Svatí carští mučedníci ve světle dějin
a Boží prozřetelnosti
Za všemi válkami, revolucemi, pády království – zkrátka za všemi politickými událostmi vnější historie – vidíme skryté fungování duchovních zákonů a v konečné analýze Boží prozřetelnost, která ovlivňuje osudy národů a lidí. Jakékoli jiné vysvětlení důvodů revolucí z let 1905 a 1917 v Rusku by bylo nepochopitelné a nepřesné. Jedno je jisté: apostaze ruské společnosti od Boha a Církve strhla Boží hněv na Rusko. Stejně jako v mnoha případech starodávné apostaze od Boha, o které víme z Písma Svatého, tak ani ruská choroba nemohla být vyléčena běžnými opatřeními. Kvůli poučení a nápravě Bůh předal Židy do rukou nevěřících; stejný osud postihl také Rusko na začátku 20. století.
Prostřednictvím cara Mikuláše II. – bezúhonné, čisté a obdivuhodné osoby – se ve světě projevila Boží vůle. Jeho osud byl v podstatě hluboce tragický. Narodil se v den svatého Joba Mnohostrádajícího a byl si dobře vědom, že jeho život byl podobný Jobově trpitelské cestě.
Jeho znalost vlastního osudu byla skutečně prorocká.
„Mám víc než jen předtuchu,“ říkal car, „že jsem odsouzen k hrozným zkouškám a že za ně nepřijmu odměnu v tomto světě.“
Počínaje ruskou porážkou v Rusko-japonské válce, po níž následovala revoluce v letech 1905-1907, která ještě více omezila carskou moc a rozvázala pouta anarchie a naprostého zla, se základy ruské suverenity začaly stále více otřásat.
„Jsem neúspěšný ve všech svých počinech,“ konstatoval jednou trpce car, „zkrátka nemám štěstí. Lidská vůle je stejně tak bezmocná.“
Car Mikuláš II. si uvědomil, že není subjektivně zodpovědný za ruské neštěstí; dobro vlasti pro něj totiž znamenalo více než cokoli jiného, a pro toto dobro by udělal vše, co bylo v jeho silách. Svědomí cara Mikuláše bylo před Bohem čisté, ačkoli jeho mravní utrpení dosáhlo neobyčejných rozměrů. Jednou, bylo tomu během první ruské revoluce, z hloubi svého vnitřního utrpení pronesl car tato prorocká slova, která s absolutní přesností naznačovala roli, kterou mu Bůh neviditelně naznačil, aby tento panovník hrál v osudu Ruska.
„Možná je zapotřebí oběti pro záchranu Ruska,“ řekl tehdy panovník. „A já budu tou obětí. Nechť se stane Boží vůle.“
Způsobem, jak tato slova car pronesl, se připodobnil starověkým mučedníkům, kteří svobodně a bez donucení přijali utrpení pro Krista. Car Mikuláš II. byl zavražděn v červenci 1918 nikoli jako bezmocný a bezbranný člověk: vždyť mimořádná odvaha jeho chování, když sestoupil do sklepa Ipaťjevova domu v Jekatěrinburgu se svým nemocným synem v náručí, a ještě dříve, když on a císařovna odmítli emigrovat nebo uprchnout ze země, – to všechno hovoří o tom, že jejich duše byly připraveny na obětavé utrpení pro Krista, které naplnilo prorocká slova, jež sám před deseti lety do své smrti car vyřkl.
Carská rodina při východu z Theodorovské katedrály
Když Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku, Rusko přišlo tomuto malému slovanskému národu na pomoc. Tato událost je stále živá v historické paměti Srbů; a pokud je mezi evropskými národy stále ještě někdo, kdo miluje Rusko a Rusy – jsou to právě Srbové. Jejich největší láskou byl bezesporu car Mikuláš II., který schválil účast Ruska ve válce. Byli to Srbové, kteří jako první začali uctívat ruského cara jako svatého a postavili ho na stejnou úroveň se svým národním světcem – svatým Sávou Srbským. A bylo to také poprvé v Srbsku, v roce 1938, kdy se začalo mezi Rusy žijícími tehdy v Srbsku hovořit o kanonizaci carské rodiny.
