PRAVOSLAVNÁ CÍRKEVNÍ OBEC

Podle homilie starce Georgia Grigoriatského
na téma Velké a požehnané soboty

Archim. Georgios Kapsanis (+2014) (vpravo) spolu s dnešním vladykou
Jerotheem (vlevo), metropolitou Naupaktu a svatého Vlasia

Svatí Otcové naší Církve nás učí, že Pán během svého třídenního pobytu v hrobě musel cele své spasitelné dílo dokončit.

Předně musel zvěstovat o spáse a osvobodit z okovů ďábla ty, kteří byli v podsvětí (hádu čili pekle). Také proto sestoupila jeho přečistá duše do hádu, kde podle svědectví sv. apoštola Petra zvěstoval duchům (našich předků), kteří byli v žaláři.

„Neboť i Kristus jednou za hříchy trpěl, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu, umrtven jsa stran těla, ale obživen Duchem. Skrze něhož i těm, kteříž jsou v žaláři, duchům, přišed, kázal. (1Petr 3, 18-19)

Podobně jako Pána očekávali živí, lidé jeho doby, a viděli v něm svého Spasitele, který je zachrání od smrti a osvobodí od ďábla, stejně tak ho očekávali také zesnulí, kteří rovněž toužili po osvobození ze stejného důvodu.

A proto náš lidumilný Pán, ze své nekonečné lásky, sestoupil až do temnot pekla, kde světlo Jeho Tváře zazářilo a utěšilo všechny zde přítomné duše zesnulých, kteří byli nespravedlivě drženi „v tomto žaláři“ ze strany ďábla.

Zde je patrna ona „krajní“ a tolikrát skloňovaná pokora našeho Pána, neboť nejenže jako věčný Bůh přijal lidské tělo a stal se člověkem, nýbrž přijal také útrpná muka, strádání, kdy jako člověk trpěl do nejkrajnější meze, a podstoupil také smrt na Kříži jako nejhorší zločinec…

Nakonec, jako korunu svého utrpení, přijal také své pohřbení. Jen si to představme: Bůh, Stvořitel světa, Nejvyšší blahodárce a Lidumil, který člověka učinil a stvořil, aby s ním vešel do obecenství, a tento Bohočlověk Kristus je nyní ukládán „mrtvý“ do hrobu.

To, co činí křesťana křesťanem, je, jak dodává starec Georgios, „pokora“. S pokorou křesťan věří v Boha. Kdo je egoista, nemůže věřit v Boha, neboť jako v „boha“ věří v sebe sama. „Díky pokoře může člověk vyjádřit odpuštění, snášenlivost, trpělivost, lásku k bližnímu. Neboť ten, kdo je egoista, nemyslí na nic jiného než na sebe. Všechny ostatní vidí jen jako předměty svého užitku… Nechce nabídnout druhým nic z vlastního, pouze si žádá brát od druhých.“

„Máme-li v sobě sobectví čili egoismus, nemůžeme mít společenství ani s Bohem, ale nemůžeme vytvořit jednotu ani s člověkem. To je podle starce Georgia jedna z hlavních příčin dnešní bezvýchodnosti, v níž se naše společnost ocitla.

Jen pohleďme na rodinu, jaké těžké zkoušky a často i rozpad zažívá. A lidé? Ti dnes mají také obtíže navázat jeden s druhým nějaký trvalý vztah. A také jeden druhému porozumět.

Egoismus je tedy třeba vnímat jako velké zlo a doslova jed, který infikuje naše životy, které nechtějí následovat pokorný příklad našeho Spasitele.

„Z toho důvodu, drazí bratři,“ jak dodává starec Georgios, „pokud chceme být vzkříšeni k novému životu jako křesťané, musíme žít životem víry, lásky, modlitby, a také my musíme vejít do „hrobu“.“ Tímto hrobem není myšleno nic jiného než příkladná pokora našeho Ježíše. V tomto hrobu musíme pohřbít náš egoismus, abychom mohli být vzkříšeni spolu s Kristem do nového života…

Starec Georgios Grigoriatský se domnívá, že neexistuje vyšší pokora než ta, kterou prokázal náš Spasitel. Spasitel totiž přijal nejen svou lidskou přirozenost, ale i toto nelidské a kruté zacházení a ponižování.

