„Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou.“
„Náš Pán Ježíš Kristus jednou vyšel za město Jericho, kde kousek u cesty seděl nějaký člověk, který byl naprosto slepý a žádal od kolemjdoucích o almužnu. Když slepec zaslechl nenadálý hluk vzniklý od velkého množství lidí, kteří kolem něj procházeli, zeptal se, co se děje. Kdosi mu řekl, že se blíží Ježíš Nazaretský. Jakmile slepec uslyšel, že přichází Ježíš Nazaretský, pomyslel si, že nadešla chvíle jeho spásy, a proto začal křičet silným hlasem: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou.“ (Mk 10,46-52) Lidé, kteří ho slyšeli, jak křičí, ho kárali a nabádali ho, aby přestal. On však ve svém volání neustával, a naopak ještě silněji volal: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou.“
Tehdy k němu Kristus, náš slitovný Spasitel, přistoupil, a zeptal se ho: „Co chceš, abych Ti udělal? S čím ti mohu pomoci?“ A slepec odvětil: „Učiteli, chci znovu vidět, neboť jsem slepý.“ A Ježíš mu v tu chvíli řekl: „Jdi, víra tvá tě uzdravila.“ (Mk 10,52) A on hned prohlédl a začal oslavovat a díky činit Hospodinu.
Toto je pro nás pro všechny velmi krásný příklad. Ten člověk byl slepý a svýma tělesnýma očima nic neviděl. Neviděl jimi žádné pozemské světlo. Všimněme si však, s jakou vytrvalostí a s jakou touhou žádal onen slepec Pána Ježíše Krista, aby ho uzdravil, aby se tento slepý muž stal takovým jako ostatní lidé, kteří naopak světlo světa vidí.
My všichni jsme slepí duševně. Nevidíme světlo Kristovo, ono nebeské světlo čili světlo duchovního poznání. A tak se stává, že v této duchovní temnotě neustále klopýtáme. A kvůli tomu upadáme jednou do jednoho, jindy do druhého omylu, a tím neustále hromadíme ve své duši různé hříchy. To, co nás může zachránit, je připodobnění se tomuto slepci. Tak jak slepec volal „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou“, tak i my volejme: „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou.“
A o co budeme při vzývání božského Jména žádat? Abychom viděli duševníma očima, aby byla odstraněna temnota, která pokrývá oči naší duše, takže nemůžeme spatřit našeho Krista, jakým je, a abychom mohli přijmout světlo Trojslunečného Božství, které by pak zazářilo a zasvitlo uvnitř naší duše.
Ten slepý muž, jakmile uzřel světlo světa, nevěděl, jak nejlépe hned Pánu Ježíši vyjádřit svou vděčnost. A za co byl tento člověk vděčný? Za světlo, které je dočasné, a které jednou, okamžikem smrti, stejně ztratí. Avšak světlo, které daruje náš Kristus, když vzýváme Jeho Přečisté Jméno, aby osvítilo naši tmu, není v ničem podobné světlu tohoto světa. Ono světlo Kristovo neosvěcuje pouze náš současný život, abychom věděli, jak žít „podle Krista“ (tj. v souladu s Jeho svatými přikázáními, pozn. překl.), jak se vyhnout hříchu, ale toto (Kristovo) světlo nepřestává osvěcovat, zahřívat a oživovat naši duši i po smrti.
Svatý Řehoř Palama se modlil takto volaje: „Pane Ježíši Kriste, osvěť mou temnotu!“ To znamená, že svatý Řehoř volal k Pánu, aby ho zbavil duševní slepoty týkající se duševního zraku jeho duše a aby uzřel světlo Kristovo. A on toto světlo také nakonec spatřil. Ptáte-li se mě, do jaké míry svatý Řehoř Palama viděl světlo Kristovo, pak vězte, že ho Pán Ježíš učinil hodným spatřit Nestvořené světlo čili světlo, které není ničím jiným než slávou božství (tj. slávou božské přirozenosti, pozn. překl.). Svatý Řehoř uzřel toto teologické světlo, které ho vedlo od slávy k slávě a od nazírání (božství) k nazírání (božství), až dospěl do bodu, kdy se prostřednictvím modlitby ocitl na jiném světě, kde zažil nebeskou teologii, teologii Trojhypostázního božství, a tím byl uveden do poznání andělských tajemství, do tajemství tomuto světu nepřístupných, jež byla přístupná pouze jemu.
