Η Ορθόδοξη Εκκλησία του Αγίου μάρτυρα Βάτσλαβ, Πρίγκιπα της Βοημίας

Co znamená poznání Boha?

„Když člověk vystoupí z tělesného poznání a přejde do duševního a pak dále od duševního směrem k duchovnímu, teprve poté vidí Boha a získává poznání Boha, což představuje jeho spásu. Poznání Boha není záležitostí naší logiky, rozumu, nýbrž naší existence, tj. poznání Boha je vnímáno a předáváno celému našemu bytí. Ale aby člověk dosáhl tohoto poznání, musí být nejprve očištěno jeho srdce, tedy uzdravena jeho duše, mysl a srdce,“ jak nás v souladu s teologií sv. Řehoře Palamy poučuje vladyka Jerotheos Vlachos.

„Blahoslavení čistého srdce, nebo oni Boha viděti budou.“ (Mat 5,8).

Svatý Řehoř Palama, nositel ryzí pravoslavné tradice a muž prorocký, učil a vždy obhajoval takové učení Církve, podle něhož se jedná o nestvořené Světlo, tedy zření (vidění) Boha. Toto zření Boha není jen symbolickou vizí, není emocionální, pocitové, a nikoli stvořené. Není však ani zcela mimo naše chápání, nýbrž jde o theosi – blahodať zbožštění.

Prostřednictvím spásy je člověk povolán k poznání Boha. A také proto učení o nazírání a vidění Boha není něčím abstraktním, nýbrž skutečným spojením a sjednocením člověka s Bohem, jak jen to je možné. Svatí Otcové hovoří o jednotě a sjednocení prostřednictvím a působením Boží blahodati, tedy s Jeho energiemi, a nikoli o spojení s Boží podstatou, která je pro člověka nepřístupná.

To znamená, že člověk vidí nestvořené Boží Světlo (energii Ducha Svatého), a děje se tak díky tomu, že se sjednocuje s Bohem; vidí Ho svým vnitřním zrakem, a dokonce i svýma tělesnýma očima, které se proměnily pomocí a působením Božích energií – blahodati Ducha Svatého. A takové spojení je zároveň poznáním Boha (čili theognózí). Pak je člověk povolán poznat Boha osobně. Poznání, o němž zde hovoříme, se však děje mimo hranice omezeného lidského poznání a smyslů…

„Vzkříšení Kristovo viděvše, pokloňme se svatému Pánu Ježíši Kristu, jedinému bezhříšnému. Kříži tvému klaníme se, Kriste, a svaté vzkříšení tvé opěváme a slavíme; neboť ty jsi Bůh náš, kromě tebe jiného neznáme a jméno tvé vzýváme. Pojďte všichni věřící, pokloňme se svatému vzkříšení Kristovu, neboť hle, skrze kříž přišla radost celému světu. Vždycky blahoslavíce Pána, opěváme vzkříšení jeho; neboť ukřižování přetrpěv, smrtí smrt překonal.“ (nedělní píseň z jitřní bohoslužby čtená po Evangeliu)

Svátek Kristova vzkříšení otevírá oči našeho srdce, kterými pak vidíme našeho Pána. Jde o dar shůry, nezasloužený, a přece je udílen těm, kteří po Bohu opravdově touží a vyhlížejí Ho jako Ženicha své duše.

Jeho Vysokopřeosvícenost vladyka Simeon, arcibiskup olomoucko-brněnský, který v brněnském chrámu sloužil svatou liturgii na druhý den svátku Velikonoc, hovořil o významu poznání Boha ze strany člověka ve svém kázání.Continue reading →

Podle homilie starce Georgia Grigoriatského
na téma Velké a požehnané soboty

Archim. Georgios Kapsanis (+2014) (vpravo) spolu s dnešním vladykou
Jerotheem (vlevo), metropolitou Naupaktu a svatého Vlasia

Svatí Otcové naší Církve nás učí, že Pán během svého třídenního pobytu v hrobě musel cele své spasitelné dílo dokončit.

Předně musel zvěstovat o spáse a osvobodit z okovů ďábla ty, kteří byli v podsvětí (hádu čili pekle). Také proto sestoupila jeho přečistá duše do hádu, kde podle svědectví sv. apoštola Petra zvěstoval duchům (našich předků), kteří byli v žaláři.

„Neboť i Kristus jednou za hříchy trpěl, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu, umrtven jsa stran těla, ale obživen Duchem. Skrze něhož i těm, kteříž jsou v žaláři, duchům, přišed, kázal. (1Petr 3, 18-19)

Podobně jako Pána očekávali živí, lidé jeho doby, a viděli v něm svého Spasitele, který je zachrání od smrti a osvobodí od ďábla, stejně tak ho očekávali také zesnulí, kteří rovněž toužili po osvobození ze stejného důvodu.

A proto náš lidumilný Pán, ze své nekonečné lásky, sestoupil až do temnot pekla, kde světlo Jeho Tváře zazářilo a utěšilo všechny zde přítomné duše zesnulých, kteří byli nespravedlivě drženi „v tomto žaláři“ ze strany ďábla.

Zde je patrna ona „krajní“ a tolikrát skloňovaná pokora našeho Pána, neboť nejenže jako věčný Bůh přijal lidské tělo a stal se člověkem, nýbrž přijal také útrpná muka, strádání, kdy jako člověk trpěl do nejkrajnější meze, a podstoupil také smrt na Kříži jako nejhorší zločinec…

Nakonec, jako korunu svého utrpení, přijal také své pohřbení. Jen si to představme: Bůh, Stvořitel světa, Nejvyšší blahodárce a Lidumil, který člověka učinil a stvořil, aby s ním vešel do obecenství, a tento Bohočlověk Kristus je nyní ukládán „mrtvý“ do hrobu.

To, co činí křesťana křesťanem, je, jak dodává starec Georgios, „pokora“. S pokorou křesťan věří v Boha. Kdo je egoista, nemůže věřit v Boha, neboť jako v „boha“ věří v sebe sama. „Díky pokoře může člověk vyjádřit odpuštění, snášenlivost, trpělivost, lásku k bližnímu. Neboť ten, kdo je egoista, nemyslí na nic jiného než na sebe. Všechny ostatní vidí jen jako předměty svého užitku… Nechce nabídnout druhým nic z vlastního, pouze si žádá brát od druhých.“

„Máme-li v sobě sobectví čili egoismus, nemůžeme mít společenství ani s Bohem, ale nemůžeme vytvořit jednotu ani s člověkem. To je podle starce Georgia jedna z hlavních příčin dnešní bezvýchodnosti, v níž se naše společnost ocitla.

Jen pohleďme na rodinu, jaké těžké zkoušky a často i rozpad zažívá. A lidé? Ti dnes mají také obtíže navázat jeden s druhým nějaký trvalý vztah. A také jeden druhému porozumět.

Egoismus je tedy třeba vnímat jako velké zlo a doslova jed, který infikuje naše životy, které nechtějí následovat pokorný příklad našeho Spasitele.

„Z toho důvodu, drazí bratři,“ jak dodává starec Georgios, „pokud chceme být vzkříšeni k novému životu jako křesťané, musíme žít životem víry, lásky, modlitby, a také my musíme vejít do „hrobu“.“ Tímto hrobem není myšleno nic jiného než příkladná pokora našeho Ježíše. V tomto hrobu musíme pohřbít náš egoismus, abychom mohli být vzkříšeni spolu s Kristem do nového života…

Starec Georgios Grigoriatský se domnívá, že neexistuje vyšší pokora než ta, kterou prokázal náš Spasitel. Spasitel totiž přijal nejen svou lidskou přirozenost, ale i toto nelidské a kruté zacházení a ponižování.

Kristus toto vše podstoupil kvůli nám, pro nás; učinil to proto, aby nám daroval „nový život“, abychom již nežili starým způsobem života, v životě poznamenaném a ovlivněném smrtí, vášněmi, sobectvím, hříchem, ďáblem, nýbrž abychom žili „životem novým“, kdy již budeme navždy sjednoceni s Bohem.

„Pohřbeni jsme tedy s ním skrze křest v smrt, abychom, jakož z mrtvých vstal Kristus k slávě Otce, tak i my v novotě života chodili.“ (Řím 6,4)

„Kdo žije životem v Bohu, prožívá neustálý svátek, zažívá nepřerušovanou radost, neboť je sjednocen s Bohem,“ říká ze své zkušenosti starec Georgios a přeje toto poznání také nám, dnešním pravoslavným křesťanům.

Podle homilie archim. Georgia k památce Velké a požehnané soboty
(Εις τό Μέγα Σάββατον, Ομιλία ά)
vybral a přeložil MD

 (+) Αρχιμ. Γεώργιος (Καψάνης), Καθηγούμενος της Ιεράς Μονής Οσίου Γρηγορίου, Άγιον Όρος. Περί ενότητος. Ιn: Ομιλίες σε εορτές του Τριώδιου και περί αρετών (των ετών 1981-1991) Γ’. Έκδοσις Ιεράς Μονής Οσίου Γρηγορίου, Άγιον Όρος 2017, s. 192-197. ISBN: 978-960-7553-36-2.