Možnost účastnit se bohoslužeb a navštěvovat
svatý Boží chrám byla pro carskou rodinu
balzámem pro duši.
Domovní kaple v Guvernérově domě zřízená z iniciativy
a s požehnáním vladyky Jermogena Tobolského
Marie psala (10/23.12.1917) ve svém dopise jedné své přítelkyni o této věci takto:
„Dnes ráno jsme v 8 hod šli na svatou liturgii. Vždy jsme velmi šťastní, když nám dovolí jít do chrámu. Samozřejmě, že není možné srovnávat tento místní chrám s naší Fjodorovskou katedrálou (v Carském Selu), ale je to stále lepší, než když konáme bohoslužby v pokoji (v domovní kapli v Guvernérově domě).“ (str. 381-382)
Nicméně povolení se účastnit svatých bohoslužeb nebyla udělována nijak často, a Alexandra ve svých dopisech různým lidem vyjadřovala svou bolest v souvislosti s tímto tématem:
„Jak pevně doufáme, zítra bychom mohli přijímat svaté Tajiny, ale ani dnes ani včera nám nedovolili jít do chrámu. Vykonali jsme obřady zde v domě, včera za zesnulé, a dnes se konala zpověď a večerní (bohoslužba). (V předešlých dnech) jsme se účastnili bohoslužby zde doma, neboť kvůli nějaké události nám nedovolili zajít do chrámu. Už jsem nevyšla ven, na čistý vzduch, více než čtyři týdny.
Kvůli potížím se srdcem nemohu vyjít ven do toho mrznoucího počasí. Nehledě na tyto obtíže nás chrám přitahuje téměř neodolatelně. Jen pevně doufám, že tyto dopisy nikdo neuvidí, neboť (stráže) proti nám kvůli tomu vystupují s velkou surovostí, tj. zakazují nám možnost navštívit chrám, jakož i účast na bohoslužbách v domovní kapli. Jak silně toužím přijímat svaté Tajiny!“ (str. 382)
Obyvatelé města Tobolska byli v té době stále ještě velmi vřele nakloněni vůči carské rodině, jak se o tom zmiňuje švýcarský učitel francouzštiny a jejich oddaný přítel Pierre Gillard:
„Stráže (carské rodiny) byly opakovaně nuceny zasahovat a odrazovat členy carské rodiny od jejich stání v oknech (Guvernérova doma), nebo bránili místním občanům v tom, aby smekali klobouk anebo činili znamení kříže, když procházeli kolem domu.“ (str. 382)
Jedna z posledních známých fotografií careviče Alexeje
(v pozadí jeho sestra Olga) na cestě z Carského Sela do Tobolska
Mnozí místní obchodníci posílali carské rodině volně různé dary, mnišky jim nosily cukr a nějaké sladkosti a místní zemědělci máslo a vejce. Vojáci, kteří na carskou rodinu dohlíželi, zpočátku nelibě nesli toto počínání, ale prosté chování a způsob života, který vedla carská rodina, začaly postupně tento jejich postoj měnit. Zde, v Tobolsku, jsouce zproštěni nakažlivé revoluční atmosféry hlavního města Ruska, začali se i oni více stýkat se členy carské rodiny, zejména s dětmi.
Velkokněžny se vojáků ptaly na vesnice, odkud pochází, na jejich rodinné poměry, takže se brzy dozvěděly jména jejich manželek a dětí. S některými z nich, přátelsky nastrojenými vůči carské rodině, dokonce v počáteční fázi svého vyhnanství hrávali stolní hry anebo se jinak družili. To platilo ale pouze o prvních několika měsících jejich pobytu v Tobolsku. Později se věci začaly měnit k horšímu, zejména s pádem Prozatímní vlády a s příchodem Bolševiků k moci.
Fotografie cara Mikuláše II. a jeho rodiny před Guvernérovým domem
během jejich vyhnanství v Tobolsku (srpen 1917 – duben 1918)
Zapomenuti všemi
Carská rodina si zvykla na v jistém slova smyslu pravidelnou rutinu a náplň dne, takže jejich život v tomto vzdáleném místě Ruska začal plynout klidně, ničím a nikým nerušen. Téměř všemi zapomenuti žili členové carské rodiny poklidně uvnitř této nové životní reality.
