Spatřil jsem tyto blažené otce a mé srdce zahořelo touhou po mnišství…

Ctihodný Anthimos Nový – Chioský
(1869–1960)

památka 2. / 15. února
a v den přenesení ostatků 21. srpna / 3. září

Ctihodný Anthimos se narodil jako Argirios Vagianos 1. července roku 1869 ve vesnici Levadia na ostrově Chios, ve zbožné rodině rolníka. V dětství se stal důstojným spatřit zjevení Matky Boží, která mu přislíbila v budoucnu svou ochranu a záštitu. Rodina byla chudá a Argirios neměl možnost chodit do školy, třebaže se vyznačoval velkou pílí a vnímavostí. Když dosáhl věku, kdy se chlapci učí nějakému řemeslu, bylo jeho přáním vyučit se obuvníkem, a větší část svého života se tímto řemeslem také skutečně zabýval.

Jednou, když bylo Argiriovi už 19 let, poprosila jej maminka, aby odnesl starou rodinnou ikonu Matky Boží Pomocnice do monastýru Tří Otců: ctih. Nikity, Joanna a Josifa, aby ji mniši ikonopisci zrestaurovali. Spatřil jsem tyto blažené otce a mé srdce zahořelo touhou po mnišství, vzpomínal svatý, když vyprávěl o svém přání vstoupit na cestu mnišství. Když se vrátil nazpět do vesnice, nadšený životem mnišského bratrstva, který viděl v onom monastýru, zhotovil si chýši na konci vesnice, kde se začal modlit a vést duchovní boj, a při tom nedbal na nic z tohoto světa. Jeho učitelem a duchovníkem se stal starec monastýru, mnich Pachomios, který byl i duchovním učitelem svt. Nektária Eginského. Tento jeho duchovní boj nadchl i jeho přátele, kteří pak následovali jeho příměru, avšak mnoho z jeho příbuzných se snažilo, aby horlivost chlapce ochladla. On však i přesto pokračoval dál, žil ve své chýši a přísně plnil přikázání starce Pachomia.

V roce 1898 mladý Argirios už zůstal v monastýru natrvalo a byl přijat jako poslušník a postřižen do mnišské řízy igumenem Pachomiem s novým jménem Anthimos. V té době dostal poslušenství, které spočívalo v práci na stavbě ženského monastýru sv. Konstantina. Po nějakém čase však zeslábl velmi půstem a nočním bděním a současně začal pociťovat silnou bolest v břiše, takže se tehdy musel, ač s lítostí, vrátit domů, aby ho mohli prohlédnout lékaři. To proto, neboť řád monastýru nedovoloval ani přítomnost lékaře ani užívání léků. Duchovní otec, kterému to bylo také líto, mu dovolil, aby odcházel a přicházel, jak bude potřebovat. Ač byl doma, dokonce i v průběhu léčby pokračoval v duchovním zápase, stejně jako kdyby žil v monastýru. Na živobytí si pro sebe a pro své zestárlé rodiče vydělával jako obuvník, a při tom rozdával také milodary potřebným. Po uzdravení se Anthimos vrátil do monastýru Tří Otců a byl postřižen v malou schimu.

Duchovní zápas, který vedl, vyvolal velikou závist u běsů, kteří na něj při jeho nočních modlitbách útočili, ozývajíce se na něj strašným řevem. Anthimos se rád modlil v noci v dutině jednoho starého olivovníku, který rostl vedle jeho kélie. Jak později říkal sám svatý Anthimos, nedával sám sobě ani minutu oddychu. S pomocí Bohorodice se mu zdařilo strávit 19 dní a 19 nocí bez spánku, přičemž jen jednou za dva dny snědl krajíček chleba a vypil něco málo vody. Na konci tohoto modlitebního zápasu byl plný radosti a jeho duch přebýval povzneseným v Ráji, prostřed andělských chórů, avšak ani tehdy Anthimos nepřestával neustále opakovat: Hospodi pomiluj! Ikona Matky Boží, kterou měl ctih. Anthimos u sebe po celý život, mu byla jeho jedinou pomocnicí v Bohu milém boji duchovního života, byla mu útěchou ve zkouškách a pokušeních. Jednou v noci, když se potýkal s běsy, uslyšel ctih. Anthimos nádherný hlas, který vycházel od ikony: Netvoři, nechte na pokoji mého mnicha! A v tom okamžiku běsy přestali ctih. Anthimose pokoušet.