Začátek války přinesl Rusům na frontě úspěch a zemi se zmocnil vlastenecký zápal. Týl poskytoval obrovskou pomoc vojskům na frontě. A také carevna spolu s velkokněžnami se na tom aktivně podílela. Poté, co se naučily ošetřovatelskému umění, strávily v nemocnicích mnoho hodin denně. Carevna a její dcery Olga a Taťána ošetřovaly zraněné, utěšovaly umírající a poskytovaly trpícím velkou duševní podporu. Carevna Alexandra spolu s Taťánou pracovaly rovněž jako chirurgické sestry; není těžké si představit jejich odvahu, trpělivost a opravdově křesťanskou lásku: pomáhat lékařům při mnoha zákrocích a amputacích zraněných končetin, což jistě vyžadovalo kromě výcviku i velkou mravní sílu. Zimní palác byl také přeměněn na obrovskou nemocnici. Celé toto úsilí zahrnovalo také přípravu spodního prádla, teplého oblečení a dalších předmětů potřebných pro vojáky na frontě. Všechny tyto práce organizovala carevna Alexandra. Právě carevna poslala na frontu množství evangelií, ikon a křížů, které byly rozdány vojákům. Člověk si dokáže představit radost vojáka, který dostal od carevny takové požehnání!
Car Mikuláš II. žehnající své vojsko při Rusko-japonské válce
Brzy se však ofenzíva ruské armády zastavila a ztráty ruského vojska začaly stoupat. Nespokojenost nastala i v nejvyšších kruzích společnosti, jak v hlavním městě, tak i na vojenském velitelství. Revolucionáři využili nedostatek úspěchu na frontě k tomu, aby šířili svou propagandu v týlu i na frontě. Němci v tu dobu rychle postupovali k srdci Ruska. Právě v těchto obtížných podmínkách, s cílem povznést ducha ruského vojska, převzal na sebe car Mikuláš II. vrchní velení své armády a přestěhoval se do generálního štábu rozmístěného v Mogilevu. Carevič Alexej ho v jeho odchodu na frontu následoval.
Při využití nepřítomnosti cara v hlavním městě opoziční aristokracie zintenzivnila svou činnost. Soud uvažoval o proveditelnosti převratu tím způsobem, že by na trůn nechal usednout velkoknížete Nikolaje (strýce cara Mikuláše II.). Jiná, protichůdná frakce tvrdila, že car a carevna stojí v cestě ruskému vítězství ve válce. Velkokníže Nikolaj proto poslal carovi telegram, aby ho přiměl vzdát se trůnu. Podobné telegramy poslala i většina velících důstojníků na frontě. A když v únoru 1917 došlo k revoluci, téměř všichni carovi generálové se přidali na stranu Prozatímní vlády. Car byl ujištěn, že pouze svou abdikací může Rusko zachránit. Nakonec, tváří v tvář takové zradě, se car obětoval a tyto hlasy nakonec vyslyšel. Po celonoční vroucí modlitbě před ikonou se car Mikuláš II. vzdal svého trůnu. Stalo se tak 2. března roku 1917.
„Neexistuje žádná oběť, kterou bych neučinil pro skutečné dobro a záchranu Ruska. Z tohoto důvodu jsem připraven vzdát se trůnu.“ Tak zněl telegram, který car poslal předsedovi ruské státní Dumy.
Car Mikuláš II. jako hlavní velitel ruských vojsk
Po abdikaci se však ukázalo, že vše je v rozporu s tím, co očekávala opozice: lidé začali upadat do svých nejnižších vášní a morálního rozkladu; s nespoutanou rychlostí se Rusko vydávalo na cestu k sebezničení. Carovu oběť Bůh přijal, ale ne způsobem, který měli architekti abdikace na mysli: neplynul z toho žádný okamžitý ani vnější prospěch. Car sám byl tím mystickým principem, který omezoval síly zla; nyní, po jeho odstoupení z trůnu, již nic nebránilo vstupu antikřesťanských sil na svět.