Plukovník Kobylinskij popisuje tuto každodenní realitu následovně:
„Náš život v Tobolsku plynul poklidně. Omezující opatření byla podobná jako v Carském Selu, zde se však všichni cítili daleko radostněji. Důstojník, který měl daný den službu, zůstával ve svém pokoji, a nikdo nezasahoval do osobního života carské rodiny. Všichni vstávali brzy, kromě carevny. Ráno, po snídani, vycházel car na procházku, a když se vrátil zpátky, jal se konat nějakou fyzickou aktivitu či cvičení. Děti také chodívaly dopoledne na procházku. Každý dělal to, v čem nacházel zalíbení. Ráno si car zvykl číst a zapisovat si různé události do svého deníku. Děti mívaly vyučování. Carevna čítávala, vyšívala anebo kreslila.
Oběd se podával v 11 hod. Po obědě chodila rodina obvykle na procházku. Car často sekal dřevo, buď s Dolgorukovem, Tatiščevem nebo s Gilliardem. Někdy se této aktivity účastnily také velkokněžny. Ve 4 hod odpoledne byl podáván čaj, a tehdy všichni stáli u okna a sledovali, jak plyne život ve městě.
Car Mikuláš II. se svou dcerou Olgou Nikolajevnou
při každodenní přípravě dřeva před Guvernérovým domem
Večeře se podávala v 6 hodin večer. Po ní přicházeli na návštěvu (do Guvernérova domu) Tatiščev, Dolgorukov, Botkin a Děrevenko. Někdy jsme hrávali různé hry s kartami. Jediní dva z carské rodiny, kteří tyto hry hrávali, byli car a velkokněžna Olga. Car si také zvykl předčítat nahlas. Jindy se zase hrávaly různé divadelní hry a přednášela se některá divadelní díla v angličtině či francouzštině. V 8 hod večer byl podáván čaj a probíhaly debaty na různá témata. To trvalo až do 11 hod, ale nikdy ne později. Po 11 hod v noci všichni odešli a uložili se ke spánku. Carevič (Alexej) odcházel spát už v 9 hod večer.“ (str. 386)
Čtyři velkokněžny (OTMA) čili Olga, Taťána, Marie a Anastásie, byly již mladé ženy, plné života a energie. Olga, která měla v tu dobu 22 let, Taťána 20 let, Marie 18 a Anastásie 16 let, ony všechny cítily svůj úděl a uzavření v daleké a mrazivé Sibiři nesnesitelným. Jediná jejich zábava, kterou měly, bylo občasné sezení u okna, kde mohly pozorovat, jak přirozeně plyne život venku, za zdmi Guvernérova domu, aniž by tušily, co pro ně chystá krutý bolševický režim.
Aby si všichni „uvěznění“ tento svůj úděl zpříjemnili, snažili se věnovat aktivitám, které v nich vyvolávaly příjemné vzpomínky či zábavu, jež přinášela potěchu lidské duši. Učitelé všech dětí, Pierre Gilliard and Charles Gibbes, pro ně připravovali různá divadelní vystoupení, respektive jejich krátké úryvky, v nichž všichni hráli určité role. O večerech pak car Mikuláš předčítal z různých knih u krbu. Při čtení ženy pletly a snažily se zahřát pitím čaje a kávy.
Pokoj v Guvernérově domě obývaný velkokněžnami OTMA
Surová sibiřská zima o sobě dala znát s příchodem prosince roku 1917.
Žádné dveře ani okna nedokázaly zabránit, aby do domu nepronikla teplota mínus 20 stupňů Celsia. A přesto, že oheň v krbu neustále hořel, v celém domě byla teplota jen asi 6 stupňů Celsia pod nulou. Carevna Alexandra se snažila ohřát u krbu, ale přesto se celá třásla a prsty na rukou měla omrzlé. Celé její prsty znecitlivěly natolik, že už nebyla schopna ani plést.
Konec Druhé části.
Připravil Michal Dvořáček.
Hlavní pramen:
Oddíl V.: Αιχμαλωσία. Στην Εξορία, s. 376-396 (400).
(Uvěznění. Ve vyhnanství.)
Titul knihy: Άγιοι Βασιλομάρτυρες Ρομανοφ. Όσα δεν μπόρεσε να κρύψει η σιωπή. Β΄έκδοση, Άθως 2018.
(Svatí carští mučedníci Romanovští. Co nemohlo ukrýt mlčení.)
Ιερά Μονή Τιμίου Προδρόμου Μέσα Ποταμού. Έκδ. Άθως, Ε.ΠΕ., Αθήνα 2018.
ISBN: 978-960-495-260-1.
Užitečné odkazy:
Hluboký duchovní cit carské rodiny a jejich bytostná touha po účasti na bohoslužbách (Část první)
