Kvůli této události zakázali vojáci carské rodině docházet do místního chrámu…
Proslulá fotografie cara Mikuláše II. s jeho dětmi na prosluněné straně
Guvernérova domu v Tobolsku
Zjevné i skryté strasti, kterými museli projít všichni uvěznění v Tobolsku, ještě více zušlechtily jejich víru a lásku k Bohu.
Alexandra v jednom svém poslání uvedla:
„Nálada celé rodiny je dobrá. Bůh je velmi blízko nás, cítíme Jeho pomoc, takže máme často pocit, že dokážeme překonat události a odloučení, které by nás v minulosti zcela jistě zničily. Navzdory tomu, že hrozně trpíme, v našich duších přebývá pokoj.“ (str. 400)
Poslední Vánoce
Vánoce roku 1917 byly jejich posledními. Jsouce izolováni ode všech, prožívali své drobné radosti a lásku ztělesňovanou krásnými, ručně vyrobenými dárky, z nichž některé vyráběli celé týdny… Jednalo se o pletené šály, malované obrazy, ručně zhotovené stuhy, záložky do knih apod. Ráno, v den Narození Kristova, měli to požehnání účastnit se slavnostní bohoslužby. Jedna nešťastná událost se nicméně stala záminkou k omezení dalších možností jejich účasti na bohoslužbách.
Co se vlastně přihodilo?
V chrámu probíhala slavnostní vánoční bohoslužba, která se již pomalu blížila ke svému závěru, když v tom se místní diákon, navzdory formálnímu zákazu, odvážil pronést přání „Mnoholetí“ carské rodině! Všichni přítomní v chrámě tehdy opakovali radostnou odpověď „Mnohá a blahá léta!“ Přítomní vojáci se tehdy doslova rozlítili zuřivostí a obrátili se proti knězi, který dal pokyn diákonovi, aby pronesl toto přání, a začali křičet: „Vyveďte ho z chrámu za vlasy!“
Kobylinskij se o tomto incidentu zmiňuje následovně:
„Vojáci způsobili velký povyk a rozhodli se, že kněze, ne-li zabijí, tak alespoň zavřou do vězení. Bylo nesmírně složité je přesvědčit, aby nepodnikali tak drakonická opatření a aby počkali na rozhodnutí vyšetřovací komise. Biskup Jermogen (Tobolský) převedl otce Vasiljeva do Abalaského monastýru, neboť atmosféra byla velmi napjatá. Šel jsem osobně za biskupem a požádal jsem ho, aby jmenoval nového kněze. Kvůli této události vojáci carské rodině zakázali docházet do místního chrámu, a dovolili naopak, aby se účastnila bohoslužeb pouze v domě a za přítomnosti jednoho strážného vojáka. Jediný ústupek, který se mi podařilo s nimi vyjednat, byla návštěva chrámu na velké Hospodinovy svátky.“
Carevna Alexandra se svou přítelkyní Lili von Dehn
Lili von Dehn, narozená jako Julia Alexandrovna Smolskaja (27.7/9.8. 1888 – 8.10.1963), byla ženou ruského námořního důstojníka a blízká přítelkyně carevny Alexandry.
Carevna Alexandra v jednom svém dopise, adresovaném Lili von Dehn, napsala:
„Stýskám si a mám velkou nostalgii po krásných bohoslužbách – jak jen toužím pomodlit se zase v chrámu. Sním o našem chrámu v Carském Selu a po tom malém prostoru vedle oltáře, který se podobal kelii.“ (str. 389)
V jejich duchovních potřebách jim byl jako nějaký nebeský pomocník seslán sám arcibiskup Jermogen Tobolský. Vladyka Jermogen byl původně biskupem Saratovským a zpočátku byl na straně Rasputina. Později však pochopil svou chybu, poznal pravdu o tomto člověku, a od té doby se stal jeho silným protivníkem. Dostal se kvůli tomu do sporu i s carem Mikulášem, který ho v roce 1915 nechal odvolat z biskupské služby, a Jermogen byl nucen odejít do ústraní Ugrešského monastýru na předměstí Moskvy. V roce 1917 Prozatímní vláda ustanovila vladyku Jermogena na biskupský stolec v Tobolsku na Sibiři.
