považováni buď za jakési podivíny, anebo za někoho nenormálního, avšak to je zcela nezbytné, a je to i základní podmínkou, k níž se ještě ve svých zamyšleních vrátím.
Pramen:
Kapitoly s názvem „Imitace duchovního života“ a „Nebýt slepým“
z knihy jeromonacha Serafíma (Roseho): „Člověk proti Bohu“
(kap. „Cesta ke spáse v současném světě„)
Zdroj: https://azbyka.ru/otechnik/Serafim_Rouz/chelovek-protiv-boga/
připravil a přeložil o. Marek Malík