Tento náš slepec volal jméno Kristovo dnem i nocí. Zpočátku ho volal slovy, jako slepec. A později v tom pokračoval i ve chvíli, když mu Kristus otevřel zrak, neboť jeho modlitba nebyla ničím jiným než neustávajícím díkůvzdáním a slavoslovím náležejícím Bohu!
Také proto je nepochybné, že slovní vzývání jména Kristova nám přináší duševní pokoj, neboť takto se nám otevírá cesta k modlitbě mysli.
My jsme však zcela jistě slabí a ďábel nám krade naši mysl a vede ji ke všemu světskému, co by jen existovalo. V tom spočívá vnitřní zápas modlitby. A zde, jako protiklad, stojí ďáblova zloba, který nám chce zcizit modlitbu, abychom zůstali v temnotě. Když však vzýváme Přečisté Kristovo jméno, naplněné (Boží) blahodatí a (Božím) požehnáním, my se tak čím dál tím více přibližujeme k osvícení našeho duševního zraku.
Co přesně řekl Kristus slepému? „Tvá víra tě zachránila (tj. uzdravila).“ Slepec uvěřil, že Ježíš Kristus, Syn Davidův, ho může uzdravit. Odkud čerpal takovou víru? Svou víru, jak se sám přesvědčil, čerpal ze skutečnosti, že Ježíš uzdravuje každou nemoc. A tak jeho víra učinila zázrak. A proto i my musíme věřit stejně tak pevně a neochvějně jako on. Máme přece Svaté evangelium, máme pravoslavnou církevní Tradici, máme sedm svatých Tajin naší Církve, máme asketickou tradici, máme osobní zkušenost, máme Boží blahodať, máme tolik a tolik svědectví o víře v Krista…
Musíme tedy věřit, že začkoli bychom žádali v naší modlitbě, Kristus nám na naše prosby odpoví. Musíme věřit, že díky vzývání Jeho jména se nad námi Kristus smiluje. A že se nad námi (už nyní) smilovává skutečně, de facto. Jinak tomu ani nemůže být. Cožpak se nad námi neslitovává neustále? To, že se nyní nacházíme na tomto místě, neznamená to snad, že nás sem přivedla láska a milosrdenství Ježíše Krista? Cožpak skutečnost, že unikáme tolika a tolika pokušením, není snad důsledkem a plodem právě modlitby? I z tohoto důvodu vzývejme jméno Kristovo s vírou a prosme Pána o pomoc.
Vzpomeňme si, co říkali lidé onomu slepci: „Nekřič, přestaň, co tady vyvádíš, úplně jsi nás (svým křikem) ohlušil.“ On však ničeho nedbal, nevšímal si nic z toho, co mu lidé říkali, neboť chtěl znovu vidět. Nevnímal nikoho, nýbrž jen hlasitě volal: „Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou.“
A v tomto nám chtějí zabránit i démoni. „Nevolejte Kristovo jméno. Nepomůže vám to, žádné smilování tím nezískáte!“ A proto, aby nám (tito zlí duchové) zabránili v modlitbě, působí proti nám vznikem různých pohoršení, vnášejí do naší mysli zlé myšlenky (logismoi), které mají za následek, že naše mysl bývá roztříštěná a nesoustředěná. Tímto způsobem na nás napadají, aby zastavili (v našem nitru) tento spásný hlas, který vydává člověk prosící Krista, aby mu pomohl znovu uzřít.
My však navzdory tomuto roztříštění naší mysli, navzdory pokušení, nesmíme takovým věcem věnovat pozornost, nýbrž ještě více musíme zesílit naši modlitbu. Jak velkou radost z nás pak bude mít náš Kristus! Podobně jako když slyšel křičet onoho slepce, který volal, aby mu Pán pomohl. I tehdy se náš Pán velmi zaradoval, když slyšel slepcova slova. A vzápětí mu pomohl.