Car Mikuláš II. a carevič Alexej ve vojenském oblečení
Během celého vyhnanství carské rodiny v Tobolsku dělal vladyka Jermogen vše, co bylo v jeho silách, aby alespoň částečně zlehčil všeobecné podmínky jejich zdejšího života. Jednou z těchto usnadnění bylo vybudování a vysvěcení domácí kaple v Guvernérově domě, o niž se zasloužil právě vladyka Jermogen. Zde také mohla být pro carskou rodinu pravidelně sloužena svatá liturgie.
Car Mikuláš, litující svého dřívějšího postupu s vladykou Jermogenem, mu poslal svou hlubokou omluvu. Jsa dojat tímto upřímným carovým gestem, rovněž vladyka Jermogen poslal carovi svou vlastní hlubokou omluvu společně s prosforou, přičemž cara žádal, aby i on jemu odpustil.
Tato kaple, vybudována v Guvernérově domě z iniciativy vladyky Jermogena, se stala skutečnou duchovní útěchou a požehnáním pro carskou rodinu v dobách nejtěžšího útlaku. Aby vojáci zabránili vzniku podobné situace, která nastala při „Mnoholetí“ v městském chrámu, ustanovili, že během každé bohoslužby bude vždy přítomen alespoň jeden ze strážců. To byl skutečný začátek ztížených podmínek pro uvězněnou carskou rodinu, s níž její osud sdíleli ušlechtilí přátelé a služebnictvo, které s carem a s carevnou zůstalo navzdory možnosti odejít a zabývat se svobodně jinou činností.
Arcibiskup Meudonský, vladyka Michail (Donskov), mezi dalšími hosty při prohlídce nově zrekonstruovaného a pro veřejnost zpřístupněného Guvernérova domu
Svatý Jan Šanghajský mi tehdy odpověděl: „Uvidíš, ty ji uvidíš.“
Carevna Alexandra psala své důvěrnici Anně Vyrubové, že její děti se stále pravidelně učí, že ona sama vyučuje náboženství, a ve volnější době plete, zašívá, kreslí, a že kvůli zhoršenému zraku začala nosit brýle, bez nichž už vůbec tyto činnosti dělat nemůže. Anně Vyrubové se také zmínila o tom, že mladému Alexejovi zašívá ponožky, neboť je měl děravé. Dokonce upravovala a zašívala kalhoty carovi Mikulášovi a svým dcerám noční košile, které byly již značně obnošené a celé zvetšelé. Carská rodina se pomalu ale jistě nacházela ve velmi složité situaci, a finanční zdroje byly již téměř vyčerpány.
Kromě jiného carevna Alexandra napsala:
„Také hodně čtu. Ale jen dobré knihy. Miluji četbu Bible a kromě ní i některé romány. Mrzí mě, že ostatním nedovolují vyjít si na procházku, někam dál než jen do tohoto prostoru u domu, odděleného od ostatního světa plotem. Alespoň se mohou nadechnout trocha čistého vzduchu. I za to jsme vděčni. Mikuláš je vpravdě úžasný. Taková pokora, s jakou snáší všechno to, co se děje s naší zemí. Ostatní jsou také velmi dobří, odvážní, aniž by si kvůli něčemu stěžovali. A Alexej je jako nějaký anděl.“
Svatý novomučedník Jermogen, arcibiskup Tobolský
Sláva Bohu, který mi dává tolik těchto moudrých a blahodárných zkoušek…
A na jiném místě ještě dodala:
„(Komoří) Volkov mě vozí na vozíčku do chrámu naproti. Někteří lidé se zastavují a klopí hlavu (na pozdrav) a žehnají nám, ale jsou mezi nimi i tací, kteří si toho netroufají. Cítím, že jsem zestárla, ale nadále zůstávám „matkou“ této země a trpím jejími bolestmi, jako by to byly bolesti mého vlastního dítěte, a miluji tuto svou vlast navzdory všem jejím hříchům a krutostem. Nikdo nemůže oddělit dítě od srdce jeho matky. To stejné se týká také něčí vlasti, ačkoli temná nevděčnost Ruska k jejímu carovi mě bodá do srdce. Celá země ale není taková. Pane, smiluj se a spasiž Rusko.“ (str. 395-396)
Doslov
Skrytý, duchovní svět, kterým začali žít všichni členové carské rodiny už dávno před tím, než byli vystaveni útrapám a strádáním své závěrečné životní cesty, se odrážel jako v nějakém zrcadle v jejich úvahách, myšlenkách, pocitech a zkušenostech. Tyto zkušenosti jsou nesmírně cenné pro poznání jejich charakteru, jejich osobního duchovního zápasu, jenž dává smysl všemu, čím ve svém životě procházeli.
