V životě jsem se ještě nesetkal s tak krásným přijetím a nekonečně láskyplnou povahou!
Fotografie starce Grigoria, bývalého igumena řeckého monastýru Dochiariu
Starec Grigorios (Zoumis), zvaný též „Archipelagitis“, blahé paměti zesnulý igumen Posvátného monastýru Dochiariu (řec. Μονή Δοχειαρείου) na Svaté Hoře Athos, byl duchovním dítětem ctihodných otců Amfilochia Makrise a Filothea Zervaka.
Z vyprávění starce Grigoria o jeho vlastním setkání se starcem Papa Tichonem:
Někteří lidé jsou pouze vidět, ale ne slyšet. A ostatní jsou jen slyšet, ale ne vidět.
Vzácní jsou ti, kteří v sobě snoubí obojí: jsou jak vidět, tak slyšet. A jedním z nich byl i blažený starec Papa Tichon Ruský.
Byl to poměrně vysoký muž s dlouhým plnovousem, který měl vždy svázaný na uzel, aby mohl opatrně sloužit svatou liturgii. Měl husté obočí zakrývající mu polovinu jeho velkých očí.
Začátkem července 1967 nás jeden pokorný člověk zavedl do kelie starce Tichona. Jeho kelie byla skutečným místem askeze, ukrytá v neprostupných lesích a zastíněná v houštinách při úpatí Svaté Hory Athos. To místo bylo přípustné pouze těm, kteří ho znali. Byla to doslova prázdná chýše, která vypadala spíše jako místo zchátralé než obydlené.
Zabouchali jsme tehdy na dveře a zalapali po dechu. „K jakému to asketovi jsme vlastně dorazili, že jsme museli cestovat tak dlouho a tak daleko, abychom ho požádali o požehnání?“
Dveře se otevřely a objevila se majestátní postava jako ze starých časů. Starec Tichon nás přijal s tisíci „Sláva Bohu“ na rtech, aniž by se zdálo, že by mu vadilo, že jsme narušili jeho pokoj a ponoření do modlitby.
Zavedl nás do své malé místní kaple, zatímco zpíval „Jest vpravdě důstojno“ (Axion Esti). Vzal si na sebe svůj omšelý a už nepříliš čistý epitrachil. Při modlitbě požádal o naše jména, aby se za nás pomodlil. Byli jsme učiněni hodnými doslova „biskupského“ přijetí! Ale to vše probíhalo velmi prostě a neokázale, jak velí skutečná svatost.
V životě jsem se ještě nesetkal s tak krásným přijetím a nekonečně láskyplnou povahou. V takovou chvíli na nic nemyslíte. Jen držíte svá ústa otevřená.
Potom nás starec Tichon vyvedl ze své kelie do venkovních prostor. Bylo tam takové malé kamenné schodiště. Posadili jsme se. Zaujali jsme pozici k naslouchání a sledovali starce, jak recitoval slova Otců.
Starec Tichon nedával na odiv své vlastní příběhy, zjevení a vize. Jeho řeč byla čistě svatootcovská, evangelní, připomínala učení svatého Pachomia. Ve své řeči upřednostňoval svatého Jana Zlatoústého, kterého četl a studoval 17 let ještě při svém pobytu v Karulii, jak sám říkal.
Ve skutečnosti ho mrzelo, že kolem sebe nemá nikoho, komu by předal jako nějaký „silný pokrm“ to, co skutečně (ve své duchovní zkušenosti) přijal a podle čehož sám uzpůsobil svůj vlastní život.
Jeden z nás ho pak požádal, aby nám řekl něco o učení svatého Efréma Syrského.
Když starec procitl zpět k našemu přízemnímu dotazu, laskavě odpověděl:
– Vy ve světě byste měli čerpat z učení svatého Jana Zlatoústého. Svatý Efrém je určen pro nás mnichy.
Starec Tichon měl největší ze ctností, to jest schopnost rozlišování (dobra a zla).
A tehdy nám řekl:
– Nebudu klást stejnou zátěž na koně a osla, neboť to nepřinese nic dobrého.
Nehovořil a nevystavoval na odiv své znalosti ani o tématu „modlitby mysli“. Ze svého duchovního bohatství nám, lidem světským, přednesl pouze poklady svatého Jana Zlatoústého a obecně modlitbu.
Papa Tichon byl skutečný starec. Stačilo, aby jednoho ozářil, a díky tomu osvítil mnohé další.
Poté, co jsme viděli, že se starec nenechal unést našimi vlastními neplodnými a neužitečnými vzlety, které byly plné ctižádosti a marnosti, zeptali jsme se ho na umrtvení těla, což byl náš nejpalčivější problém.