Kristus je totiž všudypřítomný, je uvnitř našeho srdce, je vně i uvnitř našeho bytí. Vdechujeme Ho a zase Ho vydechujeme, neboť je duchem neomezeným, nepochopitelným, nepředstavitelným; duchem, kterého není možné spatřit (zrakem), nýbrž poznat naším srdcem. V našem nitru (uvnitř nás) je Bůh i Jeho Království! Kdy ho však konečně poznáme? Odpověď zní: Až uzříme (Jeho Světlo)! Pak prakticky pochopíme to, co Pán řekl ve Svatém evangeliu: „Boží Království jest uvnitř vás.“ (Lk 17,21)
My musíme věřit, že jednou také uzříme. A proto veďme dobrý zápas. Kristus nás v našem zápase sleduje. Když je pronášena modlitba, všechno ostatní ustává a ve všem převládá Kristus! A proto nechť zavládne Kristus jak v našem nitru, tak i kolem nás. Nechť se monastýr (ale i farnost, pozn. překl.) stane duchovním úlem. Jen považte, jaký duchovní med pak bude výsledkem. Tak jak včely zalétají a pak zase vylétají z úlu, a celý úl vytváří toto blahé a užitečné hemžení, neboť uvnitř úlu díky tomu vzniká plodná práce, podobně i mniši, kteří jsou duchovními včelami, produkují svými modlitbami duchovní med. A pak přichází Kristus, který ho ochutnává a raduje se z něj, a nejen On, nýbrž i Andělé a Jeho svatí!
Vždyť modlitba přitahuje svaté Anděle, kteří se pak nacházejí v blízkosti modlícího se člověka a předávají mu část z (Boží) blahodati, kterou sami mají, a obzvláště mu přinášejí duchovní vůni! Andělé se totiž neustále nacházejí v blízkosti božského Kristova trůnu a přijímají od něj nevypravitelnou vůni.
Stejnou milost Andělé zažívají i tehdy, když navštěvují Ráj. Tam jsou obklopeni vůní nevadnoucích rajských květů. A proto, když přicházejí k člověku, který se modlí a který je zajisté důstojný a modlí se v duchu a v pravdě, Andělé mu pak předávají tuto vůni.
Pouze démoni bývají zahořklí. Když bychom viděli prostřednictvím naší mysli to, co dělají, když uslyší Kristovo jméno, získali bychom větší zájem o modlitbu a pochopili bychom, jaký je náš užitek a současně jaká je škoda démonů.
Jeden mnich řečený Kallistrát dostal za úkol nějakou povinnost mimo klášter. Jednou však, kvůli své nedbalosti a sklíčenosti, postupně duševně zeslábl natolik, že zanechal své povinnosti, dopustil se různých přestupků a dospěl dokonce do takového stavu, že začal uvažovat o návratu zpět do světa. Avšak Bůh, Přesvatá Bohorodice a spolu s nimi i Andělé, kteří obzvláště chrání mnišský stav, ho nenechali zcela padnout. A tak se tento mnich vydal na pouť ke svatému Gerasimovi. Tam potkal nějakého člověka stiženého zlým duchem. A tehdy zlý duch toho posedlého člověka, jakmile uviděl přicházejícího mnicha držícího ve své ruce podle zvyku komboskini, pravil:
„Hej, mnichu, který uvažuješ o zanechání své mnišské cesty, víš vůbec, jaký význam má to, co držíš ve své ruce? Víš, že když s tím „pracuješ“ (tj., když se modlíš), jak mě to spaluje? Já však vím, co učiníš! Tehdy mnich přišel do sebe. Pomyslel si, jak on může vědět, co já učiním! Cožpak ten zlý duch to může tušit? V tu chvíli byl od Boha osvícen a vrátil se zpět do místa svého pokání, tj. do svého původního kláštera. Znovu začal od začátku a pravil slova modlitby: „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou!“
Igumen kláštera toho mnicha poté ustanovil dohlížitelem v jídelně (tzv. trapezáris). Od té chvíle servíroval ostatním bratřím víno a neustále, jsa už starým mnichem, vyslovoval slova modlitby a (s dojetím) vzdychal. Já jsem toho mnicha ještě zažil při životě. Nikdy s modlitbou nepřestával. Jen neustále opakoval slova: „Pane, smiluj se, Pane, smiluj se, Pan Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou.“ Neustále se tak, dál a dál, modlil a opakoval slova modlitby. A pak zesnul, zcela jistě ve svatosti a v pokání.
Vidíte, jak ho Boží slitovnost přiměla učinit dobrý začátek. Z jeho příkladu lze vidět, jak obrovskou sílu má modlitba.
