Triod postní a náš duchovní život
Homilie metropolity Athanásia Lemesského
Dobová fotografie z velikonočních událostí Strastného týdne ve Svaté zemi
(Chrám Vzkříšení v Jeruzalémě)
Období tzv. Triodu (tedy období přípravy, modliteb a zpěvů pro dobu postní) je mikrokosmem celého duchovního života člověka. Už jen praktické následování významů všech těchto chvalozpěvů souvisejících s Triodem postačí k tomu, abychom před sebou viděli průběh celého (duchovního) zápasu, který člověk vykonal. Počínaje základem duchovního života a konče jeho cílem, kterým je posvěcení a theosis (tj. zbožštění) člověka.
Triod je velmi bohaté duchovní období, kdy vzhledem ke zvláštním okolnostem každého člověka, žijícího uprostřed různých povinností dnešního světa, které každý má, není snadné plně dodržet všechny duchovní příležitosti, které nám toto období skýtá. Průběh Triodu postního je rozděleno do tří období. To první období se týká doby před začátkem samotného Velkého postu, druhé je období svatého Velikonočního půstu (sv. Čtyřicátnice) a pak následuje Svatý týden Pánových strastí (viz Strastný týden) s vyvrcholením v podobě Kristova Vzkříšení.
Období před půstem je přípravným obdobím, které nám ukazuje, jak můžeme vést náš duchovní zápas a jaký je skutečný způsob, jakým může člověk vstoupit do tohoto duchovního zápasu. Základem veškerého života v Kristu není nic jiného než kajícné smýšlení (tj. pokání). A pokání se rodí z pokory.
První neděle Triodu je „Neděle celného a farizeje“. Zde nám Pán jasně ukazuje člověka plného hříchu, zcela nemravného, který je však nakonec před Bohem ospravedlněn. Zároveň nám ukazuje mravného člověka, zbožného a „nábožného“, který dodržuje všechna ustanovení zákona, ale místo ospravedlnění Bohem je odsouzen, protože nenašel klíč, kterým lze otevřít dveře k duchovnímu životu. Tento klíč je klíčem pokání a pokory. Tyto dvě věci jdou v ruku v ruce, tj. společně. To znamená, že žádný člověk, který postrádá pokoru, nemůže činit pokání. Pouze pokorní lidé činí opravdové pokání, protože pokání znamená zkroušení lidského srdce a skrze toto zkroušení musí člověk vzývat Boží jméno, které jediné ho může spasit. Pokání je utrpení, bolest. Ale jedině tak je možné se napravit (změnit k lepšímu). Pokání je klíčem, který otevírá dveře Božího milosrdenství. Protože lidská přirozenost je taková, že nikdy nelze dosáhnout naprosté bezhříšnosti. Pouze Kristus jako člověk byl bez hříchu a z Boží milosti i Nejsvětější Bohorodice, která tento dar přijala od Boha. Nemůžeme se domnívat, že se jednoho dne staneme bezhříšnými, protože to je nemožné. Je tomu tak proto, že hřích je nevyhnutelný fakt. To, co nám prakticky může pomoci postavit se před Boha, nejsou naše skutky a naše ctnosti, ale naše skutečné pokání. Tím boříme mýtus, že se staneme pouze mravnými a ctnostnými, protože bez ohledu na to, jak morální jsme, jistě máme také hříchy. Náš vztah s Bohem tedy nemůžeme stavět na útěku před hříchem, ale na faktu pokání. Učíme se činit pokání a stát správně před Bohem v duchu pokání.
Pokání se tedy rodí z pokory. Pokorný člověk činí pokání a nevymlouvá se. Jakmile je někdo ospravedlněn, nemůže činit pokání. Když si opatří polehčující okolnosti, zároveň sníží plamen pokání. Proto (svatí) Otcové nepřijali žádnou výmluvu, ne že neexistuje žádná omluva, když někdo hřeší, protože my všichni, když hřešíme, podléháme nějaké události. Pokud se však člověk postaví hříchu s bolestí a stojí jako svatí bez výmluvy před Bohem a naučí se mít étos publikána (tj. způsob smýšlení onoho celníka z evangelního příběhu), pak je to základ úspěchu. Všechno ostatní nás vede do tohoto stavu uvědomění si věcí.
Druhá neděle Marnotratného syna poukazuje na velikost Boží lásky k člověku, jak Bůh přijímá vracejícího se člověka. Neexistuje žádný způsob, jak by mohl být kajícný člověk odvržen. Neexistuje způsob, jak by ses mohl vrátit (k Bohu) a Bůh tě nepřijmout.
Třetí neděle (Masopustní) spolu s vyprávěním o Druhém příchodu nám ukazuje, že víra není něco abstraktního, ale zcela konkrétního, neboť se děje prostřednictvím skutků lásky a duchovního zápasu.
Čtvrtou neděli (Syropustní) nám Pán ukazuje pravou cestu půstu a to, že musíme své srdce přesunout tam, kde je náš poklad.
První týden Velkého postu je završen Oslavou Pravoslaví. Historicky zde máme existenci skutečného obrazoborectví, které trápilo Církev více než století, a poté, co bylo historicky a teologicky překonáno, Církev začala tento den oslavovat. Jak však říkají (svatí) Otcové, není to pouze historický fakt. Onen problém tzv. obrazoborectví před námi vyvstává neustále. Protože obrazoborectví zasáhlo samé centrum spásy člověka. Byla to původní hereze, která se opakovala pokaždé v jiné podobě. Hereze říkala, že Bůh se skutečně nestal člověkem. A jelikož se Bůh skutečně nestal člověkem (jak tvrdili tito heretici), nemůže se ani člověk skutečně stát Bohem z milosti. Když tito lidé odmítali uctívat a hledět na (svaté) ikony a Otcové a Církev na nich trvali, nebylo to proto, že by někteří byli zbožní a báli se, že to jsou modly, a jiní se těmito problémy nezabývali, takže celou situaci podceňovali. Tak to určitě nebylo.
Svatí Otcové trvali totiž na tom, že od chvíle, kdy se Kristus, Slovo Boží, stal člověkem a byl dokonalým člověkem a dokonalým Bohem, můžeme Krista popisovat a znázorňovat. Protože všechna tato víra spočívá v pravém Vtělení Boha Slova. V tom, co evangelista Jan říká: „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi a my jsme spatřili Jeho slávu,“ jsme viděli Vtělení Boha. To znamená, že tato hereze v podstatě zasáhla samé hlubiny víry. V Církvi nemáme co do činění s idejemi, teoriemi nebo filosofií, ale s osobou jménem Ježíš Kristus. Toto nejsou myšlenky Evangelia, bez ohledu na to, za jak krásné mohou být považovány. V Církvi neuctíváme lásku a svobodu jako ideje, ale musíme rozvíjet vztah k osobě našeho Pána Ježíše Krista. Tento Kristus, který se stal člověkem, zůstává v Církvi jako osoba, kterou jsme viděli. Otce jsme nikdy neviděli. Ale viděli jsme Boha Slovo (tj. vtělený Boží Logos), a jelikož jsme viděli Boha Slovo, viděli jsme také Otce. Protože Kristus je obrazem Otce a člověk je obrazem Krista. Proto se Kristus stal člověkem, protože my jsme jeho obrazy, a On je tím, Který všechno stvořil. V prostoru Církve tedy máme tento fakt Kristovy přítomnosti. Od chvíle, kdy máme „osobu“, pak náš postoj k této „osobě“ není postojem víry. Nestačí říct Kristu, že v Něj věříte. V ideologiích a systémech idejí, ve světonázorech a společenských ideologiích můžete říci, že něčemu věříte. To se ale v Církvi stát nemůže. Co se stane, je to, že ano, vykročíte po schodech víry, ale nezůstanete tam, ale vystoupíte až k Lásce. V Církvi jste povoláni rozvíjet vztah lásky ke Kristu a je také zapotřebí přijetí Kristovy pravdy a Evangelia, což je první krok. Ale nemůžete se zastavit jen u toho. Musíte se posunout vpřed k cílové čáře. Apoštol říká, že nakonec bude zrušena jak naděje, tak víra, nicméně zůstane láska. Mladý člověk, který hledá a ptá se, kde je pravda, musí pochopit, že když srovnává Církev s jinými pravdami a považuje ji za jednu z těchto pravd, bez ohledu na to, jak dobrou vůli má, nemůže pochopit, že Církev nemluví o jedné pravdě, ale mluví o Kristu, Jenž je pravdou světa. Kristus je pravda, svoboda, spravedlnost, mír, je Alfa a Omega, je vším v Církvi.
Všechno, co v Církvi děláme, všechny zápasy, které podnikáme, se dějí proto, abychom mohli milovat Krista celým svým srdcem. Abychom mohli rozvíjet svůj vlastní milostný vztah s Kristem. Ale jak se to stane? První věcí je zkoumat, kdo je tato osoba (tj. Kristus). Proto je na začátku duchovního života studium velmi užitečné. Natolik, že (svatí) Otcové říkají, že začátečníkům studium pomáhá více než modlitba, nebo alespoň stejně tak. Je velmi důležité číst duchovní knihy, životy svatých, vidět, jak tito lidé, kteří se zamilovali Boha a vedli ve svém životě duchovní zápas, ať byli kdekoli, jak (doslova) „ponořili“ svůj vlastní život do tohoto svého vztahu s Bohem. A pak začíná proces duchovního života. Začíná dodržování Božích přikázání. A tímto dodržováním Jeho přikázání přebýváme v Boží lásce. Tato přikázání nejsou nějaké rozmarné příkazy, ale jsou to léky. Je to terapeutická léčba naší Církve, která, když se jí člověk drží, má výsledky. Pokud člověk dodržuje Boží přikázání, vzniká horlivost, což je síla, která člověku dodává nezbytné tíhnutí (k Bohu), aby o Něj mohl člověk ještě více usilovat. Jakmile se dodržování Božích přikázání začne snižovat, energie začne klesat, až vyprchá úplně, a to pak znamená, že duchovní zápas ustal. Bůh zpočátku dává svou milost zdarma. Jakmile někdo vstoupí do Církve, je vše snadné. Studovat Životy svatých, účastnit se různých bohoslužeb, dodržovat půsty, vše jde poměrně snadno. Následně se však člověk musí snažit, aby tuto Milost mohl přijmout.
Takže Bůh, který se stal pravým člověkem a je vtěleným Bohem Slovem, je vzorem pro každého z nás a také středem naší lásky. Jsme povoláni k tomu, abychom s Ním měli osobní vztah a v tomto procesu znovu budujeme své zlomené já, což má rozhodně jeden výsledek: znovu vybudovat Boží obraz, který ďábel „rozbil“ uvnitř našeho (lidského) pádu. Uvnitř Církve, při vší této terapeutické léčbě, musíme vidět událost našeho uzdravení, které je konkrétní a přináší také konkrétní plody.“
(Úryvek z magnetofonové nahrávky homilie metr. Athanásia, publikované v časopise „Paráklisi“ – viz publikace Posvátné metropole v Lemessu, sv. 76)
Zdroj:
https://www.sostis.gr/blog/item/5565-triodio-athanassios-lemesou
Při příležitosti začátku Triodu postního (roku 2025)
připravil Michal Dvořáček…