Starec Papa Tichon s vlastním rukopisem své modlitby ke Svaté Golgotě (v řečtině)
Zdálo se, že je starec rád, že jsme ho požádali o něco přízemního, a hovořil poté velmi krásným způsobem, jako by on sám byl osmnáctiletý mladík a zápasil se svým neúprosným tělem:
– Tělo, které projevuje touhy a které je posilováno tučnými pokrmy a oddechem, žádá nejen svou porci, ale pohlcuje doslova celého člověka, takže nemá nikdy dost. Pokořte tedy své tělo prací a půsty, a tehdy nebudete toužit po ženě a zdědíte sladký Ráj.
(My, pokřivení a zhýčkaní lidé velkoměsta, jsme se zastyděli. Nevěděli jsme, kam schovat naše světlé tváře a narůžovělá líce.)
Starec nám toho řekl hodně. Moje mysl to nemohla unést, ale mé srdce se jeho slov drželo jako talismanu proti démonům.
V určitém okamžiku řekl knězi, aby uvařil kávu, aby mohl něco nabídnout nám – poutníkům. Vypadalo to, že už nemá žádný chléb, který by nám nabídl. Zůstalo zde jen pár krajíčků, které rozprostřel na slunci, aby se z nich staly suchary, nicméně většinu z nich už stačili sníst mravenci.
Když jsem mu řekl:
– Mravenci ti sní chleba.
Starec odpověděl:
– Zůstane i pro mě, neboj se. Dokud je to vláčné, jedí ho. Když ale chléb vyschne, mravenci ho opustí.
Kněz šel mezitím umýt „pohárky značky Bohemia“ (toto bylo myšleno nadneseně)…
Ve skutečnosti tam byly místo pohárků jen nějaké konzervy od prázdného mléka s kávovými sedlinami na dně, které tam zbyly od minule.
A starec tehdy zavolal:
– Nech je být, otče (ty pohárky)… Dejte jim (mým hostům) napít skutečnou kávu.
Žasl jsem nad tím, jak hluboký a zkoumavý pohled starec měl; pohled, kterým pronikal hluboko do srdce člověka.
Napadlo mě, že starce oklamu a vyliji kávu na terasu (poté, co jsem spatřil ony pohárky-konzervy), ale jak bych mohl uniknout před pronikavým pohledem starce? Vypil jsem tedy kávu tak, jak nám ji starec připravil, a jednou provždy jsem pochopil jednoduchost pravého askety.
„Jen si nedělej legraci,“ řekl jsem sám sobě, „ty se nemůžeš stát asketou.“
Další bratr se starce na naše přesvědčování nenápadně pokusil vyfotografovat.
– Pojď, mé dítě, a nech být tu krabičku (fotoaparát), raději si místo toho poslechni Zlatoústova slova. Vůbec nejsou moje.
Starec žil ve velkém nedostatku, jak jsem už dříve slyšel od jednoho svého spolužáka. Vařil například vodu a ponořil do ní dvakrát nebo třikrát rybí kost ze sledě, aby si o velkých svátcích připravil „rybí polévku“.
Jeho dřevěná postel byla celá vzhůru nohama, naprostý žmolek, nedalo se na ní spát. Jakmile usnul, převalil se a spadl.
Starec Tichon také každý den sloužil svatou liturgii, dokonce i v zimě, což bylo riskantní, i s ohledem na to, že začínal svatou liturgii dříve, než stihl přijít nějaký žalmista z okolí.
Jednou ho navštívil leningradský biskup Nikodém a poklekl před ním a žádal starce, aby mu (biskupovi) požehnal.
Ten mu řekl: „Vstaň, ty jsi vladyka.“
Starec vždy žil bez jakéhokoli pohodlí a výdobytků moderní civilizace. Večer bral do rukou komboskini a konal nekonečně dlouhé procházky po své zahrádce, zatímco se modlil v ruštině. Bylo slyšet, jak svým zastřeným hlasem pronáší slova: „Pomiluj mja!“
Nakonec jsme všichni odešli a v duchu si opakovali slova starce Tichona jako nějakou posvátnou modlitbu: „Pokoř své tělo, abys získal sladký Ráj!“
Podle knihy: Starec Grigorios, igumen Posvátného monastýru Dochiariu, „Jak jsem poznal osobnosti (Církve), které vedou askezi v hlubinách naší Církve.“ (Ι. Μ. Δοχειαρίου. Άγιον Όρος 2010.)
Zdroj: Όσιος Γεώργιος Καρσλίδης
připravil a přeložil Michal Dvořáček
Užitečné odkazy:
Duchovně osvěcující slova ctihodného Papa Tichona „Duchovníka“
Svatá Golgoto, Božská Golgoto, posvěcená krví Ježíše Krista!
