„K žádné zemi nebyl osud tak krutý jako k Rusku.“ (Winston Churchill)

Svatí carští strastotěrpci a mučedníci:
car Mikuláš II., carevna Alexandra, carevič Alexej, velkokněžny Olga, Taťána, Marie a Anastázie

(památka 4. / 17. července)

Každý vladař může vládnout,
ale jen císař může zemřít za svůj národ.
(Svt. Basil Veliký)

Svatý car a strastotěrpec¹ Mikuláš (Nikolaj) II. se narodil 6. / 19. května roku 1868 v Carském Selu, v blízkosti Petrohradu. Poslední ruský car z rodu Romanovců byl nejstarším synem cara Alexandra III. a jeho manželky carevny Marie Fjodorovny. Mikuláš se už od dětství vyznačoval silnou zbožností a staral se o to, aby se v ctnostech podobal jak spravedlivému Jobu Mnohostrádajícímu, v den jehož svátku se narodil, tak i svatému Mikuláši Divotvorci, jehož jméno přijal ve svaté tajině křtu. Následník trůnu vyrostl v milosrdného a skromného člověka. Vzdělání syna se podle přání otce Alexandra III. vedlo přísně v ruském pravoslavném duchu. Učili jej, aby byl ušlechtilý, velkorysý, svědomitý, aby si pečlivě plnil své povinnosti a nedovoloval si stavět své zájmy nad zájmy ostatních lidí. Carevič Mikuláš věnoval mnoho času knihám, měl dobrou paměť a byl nadaným žákem; kromě ruského jazyka ovládal ještě čtyři další: anglický, francouzský, německý a dánský.

Carevna Alexandra, do přijetí pravoslaví Alix, se narodila v rodině hesenského vévody Ludvíka IV. a jeho manželky, druhé nejstarší dcery britské královny Viktorie, Alice. Jako dítě byla vychovávána v tradicích staré Anglie a na její výchovu přísně dohlížela její matka. Dětské oblečení i jídlo byly ta nejprostší. Starší dcery hesenského vévody konaly domácí práce: samy si stlaly postele, uklízely pokoje a topily v kamnech. Matka se je snažila vychovávat na pevných základech křesťanských přikázání, vkládat do jejich srdcí lásku k bližním, především pak ke strádajícím. Děti neustále jezdily spolu s matkou do nemocnic, sirotčinců a domovů pro invalidy.

20. října roku 1894 zemřel tehdy vládnoucí car Alexandr III. a jeho nejstarší syn Mikuláš zaujal jeho místo. Týden po pohřbu se uskutečnila svatba Mikuláše a princezny Hesenské Alix, která přijala svaté pravoslaví a nové jméno Alexandra Fjodorovna. Tyto životní změny pro ni nebyly žádnou formálností. Pravoslaví skutečně považovala za pravou víru a zůstala mu oddaná až do konce, stejně jako její sestra velkokněžna Jelizaveta². 14. května roku 1896 se v Moskvě uskutečnila slavnostní korunovace, která byla poznamenána tragickými událostmi na Chodynském poli³.

Manželský svazek cara a carevny byl požehnán narozením čtyř dcer: Olgy, Taťány, Marie a Anastázie, a později také vytouženého syna – careviče Alexeje. Nevyléčitelná dědičná nemoc – hemofilie, která se u careviče Alexeje projevila brzy po narození, však neustále ohrožovala jeho život.

Obraz malíře Pavla Ryženka

Car a carevna spolu vychovávali děti v oddanosti svému národu a pečlivě je připravovali, třebaže nevědomě, k jejich budoucímu dílu a hrdinskému činu mučednictví. Carský pár zaštitoval pravoslavnou Církev jak na Rusi, tak ve světě: za dobu vlády Mikuláše II. byly vystavěny stovky monastýrů a tisíce chrámů. Jako vládce se car staral také o duchovní vzdělávání národa: po celé zemi byly zakládány desítky tisíc škol při církevních obcích.

