Starec Efrém Arizonský-Filothejský
„A takové přikázání máme od Něho, aby ten, kdož miluje Boha, miloval i bratra svého.“
(…)
Když se podíváme na to, co činil svatý Serapion (4. stol.)[1] pro svého bližního, pak nebudeme věřit vlastním očím. Dokonce prodal i sám sebe, aby vykoupil nějakou ženu z vězení. Vydal veškerý svůj majetek, také své oblečení a dokonce i svaté Evangelium pro svého bližního. A poté prodal sám sebe, aby dokonale naplnil poselství svatého Evangelia.
My všichni hovoříme o lásce, z nichž první jsem já, když ale vidíme svatého Serapiona, který konal tyto nepochopitelné, avšak mimořádné činy v duchu Kristovy lásky, pak já bych musel splácet (skutky lásky) do konce svého života!
Nejenže mě tento svatý muž „přizdil ke zdi“, ale svým přístupem mě doslova „srovnal se zemí“.
Hle, kdo má skutečnou lásku!
Právě o takovém člověku Kristus pravil, že nemá větší lásky ten, než kdo se obětuje za svého bližního[2]. Tito otcové měli skutečnou lásku, tito otcové byli „bohy díky Boží blahodati“.
Především my, mniši, u nichž se předpokládá, že jsme přišli sem (do monastýru), abychom zachovávali svaté Evangelium, musíme vést náš život v souladu s láskou. U všech ctností, jakož i u lásky, existují určité stupně, určitá gradace.
K získání lásky je zpočátku třeba velké námahy, ale poté, (až ji získáme), dává velké uspokojení. Neboť když já, ve svém nitru, nemiluji, pak trpím jak ve svých myšlenkách, tak ve své fantazii, ale rovněž ve svých úsudcích.
Dnes jsme (při čtení Evangelia) slyšeli o tom, že shovívavost a ctnostnost jsou důkazem lásky.
Jestliže má někdo trpělivost a dobrotivost, pak tyto dvě charakterové vlastnosti dokazují, že má ve svém nitru lásku. Naopak, není-li člověk trpělivý a shovívavý, ale dožaduje se okamžitě nějakých věcí, které nejsou opodstatněné, pokud nemá ve svém nitru ctnostnost a nejrozmanitější projevy dobrotivosti, a je navíc netrpělivý, to pak svědčí o nedostatku jeho lásky. A je-li někdo tím, komu schází láska ke svému bratrovi, to znamená, že má nedostatek lásky také vůči Bohu. Neboť Bůh jest láska a „kdož v lásce přebývá, v Bohu přebývá, a Bůh v něm“ (1Jn 4,16).
Nějaký svatý pozoroval, jak jedna duše procházela (posmrtnými) celnicemi a odcházela do věčného života. A jak tak procházela jednotlivými celnicemi, „uvízla“, zastavila se u poslední z nich, která představuje „nesoucitnost“ čili zlého ducha, který chytá do svých sítí ty, kteří nemají lásku, a poté (tato duše) upadla do Hádu (podsvětí). Tento svatý člověk se kvůli to velmi rmoutil, kvůli neúspěchu této duše, že byla odsouzena při míjení poslední celnice.
Skutečně, milé děti, pokud nemáme lásku, běda, ani mučednictví nás nezachrání!
Svatý Kosma Etolský říkal:
„Viděl jsem, že (člověka) zachraňují dvě lásky, a těmi jsou láska k Bohu a láska k bližnímu.“ A jinde zase: „Když milujeme Boha a našeho bližního, pak se nebojíme ničeho.“
Dávní otcové věnovali velkou pozornost tomu, aby nebyli příčinou zármutku svého bližního, aby ho nijak nerozesmutnili. Raději sami strpěli nějakou škodu, jen aby u svého bratra nevyvolali nespokojenost, aby mu nezpůsobili nějakou újmu, i kdyby se tento bližní dopustil nějaké chyby. Protože, pokud panuje láska, pak existuje vždy také způsob chování vůči druhému, který zmírňuje bolest a ulehčuje každou obtíž. A Bůh, který „zkoumá srdce a ledví (člověka)“[3], pokud vidí dobrou vůli, posílá svou pomoc a duchovní užitek.
Jednou žil jeden bratr, na kterého útočila tělesná vášeň[4]. Také proto přicházel za jedním starcem, kterému o svém zápase říkal.
Tento starec mu odpověděl:
- Odežeň od sebe všechny zlé myšlenky, neustále opakuj slova modlitby a nestrachuj se. Neboj se, brzy se uklidníš, vše zlé přejde. Bůh je milosrdný a soucitný, pomůže ti! Já jsem také vedl tvrdý boj, ale dnes jsem již získal klid.
- Já vím, obtěžuji vás, starče.
- Ne, dítě, dokud budeš mít tyto zlé myšlenky, vždy ke mně přicházej, a všechno mi říkej. Také já ti budu říkat to stejné (jak jsem ti pověděl již dnes), a Bůh učiní svůj zázrak.