Pro panovníka a jeho rodinu začala nová životní etapa: jejich světský život skončil, a naopak se započal život jejich svatosti, doprovázen mnoha jejich pozoruhodnými činy křesťanské ctnosti. Car a jeho doprovod byli prozatím střeženi v Carském selu. Všichni uvěznění z carské rodiny upírali své naděje pouze na Boží vůli, a Pán jim pomohl zachovat si svůj vnitřní mír až do samého konce. Car a jeho rodina byli ze strany stráží a ostatních nově příchozích, kteří je nyní obklopili, vystaveni hrubému ponížení a výsměchu. Dne 31. července začala cesta mučedníků na jejich Golgotu: byli převezeni ze svého paláce do Tobolska, do místa svého nového vyhnanství na Sibiři.
Car Mikuláš II. se svými dcera ve vyhnanství v Tobolsku
Dne 6. srpna dorazila carská rodina na lodi „Rus“ do města Tobolska. „Mé srdce nevýslovně krvácí pro mou drahou vlast.“ Tato slova carevny Alexandry, zapsaná v soukromém dopise, popisují vnitřní stav celé rodiny. Její členové však byli veselí: byli opevněni svou vírou, Církví a Boží milostí. Věrně se účastnili svatých bohoslužeb; carevna a děti zpívaly ve sboru. Díky jejich utrpení duch carských mučedníků více a více sílil.
„Boží cesta je každodenní kříž,“ – zapsala si jednou carevna do svého zápisníku slova svatého Izáka Syrského. „Křesťané musí podstoupit zármutek a vnější a vnitřní zápas, aby mohli tyto údery překonat s trpělivostí. Taková je cesta křesťanství“ – a zde další z výňatků (od svatého Marka Velikého), zapsaných carevnou Alexandrou, který odhaluje vnitřní stav trpících.
V předvečer Paschy v roce 1918 byla carská rodina rozdělena. Z Moskvy přijel do Tobolska jeden komisař, vyslaný bolševiky, aby oznámil carovi, že bude deportován. Carevna se rozhodla doprovázet svého manžela navzdory velké vnitřní agónii, protože byla nucena rozloučit se s nemocným carevičem Alexejem. Velkokněžna Marie jela se svými rodiči… Toto rozloučení bylo pro celou rodinu velkým utrpením.
Carský pár byl posléze převezen bolševiky do Jekatěrinburgu. Začátkem května sem přijeli i další členové rodiny spolu s několika věrnými služebníky. Svatým carským trpitelům (strastotěrpcům) zbývalo v tu chvíli již jen dva a půl měsíce života. Den co den byli mučeni vzrůstající rafinovaností bolševiků, ale i v přítomnosti svých surových věznitelů a strážců si zachovali svou křesťanskou lásku a pokoru.
V noci z 16. na 17. července byl spáchán jeden z největších zločinů: nevinní, svatí lidé byli spolu s Božími pomazanými krutě zavražděni. Tři dny před touto vraždou byla pro carskou rodinu sloužena jejich poslední bohoslužba. Když zazněla slova modlitby „Se svatými upokoj…“, svatí carští mučedníci si nečekaně klekli na kolena. Jako by vycítili svůj bezprostřední konec, zpívali pro sebe tento pohřební hymnus. Tu osudnou noc pro ně přišli stráže a řekli, že mají být vyvedeni z města. Místo toho byli odvedeni dolů do sklepa. V jedné malé místnosti stálo jen několik židlí a car seděl uprostřed. Ve svém náručí držel careviče Alexeje. Spolu s carskou rodinou zde byl přítomen i doktor Jevgenij Botkin a další jejich věrní sluhové. Čekali na znamení odjezdu, ale místo toho do sklepa vstoupil komisař Jakov Jurovskij, doprovázen četou vojáků.