Jeden můj známý, pravoslavný kněz (otec M.), mi jednou k tomuto tématu pravil:
„Byla to vskutku Golgota, neuvěřitelné utrpení, neustálé čekání a nejistota. To, co se jim přihodilo, bylo kruté, a ačkoli už mnohé o jejich životě dnes víme, přece jen si nedokážeme plně představit, co opravdu museli vytrpět. A domnívám se, že dnes si to nedokáže plně uvědomit vlastně už nikdo. Svými životy a dobou, v níž žijeme, jsme od nich tak vzdáleni…“
Duchovní krása každého člověka nabývá nezbytné hloubky a šířky prostřednictvím praktické zkušenosti. Duchovní krása a ta nejvyšší moudrost je v pravoslavném učení závislá na čistotě srdce a pokoře mysli. Bůh se pyšným protiví, ale pokorným dává svou blahodať. (Jak 4,6) Tito svatí ruští strastotěrpci kráčeli cestou mučednickou a jejich směřování k nebeskému Ženichu Kristu zdobily bohaté plody jejich duchovní práce.
Nikoli pouze účastí na bohoslužbách, po nichž s takovou dychtivostí toužili, ale také čtením z Písma Svatého, ze Životů svatých, dále výukou náboženství či objasňováním smyslu liturgické praxe Pravoslavné církve, tím vším se přibližovali k ideálu a dokonalosti pravoslavného křesťana. A vše, co činili, činili s opravdovou vroucností a upřímností.
Tak např. svatý car Mikuláš, jak vyplývá z očitých svědectví, začal v Tobolsku číst znovu od začátku celé Písmo Svaté. Také svatá carevna Alexandra věnovala studiu Písma Svatého velmi mnoho času. V tobolském zajetí si velmi oblíbila Moudrost Šalamounovu, ale také poučení svatého Serafíma Sarovského. Jejich myšlenky a duchovní poznání již tehdy odrážely poznání pravdy o světě a životě:
„Život zde je ničím, zatímco věčnost je vším, a to, co zde činíme, je přípravou našich duší na Království nebeské. A tak, z tohoto pohledu, nic už není tak hrozivé. A i kdyby nám vzali všechno, nemohou nám vzít naši duši. Žijeme zde, na této zemi, ale už jsme na půl cesty do jiného života. Už vidíme jinýma očima… Čím více trpíme zde, tím krásnější to bude na opačném břehu, kde nás již očekává tolik milovaných osob… Jak může někdo z nás žádat o něco většího. Zkrátka přinášíme Bohu díkůvzdání za každý jeden den, který končí jistotou.“ (str. 401)
Svatí carští strastotěrpci, proste Boha o nás!
„K žádné zemi nebyl osud tak krutý jako k Rusku.“ (Winston Churchill)
Konec Třetí a poslední části.
Připravil Michal Dvořáček.
Hlavní pramen:
Oddíl V.: Αιχμαλωσία. Στην Εξορία, s. 376-396 (400).
(Uvěznění. Ve vyhnanství.)
Titul knihy: Άγιοι Βασιλομάρτυρες Ρομανοφ. Όσα δεν μπόρεσε να κρύψει η σιωπή. Β΄έκδοση, Άθως 2018.
(Svatí carští mučedníci Romanovští. Co nemohlo ukrýt mlčení.)
Ιερά Μονή Τιμίου Προδρόμου Μέσα Ποταμού. Έκδ. Άθως, Ε.ΠΕ., Αθήνα 2018.
ISBN: 978-960-495-260-1.
Užitečné odkazy:
Hluboký duchovní cit carské rodiny a jejich bytostná touha po účasti na bohoslužbách (Část první)
Bytostná touha členů carské rodiny po účasti na bohoslužbách (Část druhá)