Roku 1909 přijal otec Anthimos velkou schimu, a stalo se tak z rukou jeromonacha Andronika, který byl nástupcem otce Pachomia. Ctnosti askety a zázraky od ikony Matky Boží začaly přitahovat mnoho věřících, takže se na prosby lidí v monastýrském bratrstvu rozhodli, aby byl Anthimos rukopoložen na kněze. Jelikož však chioský archijerej odmítal rukopoložit na kněze člověka bez vzdělání, vydal se roku 1910 otec Anthimos do vesnice Adramition, která se nacházela na pobřeží, poblíž města Smyrna (dnes Izmir), a tam žil nějaký čas v rodině svého kmotra Stefanose Diomatarise. Když si kmotr povšiml zbožnosti svého svěřence od svatého křtu, ke kterému přicházeli za radou a útěchou mnozí z obyvatel vesnice, začal Anthima sám vyučovat, aby mohl číst v chrámě svaté Evangelium. V měsíci říjnu pak otec Anthimos přijal svěcení v chrámu svaté Anny ve Smyrně, kde všichni věřící v chrámu zvolali Axios! (tj. důstojný, taková je odpověď věřících na slova archijereje, zdali je svěcenec důstojný), nebe bylo pojednou ozářeno bleskem a od úderu hromu se zachvěl chrám jako při zemětřesení. K nohám právě vysvěceného kněze spadla lampáda a olej z ní zkrápěl celého Anthima, ve stejném okamžiku se pak nebe projasnilo a zazářilo slunce. Mnoho pak bylo svědectví pomoci věřícím od otce Anthima, kteří se k němu do malého chrámu sv. vlmč. Pantelejmona začali scházet, aby získali útěchu v nemocech, nesnázích a těžkostech života, zpovídali se u něj a přijímali od něj duchovní poučení. Toto však vzbudilo mnohou závist mezi místními kněžími, a tak se Anthimos rozhodl, aby nebyl příčinou pokušení, a roku 1911 odjel na Svatou Horu Athos.

Tam navštívil mnohé monastýry a v následném roce 1912 se potom vrátil zpět na Chios. Bylo mu uloženo poslušenství, aby jako duchovní sloužil v leprosáriu. Když na toto místo přišel, mělo nechvalnou proslulost, bylo zanedbané, špinavé, bylo jen místem urážek, hádek a sprostoty. Otec Anthimos dostal vše potřebné k tomu, aby mohl zvelebit toto místo; svou pílí opravil chátrající budovy, obnovil zahradu, založil ovocné sady spolu se zahradou s květinami a léčivými bylinami. Obyvatelé, utěšeni péčí otce Anthimose, začali vést společný život stejně jako v monastýru, a on sám jedl společně s postiženými leprou. Otec Anthimos spolu s ovocným sadem a zahradou s květinami a léčivými bylinami pro nemocné zasadil i sad duchovní, který voněl květy lásky a dalších ctností. Blahodať kněžství mu umožňovala, aby jim pomáhal tak, jak to dělá lékař, a pečlivě se o ně starat jako starostlivá sestra, omívaje hnisavé vředy a rány na těle malomocných. Obcházel pokoje svých pacientů, skláněl se nad jejich lůžky a staral se slovy modlitby a útěchy, aby jim ulehčil jejich bolest. Nemocní jej začali nazývat starcem, prosili ho, aby je učil, jak se modlit, vyznávali své hříchy, přijímali svaté tajiny a někteří z nich přijali poté i mnišské postřihy. Na 38 posedlých bylo zbaveno od zlých duchů skrze jeho půst a modlitbu před ikonou Matky Boží.

V té době v Malé Asii bylo řecké obyvatelstvo vystaveno pronásledování (tzv. Maloasijská Katastrofa, řec. Μικρασιατική καταστροφή), což vedlo v letech 1922–1924 k jeho emigraci do Řecka. Mnozí z uprchlíků se usadili na ostrově Chios, převážně monašky a mladé dívky, které neměly žádnou ochranu před světem a musely nyní žít ve strašné chudobě. Svatý Anthimos si vždy přál založit monastýr na svém oblíbeném a opuštěném, skalnatém místě. Uviděl, že nyní tuto možnost má. Dostalo se mu vidění Matky Boží, které přijal jako požehnání, a takto založil ženský monastýr čítající na 40 žen. Roku 1927 získal souhlas a povolení k založení monastýru na Bohem vybraném místě, na okraji města, u cesty do vesničky Karyes. Svatý sám sestavil plán monastýru, předvídaje vše potřebné pro život velkého monastýrského sesterstva. Díky jeho obětavosti a práci, slzám a modlitbám, nehledě na to, že bylo mnoho nepřejících, kteří říkali, že toto vše je neužitečné a nevhodné pro tehdejší těžké časy, kdy docházelo k výměně obyvatelstva řeckého a tureckého původu, po pronásledování Řeků v Malé Asii.

Neuběhly ani dva roky, a ikona Matky Boží Pomocnice (Παναγίας Βοήθειας) byla slavnostně přenesena do hlavního monastýrského chrámu při jeho vysvěcení. V monastýru se hned ubytovalo na 30 monašek a monastýr začal žít dle způsobu a ustanovení svatých Otců, které zde zavedl ctih. Anthimos. On sám pak prožil zbylé dny svého života hlavně v tomto monastýru. Zanedlouho se v monastýru nacházelo už 80 monašek.

Svatý Anthimos byl duchovním otcem, utěšitelem a ochráncem obyvatel ostrova Chios. Ani jednoho návštěvníka, nemocného či kajícníka, nezanechal bez útěchy; někoho léčil duchovním poučením, někoho léčivými bylinami, především pak modlitbou s prolévanými slzami před ikonou Matky Boží. Bývaly dny, kdy do monastýru přicházelo až na šedesát nemocných a prosilo ctihodného i Přesvatou Bohorodici o pomoc.