Ikona Boží Matky „Theodorovská“, ochránkyně dynastie Romanovců
Komisař Jurovskij náhle oznámil carovi a všem přítomným vykonání nadcházející popravy. Carevna se zmohla již jen na znamení kříže, načež byla v okamžení zastřelena, ve stejné chvíli jako car Mikuláš. Carevič Alexej a velkokněžna Anastásie trpěli déle než ostatní; první kulky jim nepřivodily smrt, a tak je vojáci zabili bajonety. Doktor Botkin a tři další služebníci také zemřeli a sdíleli osud carské rodiny ze své lásky k nim. Tato znesvěcující carovražda nebyla pouhým soukromým zločinem politické revoluce: byl to univerzální hřích. A toto břemeno hříchu carovraždy stále leží na svědomí Ruska.
Car Mikuláš II. a jeho rodina byli nositeli ideálů Svaté Rusi, ideálů Pravoslaví. Na rozdíl od mnoha lidí té doby – formálních křesťanů – přistupovali ke své pravoslavné víře se vší vážností. Byli to Boží vyvolení, a proto lidé nikoli z tohoto světa; byli někým cizím v očích společnosti své doby. Jako praví křesťané byli v tomto světě pronásledováni; jejich smutná cesta byla završena mučednictvím. Nyní však stojí před Kristem spolu se všemi ostatními ruskými světci v modlitbě za celé Rusko.
připravil a přeložil Michal Dvořáček
Světlá křížová výprava
Ivan Savin
Naše ramena se nesla vysoko,
a v našich brašnách nesli jsme si divoký med a kobylky.
Jsme slavní předchůdci válečníků,
vzdáváme hold svaté křížové výpravě.
V naší uctivé a strohé službě
voláme ke svaté řece Jordánu,
neboť za námi, kteří křtíme slovy,
přijdou válečníci, kteří budou křtít meči…
Ať se pak povznesou bělokřídlí kyrysníci!
Ať se pak nahoře zalesknou jejich zlatá kopí!
Já, ohlašovatel nepomíjející slávy,
dal jsem Bohu celé své srdce…
Budiž!
Moje pozdvižená ramena
sklonila se na bílé louce,
kde zažehnu písně svého jezdce nesoucího kříž
jako svíce před obrazem Ruska.
Ivan Savin (básník ruského zármutku)
Anglický překlad Natalia Sheniloff
Český překlad Michal Dvořáček
Zdroj překladu:
http://www.holy-transfiguration.org/library_en/royal_providence.html
Další užitečné zdroje:
Laying the Foundation Stone Ceremony and Feast of the Feodorovsky Sovereign Cathedral at Tsarskoye Selo on 2 September (O.S. 20 August) 1909
«Царь Николай II». Жанна Бичевская
Памятник ЦАРСКОЙ СЕМЬЕ (г. Тюмень)
Жанна Бичевская Святым Царственным мученикам
“It is important for our society to reconsider Nicholas II” – Metropolitan Kirill:
“It is important for our society to reconsider Nicholas II” – Metropolitan Kirill
Fr. Artemy, an English-speaking Russian Orthodox priest from the Moscow Theological Academy
Odkazy na příspěvky PCO v Brně s podobnou tématikou:
„K žádné zemi nebyl osud tak krutý jako k Rusku.“ (Winston Churchill)
Ze vzpomínek na velkého ruského starce, kterému osobně požehnal svatý car Mikuláš II.
Dopis 12-ti letého Georgije caru Mikulášovi II. z 10. května 1917
Proroctví jurodivé Pasy Sárovské o svatém caru Mikulášovi II.
Tajemstvím opředený dopis sv. Serafíma Sárovského caru Mikulášovi…
Ani bouřlivé události jeho 22leté vlády neoslabily jeho víru, ale spíše ji posílily a prohloubily…
Strastiplná cesta ruské velkokněžny Olgy Alexandrovny z Petrohradu do Toronta
Ta, jež měla za vzor svou ušlechtilou a milosrdnou tetu: ctihodnou Jelizavetu Fjodorovnu