V době jeho vlády Ruská pravoslavná církev kanonizovala a pravoslavný svět obohatila velkým zástupem svatých, více nežli za celé 19. stol. Mezi prvními přičtenými k zástupu svatých byl roku 1896 svatořečen svt. Feodosij Černigovský, roku 1897 svt. muč. Isidor Presbyter a s ním 72 mučedníků v Jurevě (v Estonsku, umučení latiníky roku 1472). Dále, v roce 1903, byl svatořečen ctih. Serafim Sarovský, přičemž svatořečení tohoto světce se osobně s rodinou účastnil také ruský car Mikuláš. Není neznámo, že samo svatořečení sv. Serafima, které začalo už na konci 19. stol., se dlouho táhlo, a teprve až na přímý osobní zásah cara se začalo konečně uskutečňovat. Nakonec se také při této kanonizaci naplnilo i proroctví sv. Serafima: Cara, který mne proslaví, Bůh proslaví… Roku 1909 byla opětovně proslavena sv. blahověrná kněžna Anna Kašinská, roku 1911 byl svatořečen svt. Joasaf Belgorodský, roku 1913 svt. muč. Hermogen, patriarcha moskevský, roku 1914 svt. Pitirim Tambovský a roku 1916 svt. Jan Tobolský. U všech těchto svatořečení sehrála významnou roli osobnost cara Mikuláše jako věřícího člověka, jehož zbožnost napomáhala k realizaci všech věcí až do zdárného konce.

V čase vlády Mikuláše II. zaujímala Rus postupně ve světě stále významnější pozici, zejména podle ekonomických ukazatelů, kdy také počet obyvatelstva vzrostl až na padesát miliónů obyvatel. Car se snažil starat o vzdělávání národa, byly provedeny mnohé ekonomické, sociální a zemědělské reformy.

Obraz malíře Pavla Ryženka

Ale jak už tomu bývá, na světě není člověk ten, jenž by se zavděčil lidem všem, a tak i v tehdejší Rusi, uvnitř této nedozírné země, začaly vznikat antimonarchistické projevy, tvořily se reakční skupiny s revolučními cíli, volnomyšlenkářská sdružení a vůbec celá řada těch, kteří si přáli zničit stav, v němž se ruské Impérium tehdy nacházelo. Roku 1904 začala Rusko-japonská válka, která trvala až do září 1905. V roce 1905 počaly první revoluční nepokoje.

Rok 1914 byl počátkem 1. světové války, v níž, jak pravil Sir Winston Churchill⁴, car Mikuláš II. přese všechny nepříznivé podmínky přivedl Rus skoro až k prahu vítězství. Od prvních dní války car Mikuláš II. kromě své neúnavné práce vládce velké říše objížděl také frontu, bral na své srdce potřeby armády a jemu věrných vojáků. Carevna se mezitím snažila, jak jen to bylo v jejích silách, přizpůsobit své dvorní paláce pro potřeby raněných a přebudovat jejich části na prozatímní nemocnici. Nezřídka se právě ona sama osobně starala o nemocniční vlaky a o sklady s léky v jednotlivých ruských městech. Alexandra Fjodorovna a starší velkokněžny se staly zdravotními sestrami v Carsko-selské nemocnici.

Car vládl dál i v těchto těžkých podmínkách a zdálo se, že armáda se drží neochvějně a pevně. Avšak kvůli velkým ztrátám na životech začaly nepokoje mezi lidem a v únoru 1917 došlo dokonce k projevům prvního revolučního hnutí, během kterého přešla vláda do rukou tzv. Ruské prozatímní vlády. Národní zastupitelé požadovali po carovi jeho okamžitou abdikaci jako jedinou možnost řešení politické krize. To se také událo 15. března. Záhy na to, 20. března, byl car i se svou rodinou nakonec uvězněn. Právě tehdy započala jejich křížová cesta.

Ipaťjevův dům v Jekatěrinburgu v době přebývání v něm carské rodiny

Po únorové revoluci a tzv. abdikaci, a po jistém období, kdy byla carská rodina v domácím vězení v Carském Selu poblíž Petrohradu, byli všichni členové carské rodiny podle rozhodnutí Prozatímní ruské vlády deportováni do vyhnanství na Sibiř. Rok 1917 strávili v Tobolsku. Na Sibiři je zastihla i bolševická říjnová revoluce (7. listopadu 1917), po níž se vše změnilo ještě k horšímu. Po nástupu bolševiků (na čele s Leninem) k moci bylo vydáno rozhodnutí o převozu carské rodiny do Moskvy. Ještě v dubnu roku 1918 byli všichni členové carské rodiny s osobním lékařem a posledními věrnými členy služebnictva deportování vlakem z Tobolsku do Jekatěrinburgu. Zde byli zadržováni v domě, který bolševici zabavili důlnímu inženýrovi Nikolaji Ipaťjevovi⁵, a odtud pochází známý pojem „Ipaťjevův dům (rusky Дом Ипатьева)“.

Místo kruté vraždy v suterénní části Ipaťjevova domu

V tomto domě zažívala carská rodina vůbec největší ponižování a útisk. Veškeré obtíže a útrapy však tato silně věřící rodina snášela s modlitbou a neochvějnou nadějí v Boha. Spolu s rodiči snášeli všechno ponížení a strádání s náležitou mírností a pokorou také jejich děti. Všichni, kdo přišli do jejich blízkosti, si povšimli z jejich strany jen slušnosti, dobrodušnosti a mírnosti, takže zloba a nenávist proti carovi a jeho rodině, kterou byli mnozí štváni revoluční propagandou, mizela, a jejich chování se měnilo.

Křížová cesta carské rodiny však mířila ke svému trpkému, ale současně blaženému konci. Podle tajného rozkazu byla carská rodina v noci z 16. na 17. července roku 1918 v suterénu Ipaťjevova domu zastřelena. Spolu s nimi našlo smrt několik dalších věrných souputníků carské rodiny. Jejich ostatky byly spáleny a na dlouho ukryty na neznámém místě.⁶

Car Mikuláš II. a jeho rodina byli svatořečeni jako členové Sboru novomučedníků a vyznavačů ruských.

Mnoho pomluv a lží bylo vysloveno na cara mučedníka a jeho rodinu. Zlé jazyky mu upíraly dosažení již téměř dokonaného vítězství nad nepřáteli v kruté 1. světové válce, ve které se obětoval jako skutečný vládce svého národa. Byla mu odňata jeho vlast, svoboda a nakonec i samotný život. Nikdo od něj nikdy neslyšel slova reptání a odsuzování. Byl jako ostatně i dříve vždy přímý a prostý ke svým věznitelům a trýznitelům. „Stále mluví o jeho slabosti, ale vždyť on byl ten nejsilnější ze silných: zvítězil sám nad sebou,“ řekl o něm člověk, který jej znal nejlépe ze všech, jeho žena carevna Alexandra.

„Není oběti, kterou bych pro Rus nepřinesl,“ říkával car Mikuláš. A tato oběť byla skutečně přinesena. On i celá jeho rodina zahynuli uprostřed nenávisti jimi tak milovaného národa a jejich těla byla předána k potupě.

Po 70 letech se však stal zázrak a na namístě domu, kde byla prolita krev těchto carských strastotěrpců, byl postaven Chrám Všech svatých, zvaný „Na krvi“. A na místě pohřbení jejich ostatků vznikl monastýr. Chrámy v čest a na památku svatých strastotěrpců a ostatních novomučedníků a vyznavačů ruských vznikají dnes po celé ruské zemi, kterou oni tak milovali a za niž také položili své životy.

Skutečná historie představuje dialog člověka s Bohem, kdy sám Bůh mění naše chyby, přestoupení a zločiny k užitku a poučení.

Svatí carští Strastotěrpci, proste Boha za nás!

Modlitba ke svatým carským strastotěrpcům

Svatá sedmice, carští strastotěrpci, Mikuláši, Alexandro,
Alexeji, Olgo, Taťáno, Marie a Anastázie!

Vy, kteří jste byli spojeni svazkem Kristovy lásky a váš dům jste Bohu libě svojí zbožností jako malý chrám vystavěli, sebe sama pak doprostřed majestátu všeho pozemského pokorou ozdobili. V hodinu bratrovražedné války, pronásledování od bezbožných ve vaší vlasti, jste všechnu svoji naději na Boha vložili, zjevili jste tak obraz trpělivosti, utrpení a strádání celé zemi a modlíce se za své mučitele, hrdinně jste přetrpěli i klevetu, pouta a vyhnanství, ponížení, posměch a pomluvy, zabití a nad těly vašimi potupení. Proto jste od pozemského království přešli do nebeského a horlivými přímluvci a zastánci za nás stali jste se.

Svatí služebníci Boží! Modlete se za nás Bohu, aby Církev v jednomyslnosti a pevné víře zachoval, a naši zemi mírem, pokojem a hojností ochraňujte. Zbavte nás od bratrovražedné války a rozdělení, ty kdož vládu nad lidem mají, učiňte moudrými, národ od zpustošení ochraňte, křesťanské manžele ve věrnosti a lásce upevněte, dětem ve zbožnosti a poslušnosti dejte vyrůstat a nás všechny spolu s vámi učiňte hodny opěvovat Přečestné a Velkolepé jméno Životodárné Trojice, Otce i Syna i Svatého Ducha, nyní i vždycky, až na věky věkův. Amen!

připravil o. Marek Malík a MD

Poznámky pod čarou:

¹ Strastotěrpci jsou ti, kteří od vlastních a blízkých lidí přijali, trpěli a snášeli utrpení či jiná strádání.

² Ctihodná mučednice velkokněžna Jelizaveta byla starší sestrou carevny Alexandry Fjodorovny, provdané roku 1884 za Sergeje Romanova, strýce cara Mikuláše II., který byl však roku 1905 zabit při atentátu. V roce 1909 založila monastýr – Dům milosrdenství Marty a Marie. Po revoluci odmítla opustit Rusko a v květnu roku 1918 byla zatčena. V červnu téhož roku byla živá svržena s mnoha dalšími do šachty Novaja Selimskaja, 18 km od Alapajevska. V říjnu při obsazení území Bílými vojsky, byly její ostatky převezeny přes Peking, Šanghaj a Port Said až do Jeruzaléma, kde byly uloženy pod chrámem sv. Marie z Magdaly. Přičtena k zástupu svatých byla roku 1981, přičemž Ruskou pravoslavnou církví (Moskevského patriarchátu) kanonizována ve Sboru nových mučedníků a vyznavačů ruských roku 1992.

³ Tragédie na Chodynském poli, k níž došlo 18. května 1896, byla davová panika na Chodynském poli v Moskvě během oslav následujících po korunovaci posledního ruského cara Mikuláše II., jež měla za následek smrt 1 389 osob.

⁴ „K žádné zemi nebyl osud tak krutý jako k Rusku. Jeho loď šla ke dnu, když byl přístav už na dohled. Sílu Ruské říše lze změřit podle ran, které utrpěla, podle utrpení, která prožila, podle nevyčerpatelné energie, kterou vynaložila, i podle regenerace sil, které byla schopna. Car odchází ze scény. Jeho samého a jeho blízké podrobují utrpení a smrti. Jeho úsilí upadá, jeho činy odsuzují, jeho památku haní. Nikdo nebyl schopen odpovědět na těch několik jednoduchých otázek, na nichž závisel život a sláva Ruska. Když už mělo vítězství v rukou, padlo k zemi, stejně jako kdysi Herodes, požíraný červy.“

⁵ Nikolaj Nikolajevič Ipaťjev emigroval do Československa, žil v Praze, kde přednášel a kde také zemřel. Je pohřben na Olšanských hřbitovech, v pravoslavné části u chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice.

⁶ Ostatky většiny členů carské rodiny a jejich služebných byly nalezeny v květnu 1979 amatérskými nadšenci, objev byl ale uchován v tajnosti až do rozpadu SSSR. Exhumovány byly v červnu 1991 pod náspem Staré koptjakovské cesty 19 km severně od Jekatěrinburgu. Ostatky byly polité kyselinou a spálené. V průběhu vyšetřování trestného činu, které vedla Prokuratura Ruské federace, byli Romanovci identifikováni. Vzorky DNA také potvrdily příbuzenský vztah s Princem Philipem, vévodou z Edinburghu, manželem britské královny Alžběty II.

17. července 1998 byly ostatky členů carské rodiny převezeny do Sankt-Petěrburgu, kde byly pochovány v Petropavlovském chrámu. Pohřbu se zúčastnil prezident Boris Jelcin a jeho manželka spolu s příbuznými Romanovců, včetně prince Michaela z Kentu (bratranec královny Alžběty II). Zbývající dvě těla prince Alexeje a princezny Marie byla objevena v roce 2007 nedaleko nálezu ostatků rodiny.

17. srpna roku 2000 prohlásila Ruská pravoslavná církev cara Mikuláše II. a členy carské rodiny za svaté (na úrovni strastotěrpec – trpitel, mučedník). Ipaťjevův dům byl zdemolován v roce 1977, ale na jeho místě byl v červnu 2003, 85 let po popravě carské rodiny, vysvěcen vzpomínkový Chrám Všech svatých na krvi věnovaný rodině Romanovových.