Avšak mnišská pokora nutila starce utíkat před slávou a chválou lidí. Vždy říkal, že monastýr založil Pán a jeho Přesvatá Matka; sebe pak nazýval zemí a prachem. I tomu navzdory, nebo snad právě díky tomu, byly jeho svatost a prozíravost známy všem obyvatelům Chiosu. Jednou, v době oběda, otec Anthimos rychle vstal od společného stolu a viditelně plný obav běžel k bráně monastýru, zatímco zanechal sesterstvo monašek v rozpacích a zmatení. Stalo se však to, že poblíž monastýrské brány dobývalo několik dělníků kámen a písek z blízkého kopce, přitom si však nevšimli, že z vrcholku se odlomil velký balvan, který by se už býval odlomil a zavalil je. Když starec doběhl k bráně, zakřičel na ně, aby odtud rychle utekli, že na ně spadne balvan z kopce. Vystrašení dělníci, pustili všechno nářadí a utíkali, co jim síly stačili. Jen co utekli, tak na místo, kde pracovali, se zřítil balvan. Ještě třesoucí se děkovali ctihodnému, ten jim však říkal, že slyšel nadpozemský hlas, který přikázal, aby šel k dělníkům, protože jsou v nebezpečí.

Svatý Anthimos byl horlivým vlastencem své země a v čase 2. světové války, když bylo Řecko pod okupací Německa, prosil, aby sestry v monastýru každodenně četly Prosebný Kánon k Přesvaté Bohorodici spolu s modlitbou, aby byla jejich rodná země osvobozena od okupantů. Přísně zakázal, aby na území monastýru nebyla vpuštěna žádná německá vojska. I přes jeho zákaz se však stalo, že Němec, který měl pod správou ostrov Chios, přikázal, aby byla dána k užívání jedna z monastýrských budov německým vojákům, jako sklad zbraní. Metropolita ostrova Chios proti tomu protestoval, ale bezvýsledně. Když se to dozvěděl ctih. Anthimos, byl velmi zarmoucený. Němci už měli naplánováno nejenom přijet do monastýru, ale také tam rozmístit i své zbraně. Starec věděl, že když se tak stane a dozví se to vojska spojenců, mohou monastýr bombardovat. Na druhou stranu, když se budou protivit příkazu německých okupantů, bude následovat jejich odplata, jak vůči monastýru, tak vůči sestrám. Stejně jako vždy se ctihodný s modlitbou sklonil před ikonou Matky Boží a prosil ji o ochranu a zastání. Po modlitbě pak řekl plačícím sestrám, aby se nebály, že se nic nestane.

Následujícího dne přišel do monastýru německý správce ostrova spolu se dvěma německými důstojníky, aby se podíval, jak je plněno jeho nařízení. V životopise důstojného otce Anthimose je o tomto napsáno: Kdo může uvěřit tomu, co se stalo? Němec, když spatřil svatost starce, který před ním stál za branou monastýru, na jeden okamžik jen stál, díval se na něj, jakoby na vzezření, a jak před ním stál, jakoby to byl jen sen, ani nestačil otevřít svá ústa, a v tom okamžiku jeho povýšenná přísnost a krutost se náhle změnila na pokojnou a mírnou laskavost. Zcela zapomněl na příkaz, který přišel do monastýru naplnit, namísto toho začal hladit starce po rameni a s dobrotou v hlase jen říkal: „Odpusť mi, otče… Půjdeme jinam, na jiné místo. Tady nezůstaneme, odpusť, odejdeme.“ S úklonou a gesty plnými úcty vyjadřoval svou úctu ke svatému starci, neboť dokonce i u nepřítele, Bohu milá ctnost vyvolá úctu a obdiv…

Déle jak 30 let svatý Anthimos sloužil spáse a záchraně duší a uzdravení těl. Když už byl starec příliš stár, aby mohl vykonávat ruční práce, zavřel se ve své kelii a prosil Pána, aby mu daroval možnost jakkoli pomáhat bližnímu, do posledního okamžiku svého života. Mnišskému společenství udělil mnohá poučení plná božské moudrosti.

K Pánu odešel 2. / 15. února roku 1960 ve věku 91 let.

Plakalo po něm na 80 sester z jeho monastýru a na 6 tis. obyvatel celého ostrova, kteří trpělivě stáli v chladu a dešti, aby se rozloučili se svým duchovním otcem.

Jeho svaté ostatky se dnes nacházejí v monastýru, který sám světec založil.

K zástupu svatých byl připočten konstantinopolským patriarchátem roku 1992.

Svatý otče Anthime, pros Boha o nás!

podle níže uvedených zdrojů připravil o. Marek Malík

Vysvětlivka:

Svátek ikony Matky Boží Pomocnice Chioské 27. dubna / 10. května

Zdroje:

http://www.saint.gr/4203/saint.aspx

http://syndesmosklchi.blogspot.com/2012/02/blog-post_15.html

Монастырь Панагии «Помощницы». (Преп. Анфим Новый)

https://drevo-info.ru/articles/13674065.html

Святой Анфимий Хиосский

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..