Rovněž můžeme pohlédnout do Starého zákona, konkrétně na obyvatele města Ninive (viz město Mosul v dnešním Iráku). Jelikož byli tito lidé hříšní, Bůh se rozhodl je zničit. A za tímto účelem poslal do Ninive svého proroka Jonáše, aby jim řekl, že Bůh za tři dny zničí jejich město. Král i obyvatelé toho města se o tom dozvěděli a uvěřili, že prorok říká pravdu. Tehdy si král posypal hlavu popelem (tj. uznal svou vinu, kál se a litoval svého činu, pozn. překl.) a rozkázal, aby všichni padli na kolena, aby nepřijímali ani pokrm ani nápoj, jak lidé, tak zvířata, ale aby všichni strpěli tyto těžkosti v naději, že toto jejich pokání a úsilí nějakým způsobem zapůsobí na změnu Božího soudu nad městem. Dokonce i zvířata křičela hladem a žízní, takže se tyto jejich hlasy stávaly modlitbou. Všechny tyto společné modlitby Boha nakonec přece jen obměkčily a nezůstaly v jejich důsledku neúspěšnými. Právě naopak. Bůh nakonec změnil své rozhodnutí a řekl prorokovi, že město nezničí, neboť všichni činili pokání. Vidíte, co dokázala modlitba!
Anebo Mojžíš! Ten, když se Izraelité nacházeli ve válce s nepřátelskými národy, se modlil s pozdviženýma rukama. Když je měl Mojžíš pozdvižené, Izraelité své nepřátele poráželi. Když naopak Mojžíš odpočinul a ruce stáhl dolů, začali vyhrávat naopak jejich nepřátelé. A tak byli kněží nuceni držet Mojžíšovy ruce stále nahoře, aby válku zakončili vítězně.
Jak Starý, tak Nový zákon do značné míry klade do popředí úspěch modlitby. Rovněž naše svatootcovská a asketická tradice zmiňují mnohé příklady, které poukazují na to, jak modlitba dokázala přivolat Boží slitování. Modlitba je totiž jistotou, je stráží, je svým způsobem kyslíkem duše. Podobně jak nemůžeme v tomto životě žít bez kyslíku, stejně tak duše nemůže žít v souladu s Bohem, pokud nepřijme duchovní kyslík, který je člověku dáván skrze modlitbu!
Podle svatého Řehoře Theologa „dávní svatí vynakládali více námahy k modlitbě a méně ke svému vlastnímu úsilí“. Je tomu tak proto, že díky modlitbě, kterou byla nejprve osvícena jejich cesta, nemuseli již poté vynaložit tak velkou námahu, bádání a zápas. Dnes již ale používáme jen málo modlitby, takže světlo, které přijímáme, je matné, a člověk často upadá do pochybností. A ptá se: „Opravdu kráčím správným směrem?“ „Mám tuto věc nyní provést tak, či jinak?“
Toužíme v zásadě po věcech, ale neklekáme na kolena, nezvedáme ruce k nebi, abychom s nebe na zem přiměli sestoupit světlo, které by osvěcovalo naši (životní) cestu, a my bychom pak s minimálním úsilím mohli správně nasměrovat naše kroky.
Zde bych rád dodal, že když jsem o tom kdysi četl v díle svatého Řehoře Theologa, velmi mě toto jeho poučení pomohlo v mém osobním životě, tedy lépe řečeno, slyšel jsem o tom již od svého starce a snažil se podle toho žít, ale nyní se o to snažím ještě víc než kdykoli předtím. Neboť tím, jak jsem uzrál, moje zkušenost mě naučila, že započetí každého díla musí předcházet modlitba. Kdybych toto neznal díky svému starci, ale rovněž díky svatým a svatému Řehoři Theologovi, zcela jistě bych ve svém životě zažil mnoho těžkostí při hledání různých řešení.
Vězme, že náš nepřítel vyčkává na příležitost, aby nám působil překážky. My však budeme postupovat dál, budeme vést náš duchovní zápas, budeme se „bít“, dokud nepřijde Boží slitování, dokud nebudou osvíceny oči naší duše a my neuzříme krásu a vznešenost Krista.
Bůh je ze své přirozenosti krásný! Ať už na Něj pohlédneme jakkoli, ať už pohlédneme kamkoli, vždy Ηo uzříme, jak je celý krásný a vznešený!
