Pocta významnému pravoslavnému spisovateli a ikonopisci
Dne 13. července 1965 „zemřel“ Fotis Kontoglou, maloasijský spisovatel, malíř a ikonopisec, jeden z výjimečných členů generace 30. let 20. století, která usilovala o návrat ke kořenům. Jeho studenty byli významní malíři Spyros Vassiliou, Giannis Tsarouchis a Nikos Engonopoulos.
Fotis Kontoglou se narodil v Ayvali (starověké město Kydonias) 8. listopadu 1895 a byl synem Nikolaa Apostolelise a Despiny Kontoglou. Ještě jako kojenec ztratil otce a vychovávala ho matka a strýc, jeromonach Stefanos Kontoglou. Proto, když vyrostl, přijal příjmení své matky. Jeho spisovatelský a umělecký talent se brzy rozvinul. Jako student střední školy vydával časopis „Melissa“ (Včela) s texty, které sám a jeho spolužáci publikovali a které sám ilustroval.
Kontoglou se inspiroval řeckou tradicí a intenzivně se věnoval tomu, co považoval za čistě řecké umění čerpající z tradice Byzance a Pravoslavné církve. Při „psaní“ (tj. tvorbě) svých přenosných ikon používal metodu „vaječné tempery“, tzv. „oografii“ (jde o malířskou techniku, kde jsou pigmenty spojeny pomocí emulze z vaječného žloutku). Mnohé z nich vydalo nakladatelství „Asteras“. Vymaloval také mnoho interiérů chrámů (Kapnikarea, Agia Varvara Aigaleo, Agios Andreas Patision, Zoodochos Pigi a Agia Paraskevi Paiania, Evangelismos z Rhodosu, Agios Charalambos z Polygonos, Agios Georgios z Kypselis).
Kromě ikon Kontoglou maloval také krajiny, návrhy pro knihy, časopisy, básnické sbírky, portréty, zatímco jeho nejvýznamnějším dílem v oblasti světského malířství jsou fresky v byzantském stylu na Athénské radnici s náměty a postavami z řeckých dějin.
Kontoglou pracoval v Byzantském muzeu, v Koptském muzeu v Káhiře a vytvořil rovněž byzantskou sekci Muzea na Korfu.
Jeho přínos k restaurování fresek v Mystře byl mimořádný.
Vybrané úryvky z jeho děl a myšlenek:
„Přesvatá Bohorodice je duchovní ozdobou Pravoslaví. Pro nás Řeky je trpící matkou, utěšitelkou a ochránkyní, která stojí při nás v každé situaci. V každé části Řecka bylo postaveno nespočet chrámů a klášterů, paláců této pokorné Královny, a rovněž množství opuštěných kaplí v horách, na pláních i na ostrovech, provoněných její panenskou a duchovní vůní. V každém z nich je nějaká její starobylá a ctihodná ikona s její potemnělou a zlatem obloženou tváří, která je neustále máčena slzami našeho trýzněného lidu, protože nemáme nikoho jiného, kdo by nám pomohl, kromě Přesvaté Bohorodice a Panny Marie, „neboť my hříšníci nemáme jiné přímluvkyně u Boha v nebezpečích a neustálém zármutku…“
„Zbožnost a pravoslaví jsou jedna a tatáž věc.“
„Negramotní básníci hor. V písních, které zpívali, jimž se žádný vzdělaný člověk nikdy nevyrovná, hovoří čas od času o našem náboženství, o Kristu, o Přesvaté Bohorodici, o Dvanácti Apoštolech, o svatých. Mnoho přísloví, rčení a pořekadel, která naši lidé říkají, jsou převzata z církevních spisů a textů. Romiosíni je kvasem pravoslaví, a proto křesťan a Řek byli jedno a totéž. Od doby, kdy se Řekové stali křesťany, vzali do rukou Kristovu vlajku a učinili si z ní svou vlastní vlajku: Za víru a za vlast! Za Kristovu víru byly prolity řeky řecké krve, od dob Nerona a Diokleciána až do roku 1838, kdy byl svatý Jiří z Joanniny umučen. Který jiný národ vytrpěl tolik mučednictví pro Krista? Tento nezničitelný národ, který se měl rozmnožit a dobýt svět, zůstal jen malou hrstkou lidí, protože byl po dobu osmnácti století neustále decimován protikřesťanskými válečnickými kmeny.“
Od roku 1955 se pro Fotise Kontogloua léta stávala čím dál obtížnějšími…
„A došlo to do bodu, kdy on a moje babička měli v roce 1963 vážnou autonehodu, takže už neměl vůbec nic. (Můj dědeček) Žil jen z pomoci, kterou mu poskytoval jeho vydavatel a můj kmotr Alekos Papadimitriou“, říká Fotis Martinos, vnuk slavného ikonopisce.
A pak ještě dodává:
„Velmi dobře si pamatuji den, kdy můj dědeček zemřel: byl to smutný den, který zahalil celé sousedství do černé (smuteční) barvy. Naši sousedé to odpoledne vycházeli ze svých domů oblečení v černém, procházeli dveřmi našeho domu a sedali v našem obývacím pokoji. Tyto ženy oplakávaly Kontogloua.“
Věčná paměť! Království nebeské!
Zdroj: Katanixi.gr, Kathimerini.gr
připravil Michal Dvořáček
Ukázky jeho tvorby:
