Je starobylým zbožným zvykem pravoslavných křesťanů uctít a poklonit se Božímu hrobu ve Svaté zemi.
Z touhy a oddanosti Bohu, nepočítajíc útrapy, oběti a nebezpečí, se mnozí alespoň jednou v životě vydali poklonit se místům, kde Pán Ježíš Kristus žil a chodil.
Šli co nejlépe připraveni, čistí a vyzpovídaní. Jiní přinášeli svou oběť i tím, že šli pěšky.
Další přinášeli jako oběť místním poutním místům nějaký svůj finanční dar anebo nabízeli svou práci a požehnání jako stavitelé a dělníci. Uctívali Boha na všech svatých poutních místech, „ponořovali se“ do vod řeky Jordánu a brali si s sebou Svaté světlo a různé další požehnané předměty, jako jsou kříže, rubáše, svíce apod.
Když se vraceli zpět do svých domovů, všichni obyvatelé je spolu s knězem vítali ještě před vesnicí, dávali zvonit na zvony a doprovázeli je v průvodu až do chrámu.
Pro požehnání, které si tito poutníci zasloužili tím, že se byli poklonit posvátným místům Svaté země, jim ostatní projevovali úctu a měnili jejich jméno, nově je začali oslovovat s čestným přídomkem „Chadži“.
Například Jan Chadžis (nebo Chadži-Jan). Toto jméno pak dědili i ostatní členové rodiny.
Manželka takového poutníka „Chadžise“ byla „Chadžeska“ nebo „Chadžina“ anebo „Chadžana“ (starší žena) a jeho děti a vnoučata byla „Chadžudes“. Kněz, když zmiňoval jména Chadžisů, přidával k nim slovo „proskynítis“ nebo „proskynítria“ čili „poutník“ a „poutnice“. Například „poutnice Hermióna“.
Chadžisové si svou poutí nejen měnili jméno, nýbrž i život.
Zasvěcovali svůj život více a více svaté Církvi pravidelnější návštěvou chrámu, postili se, modlili se, zpovídali a účastnili se svatého Přijímání, ale především si dávali pozor na to, aby byli vždy ke všem spravedliví.
A proto se velmi vyhýbali každé nespravedlnosti.
Jejich charakteristickým znakem bylo, že po celý život nebrali do rukou váhu k vážení (věcí), aby se při vážení nedopustili nějaké nespravedlnosti (tj. aby nenavážili něco chybně). Ani jejich děti nikdy nic nevážily. Vážili za ně tedy jiní lidé a Chadžisové otáčeli hlavu na jinou stranu, aby nic neviděl. Tím projevili lhostejnost k tomu, zda byl obsah dané věci zvážen např. nesprávně. Takto dokázali přijmout každou křivdu či nespravedlnost vůči své sobě.
Nebo když něco koupili, vždy zaplatili o něco více, než byla běžná cena.
Kdysi dávno v jedné vesnici jel kolem uhlíř se svým povozem a prodával dřevěné uhlí. Jeden člověk k němu přistoupil, aby si od něj nějaké uhlí koupil.
Uhlíř mu tehdy pravil:
„Zvážíš si to uhlí sám?, protože já jsem Chadžiš?
Ten mu na to odpovídá:
„Ani já nemohu vážit. Já jsem taky Chadžis.“
A tak čekali na cestě, dokud neprošel první kolemjdoucí a uhlí jim nezvážil.
Pouť Chadžisů poukazovala na jejich lásku a oddanost Kristu, byla tak milníkem v jejich životech a zároveň výchozím bodem pro nový duchovní stav.
Připomínka pouti udržovala a živila jejich lásku ke Kristu a k Přesvaté Bohorodici, jak olej živí plamen lampy, neboť byli učiněni hodnými uctít zemi, které se dotýkaly neposkvrněné nohy našeho Spasitele a Jeho Přečisté Matky.
„Sláva Tobě, Pane, sláva Tobě!“
Nechť modlitby a přímluvy našich předků pomohou také nám všem, pravoslavným křesťanům!
Podle: Άγιοι Τόποι Ιεροσόλυμα, ομάδα Μάγδα Διαμαντόγλου: θαύματα κι εμπειρίες.
Zdroj: Πολυξένη Ρέρρα
připravil Michal Dvořáček