Kristus toto vše podstoupil kvůli nám, pro nás; učinil to proto, aby nám daroval „nový život“, abychom již nežili starým způsobem života, v životě poznamenaném a ovlivněném smrtí, vášněmi, sobectvím, hříchem, ďáblem, nýbrž abychom žili „životem novým“, kdy již budeme navždy sjednoceni s Bohem.

„Pohřbeni jsme tedy s ním skrze křest v smrt, abychom, jakož z mrtvých vstal Kristus k slávě Otce, tak i my v novotě života chodili.“ (Řím 6,4)

„Kdo žije životem v Bohu, prožívá neustálý svátek, zažívá nepřerušovanou radost, neboť je sjednocen s Bohem,“ říká ze své zkušenosti starec Georgios a přeje toto poznání také nám, dnešním pravoslavným křesťanům.

Podle homilie archim. Georgia k památce Velké a požehnané soboty
(Εις τό Μέγα Σάββατον, Ομιλία ά)
vybral a přeložil MD

 (+) Αρχιμ. Γεώργιος (Καψάνης), Καθηγούμενος της Ιεράς Μονής Οσίου Γρηγορίου, Άγιον Όρος. Περί ενότητος. Ιn: Ομιλίες σε εορτές του Τριώδιου και περί αρετών (των ετών 1981-1991) Γ’. Έκδοσις Ιεράς Μονής Οσίου Γρηγορίου, Άγιον Όρος 2017, s. 192-197. ISBN: 978-960-7553-36-2.

O významu Velkého čtvrtku

Podle homilie starce Georgia Grigoriatského

Dnešní den naše Církev všem věřícím připomíná události svatého a Velkého čtvrtku a činí upomínku na Tajemnou (Poslední) večeři Pána se svými učedníky, při níž nám Spasitel předal tradici tajiny svaté a božské Eucharistie, Jeho Přečistého Těla a Přesvaté Krve. Tehdy se naplnila slova, která pronesl: „Vezměte a jezte, toto je moje tělo“ a (poté, co vzal kalich, pravil) „Pijte z něho všichni, neboť to je má krev nové smlouvy, která se prolévá za mnohé na odpuštění hříchů.“ (Mat 26, 26-28)

Tímto zanechal náš Pán lidstvu nevyčerpatelný a věčně pramenící zdroj zbožštění člověka, jak nás poučuje starec Georgios Grigoriatský, ale rovněž odpuštění, zbavení hříchů a obnovení: Jeho Přesvaté Tělo a Krev.

Bez této klíčové události by neexistovala svatá Církev. A jelikož existují Tělo a Krev Kristovy, existuje také Jeho svatá Církev.

Také proto dnes neslavíme pouze den zrodu tohoto Tajemství (tajiny) svaté Eucharistie, ale svým způsobem také narození svaté Církve. Jde o velký den, velký a významný svátek. Velký dar celému světu.

Současně s tím však existuje také velmi smutná výjimka. Tou výjimkou je Jidáš. Neseděl totiž s ostatními a nečekal, až se uskuteční a dokončí Tajina svaté Eucharistie. Ne. On utekl ještě před samotným závěrem, neboť ve své mysli začal splétat plán na zradu božského Mistra. Je pravdou, že později uvažoval nad svými skutky, a také proto se znovu dostavil před židovskou Veleradu a jejím členům vrátil „třicet stříbrných“, za něž prodal svého Pána. Nicméně, nečinil nezbytné a spásonosné pokání, a také proto nakonec spáchal sebevraždu.

„Když tehdy Jidáš, jeho zrádce, uviděl, že Ježíš byl odsouzen, litoval toho a vrátil těch třicet stříbrných velekněžím a starším. Řekl jim: ‚Zhřešil jsem! Zradil jsem nevinnou krev!‛ Oni však odpověděli: ‚Co je nám do toho? Hleď si toho sám!‛ Zahodil tedy ty stříbrné v chrámu a šel pryč. A když odešel, oběsil se.“ (Mat 27, 3-5)Continue reading →