Pohleďme na Něj skrze Jeho lásku, skrze Jeho soucit, skrze Jeho slitovnost a Jeho spravedlnost.
Tak, jak je Bůh neomezený ve své přirozenosti, stejně tak neomezená je i Jeho krása a Jeho vznešenost. Tuto Jeho vznešenost uzříme, když se otevřou oči naší duše a my spatříme (Světlo)! A klíčem k tomuto prozření je Kristovo jméno.
Majíce vše toto na paměti a znajíce všechny tyto předpoklady, nezbývá nám pak už nic jiného než to, abychom ve chvíli, kdy otevřeme oči našeho tělesného spánku, měli stále na rtech jméno Ježíše Krista. Pouze tak, a nikoli nedbalostí a jistou ochablostí, můžeme dosáhnout skutečného duchovního cíle, kterým je naše prozření. Pokud budeme léčit náš poškozený zrak tak, že jednou použijeme lék a jindy vápno, nikdy ho zcela neuzdravíme. Pouze tehdy, když na naše nemocné oči soustavně aplikujeme vhodnou léčbu, pak se mohou definitivně uzdravit. A stejný přístup je třeba použít i v případě duchovní nemoci naší duše. Zde je třeba neustále aplikovat lék, kterým je modlitba, ale rovněž se vyhýbat prázdnomluvnosti, to znamená, že nesmíme naší mysli dovolit, aby se tříštila a těkala do různých stran.
Naopak se musíme snažit zachovat bdělost, věnovat se studiu, praktikovat modlitbu, činit pokání, připomínat si své hříchy, představovat si Kristův soud a neustále skrápět své skráně slzami pokání a vyznání hříchů.
Ať nás proto nepřelstí „pokušitel“. Nedovolme mu, aby do nás šťouchl, aby nám podrazil nohy a srazil nás k zemi.
Snažme se, jak jen můžeme, abychom zůstali bdělí jako mnohoocí Cherubíni. Staňme se i my mnohookými, abychom viděli všechny (nastražené) pasti, které nám bude klást ďábel. Zde je nezbytné zpytovat sám sebe a provést vnitřní prověrku, abychom věděli, kde ztrácíme, a kde naopak získáváme, abychom snad z nedbalosti a ledabylosti nedospěli do stavu, že nám kompas ukáže, že jsme ztratili cestu.
A tak se snažme mít naději, že Bůh nám pomůže, že se nad námi smiluje, aby se otevřely oči naší duše a my poznali věci dosud nám neznámé, ale velmi dobře známé životní zkušenosti našich (svatých) Otců.
Amen!“
(Posvátný monastýr Filotheou, 25. dubna 1989)
Dovětek:
Starec Efrém Arizonský
„Půst spolu s fyzickou námahou napomáhá k odpuštění hříchů a očištění člověka. „Pohleď na mé ponížení, na moje trápení, sejmi ze mne všechny hříchy.“ (Ž 25,18) (Tj.: Pohleď na mou námahu, Bože, a na mé ponížení, protože bez Tebe nemohu nic učinit, a odpusť mi vše, čeho jsem se dopustil). Když se namáháme spolu s půstem, se zemními poklonami, s prací srdce a naší mysli, tato námaha v souladu s Bohem se pak posvěcuje a zajišťuje velkou odměnu od Boha, protože si tím zasluhujeme věnec, slávu a čest. Démoni se půstu velmi bojí, protože půst je tím, kdo je může svrhnout. „Toto pak pokolení (tj. pokolení démonů) nevychází, jedině skrze modlitbu a půst“, řekl Pán (Mt 17,21).
Při příležitosti Druhé neděle Svaté čtyřicátnice,
zasvěcené svatému Řehoři Palamovi, připravil
a výše uvedenou homilii blaženého starce Efréma Arizonského
z řeckého originálu přeložil
Michal Dvořáček.
V Brně dne 31.3.2024
Hlavní bibliografický pramen:
(+) Γέροντος Εφραίμ. Προηγουμένου Ιεράς Μονής Φιλοθεού. Ομιλία ΚΗ. „Ἰησοῦ, Υἱὲ Δαυίδ, ἐλέησόν με.“ In: Η Τέχνη της σωτηρίας (Ομιλίαι). Τόμος Β΄. Έκδοσις Ιερά Μονή Φιλοθεού, Άγιον Όρος. 2015, s. 411-420. ISBN 978-960-85453-7-3.