Poté, za nějaký čas, když Bůh viděl starcovu lásku, ale také trpělivost a úsilí toho zmíněného bratra, jak neustále přichází za starcem, jak se stává pokornějším, jak se zpovídá, nakonec zbavil tohoto bratra útoků tělesných vášní.
Jak lze vidět, tato láska vítězí nad světem, vítězí také nade všemi věcmi pocházejícími od démonů.
Proč?
Neboť „Bůh jest láska“. Láska a Bůh je jedna a stejná věc. Avšak nikoli láska hříšná, láska zištná, nýbrž láska nejupřímnější, která má za svůj základ a podstatu samotného Krista. Neboť Kristus se stal člověkem a z lásky se za nás obětoval. Ještě jsme dostatečně nepochopili toto velké tajemství Boha. Je jisté, že tyto věci jsou odhalovány člověkem duchovním, když mu Bůh otevírá jeho mysl „k rozumění Písmům“[5].
Posloucháme tyto věci jako nějaké poslání, jako teorii, ale pouze tehdy, když pronikneme do jejich ducha, pak se právě ono poslání stává duchem, stává se životem, stává se nějakou situací, stává se dotekem s božstvím! Stává se Božím dotekem! A co následuje tento „dotek“? Když se dotkneme něčeho zmrzlého, začínáme i my mrznout, a když se dotkneme něčeho, co je horké, pálí nás to. Když se dotýkáš Boha, zdá se ti to jako oheň, ve tvém nitru náhle povstává oheň. Když se Ho dotýkáš, a on je Světlem, i ty se stáváš světlem, a když se Ho dotýkáš, a On je Láskou a Érótem, pak i ve tvém nitru se začne probouzet láska a božský érós!
Čeho si ode mne žádá Bůh? Abych Ho miloval z celého svého srdce, z celé své síly, z celého svého bytí, a miloval také svého bratra jako sebe sama. To, co učinil sám Kristus, to vyžaduje také od nás, to znamená: milovat našeho bližního. Byť nám k tomu daroval Kristus moc, my ji však dobrovolně nepřijímáme. Je tím důvodem námaha? Jde o pole, které mě nutí ho zrýt a vykořenit vlastníma rukama všechno bodláčí? Ne, nikoli. Co mi tedy Pán říká? Změň své rozpoložení, své úmysly, a já ti otevřu Ráj, dám ti sám sebe.
A my ani přesto všechno nic z toho nečiníme, stále mezi sebou máme nějaké rozpory, rozdělují nás spory, a proto jsme hodni ostudy a hanby. Není to tím, že by slunce přestalo svítit, ale proto, že úmyslně zavíráme oči a nechceme se dívat, nechceme se ohřát, nechceme se nechat prozářit Jeho světlem. Dáváme naopak přednost tmě, v níž spočíváme, a tisíckrát se s druhým uvnitř této temnoty přeme, kdo z nás je vinen. Vinným však není ani slunce, ani okno, na vině jsi však ty, neboť nechceš vyjít ven a zbavit se pout, abys pohleděl ven, aby ses i ty stal synem světla.
O těchto věcech nám říká naše milované Evangelium. Musí se tedy pro nás stát tou nejmilejší věcí na světě, neboť bez tohoto kompasu nemůžeme ani nikam směřovat. Stejně jako ani žádná loď nemůže vyrazit na zaoceánskou cestu bez kompasu, a aniž by dávala pozor, kterým směrem je pól, který jí dá správnou orientaci, jakým směrem obrátit kormidlo a jak nasměřovat její příď, podobně i my, pokud nedržíme ve svých rukou svaté Evangelium, ztrácíme průvodce na naší plavbě, nemáme kompas, neznáme pozici pólu, nemáme zkrátka nic.
Také z toho důvodu neztrácejme náš čas. Nejprve tyto věci říkám sám sobě, abych se sám probudil.
Bez lásky nemůžeme učinit nic…
(Konec druhé části, poslední – třetí část příště)
připravil a přeložil MD
Poznámky pod čarou:
[1] Svatý Serapion „Sidonský“ (Libanonský) je církevně vzpomínán 21. března. Více zde: http://www.saint.gr/3336/saint.aspx.
[2] Srov. Jn 15,13. „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“
[3] Srov. Jer 17,10.
[4] Originál v řečtině hovoří doslova o válce proti tělu (řec. ο σαρκικός πόλεμος), který překládáme jako útok tělesných vášní.
[5] Srov. Lk 24,45: „Tedy otevřel jim mysl, aby rozuměli Písmům.“
Zdroj:
(+) Γέροντος Εφραίμ. Προηγουμένου Ιεράς Μονής Φιλοθεού. Ομιλία ΛΒ´.
„Ο Αγαπών τόν Θεόν αγαπά καί τόν άδελφόν αύτού.“ Τόμος Β΄. Έκδοσις Ιερά Μονή Φιλοθεού, Άγιον Όρος. 2015, s. 470-482. ISBN 978-960-85453-7-3.
Některé užitečné odkazy:
