VÝZNAM OPTINSKÉ POUSTEVNY A ZDEJŠÍCH CTIHODNÝCH STARCŮ
V LETECH 1820-1930
Optinská poustevna je až dodnes významným centrem ruské pravoslavné duchovnosti. V následujícím článku přinášíme historii tohoto místa včetně mnoha citací optinských starců, které jsou plodem jejich duchovního života.
„Všechna hořkost v srdci, vše bolestné, s čím sem (do Optiny) člověk přicházel, zanechal za tímto posvátným prahem, a zpět odtud vycházel již se srdcem čistým, otevřeným, pohotovým ke konání dobra a lásky, naplněným neohraničenou důvěrou v Boha a vnitřním zklidněním.“
I.V. Sacharov (poutník z Optiny)
Boží blahodatí naplněné starectví[1] lze bezesporu považovat za jeden z nejvyšších duchovních plodů v tajnodějném životě Církve, starectví je vlastně jejím květem, je věncem duchovních vzmachů Církve a jejích členů, plodem vnitřní modlitby srdce a nazírání Boha. Tradice „starectví“ byla převzata od egyptského mnišství sv. Antonia Velikého přes Antonia Pečerského do Kyjeva, a odtud dále skrze Kyjevo-pečerský mnišský typikon[2] do dalších slovanských klášterů[3].
Tradice starectví nás poučuje o tom, že v úsilí o spásu vlastní duše a získávání Ducha Svatého je mnohem bezpečnější, když nespoléháme pouze na své vlastní síly, ale doslova se zřekneme vlastní vůle[4] a zcela dobrovolně a plně se oddáme svému duchovnímu rádci, od něhož získáváme vedení v duchovním a modlitebním a celkovém svátostném životě, tedy od osoby, která již prošla cestou mravního zdokonalování a Bůh ji obdařil svými dary, mezi nimiž je právě i „vedení duší“, tzv. dušpastýřství (péče o duši).
Ve 12. století se hlavní zásady (pravidla) mnišského života sv. Antonia a Theodosia Pečerských začínají zvolna porušovat: zaniká kinoviální (společný) způsob života mnichů v monastýrech, mizí dokonce i společný oběd, který byl v těchto mnišských komunitách běžný.
Už ve 14. století se objevují snahy tyto duchovní principy mnišského života obnovit. Jedním z těch, kteří se o to úspěšně pokusili, byl ctihodný Sergij Radoněžský se svými učedníky, pozdější duchovní symbol obrozeného ruského pravoslaví. Postupem času však i tento duchovní vzmach o návrat k evangelní dokonalosti ve všech vrstvách lidu slábne, dostává se do úpadku, až celkově upadá do zapomnění.
Až konečně v 18. stol. se na scéně ruských náboženských dějin objevuje prostý, avšak vzdělaný mnich, Paisij Veličkovský, který se plně oddal mnišskému životu. Hned na počátku se odhodlal k revizi a opravě překladů knih dávných asketů, a v tomto smysle o „umění duchovního zápasu“ poučoval i své početné učedníky[5]. Jeho následovníci, kteří se ve 20. letech 19. století přestěhovali z Roslavských lesů do Optinské poustevny, pokračovali později v započatém díle starce Paisije i za hranicemi Ruska (např. dnešní Moldávie).
Právě Optina, založená na víře ve spásu a vůli k pokání, se tak v době Paisije Veličkovského stává jedním z nejplod-nějších a nejzářivějších představitelů duchovního rozkvětu v Rusku konce 18. stol. Optinská poustevna se tímto na mnoho desetiletí stala podivuhodným místem, duchovní oázou, v níž se opakovaly blahodatné dary z prvních století mnišství. Optinští starci se vyznačovali darem jasnozřivosti, rozlišování dobra a zla, darem uzdravování, doprovázených znameními a zázraky, a duchovně se starali nejen o mnichy, ale i o běžné věřící, kteří do ticha Optiny často přijížděli ve snaze obnovit svůj duchovní život a naleznout zde spásu pro svůj život.
Rusko 19. století, tedy Rusko, které v té době podléhalo tlaku a pokušení silného poevropštění ve všech sférách sociálního, ale i kulturního života, se vydalo cestou, jež přiváděla zemi k revolučním náladám; byla to doba politického zápasu a sociálních bouří. „Svatá Rus“, ideál života ruského člověka, který se uskutečňoval v postavách a činech velkých Božích světců, vyzývala formou starectví k duchovní obnově skrze pokání, k vnitřnímu zklidnění a prosvětlení lidského nitra. Paisijova odpověď na výzvu k osobnímu i společenskému proměnění (směrem k dosažení dokonalého lidství a duchovního života) začínala slovy: „Začni nejprve u sebe!“
V Rusku se stále častěji začaly objevovat projevy třídní nesnášenlivosti a různé druhy revolty, zatímco starectví zůstávalo na těchto hnutích nezávislé… Bylo inspirováno evangelní zvěstí a ve svém výsledku přinášelo plody duchovní jednoty všem lidem bez rozdílu.
V Optině se zvláštním způsobem setkávala svatost se světem, evangelní výzva s historickým odkazem lidství a asketická disciplína ducha s duševními principy světa. Vstup do Optiny nabízel možnost vydat se a dosáhnout dokonalou víru, skutečné obecenství s Bohem (rus. Bogo-obščénije). Právě to k návštěvě Optiny mnohé podněcovalo…
Vzdělaná a v západní filozofii vychovaná ruská inteligence získávala díky Optinské poustevně a jejím blahodatným obyvatelům od Církve velký užitek, a díky tomu na oplátku mnohým podnětným obohacovala nejen ruské (ale i všeslovanské) církevní vědomí. Dostojevský, Gogol, bratři Kyrejevští, Apuchlin, Solovjev a mnozí další spisovatelé a filozofové nejedenkrát navštívili Optinu, a díky svým dílům, v nichž popisovali vzácnou blahodatnou atmosféru místního mnišského bratrstva, seznámili nesmírné množství lidí s tímto posvátným místem. Tito filozofové, stejně jako prostí (negramotní) poutníci, zde však nevyhledávali ani zázraky, ani předně setkání s duchonosnými starci – znalci lidského nitra, ale „živý obraz člověka“, k jehož nalezení tíhla nejen tehdejší inteligence, ale i prostý ruský křesťan. V Optině bylo na jedné straně dosaženo vzácného souladu církevního (bohoslužebného) ústavu (mnišského typikonu) a bohoslužeb samotných, a na straně druhé harmonického řádu místního života a duchovního stupně každého jednoho člena mnišské komunity. Duchovní atmosféra života v Optině na sobě nesla pečeť zvláštní duchovnosti, prosvětlenosti a radostného zklidnění všeho, co se na tom místě nacházelo (lidí i přírody). Tuto zkušenost mohl zakoušet každý návštěvník, který do Optiny zavítal. Ihned poté, co poutník překročil práh tohoto posvátného monastýru, zakoušel a dodnes zakouší (v již obnovené mnišské komunitě – po jejím zániku v době nástupu ruského komunismu) blízkost Boží přítomnosti, zvláštní blahodatnost celého místa, a sám se, chtě nechtě, přibližuje více a více k Bohu a nasměrovává se k radostnému naplnění svého života, jednotě s Kristem.
Mezi nedávnými duchovními askety a starci Optinské poustevny vyčnívá především představený monastýru, archimandrita Mojsej, přísný ochránce duchovních tradic sv. Paisije Veličkovského a jeho kinoviálního obrazu mnišského života, který položil i základy optinskému starectví, a spolu s ním starci Makárij a Lev, velcí horlitelé pravého duchovního mnišství. Otec Makárij stanul v čele skupiny vzdělaných mnichů a laiků – literátů a nadaných spisovatelů, kteří si předsevzali, že upraví a přeloží do literárního dobového jazyka dílo starce Paisije Veličkovského, který přeložil ze staré řečtiny spisy největších asketů prvních století křesťanství (Izáka Syrského, Makária Egyptského, Jana Žebříkovce (Klimaka) aj.). Tato sbírka poučení byla nazvána „Filokálie“ (z řec. „filos“ a „kalos“ – láska k dobru, či spíše „láska ke kráse“) a ve slovanském prostředí se proslavila jako „Dobrotoljubije“.
Pod vlivem starce Makária zakládá dokonce ruský filozof I. Kyrejevský tzv. filozofii „plnosti ducha“, která se stala osnovou pozdější svébytné ruské kultury.
Starec Amvrosij, mnich (kněz) ze druhého pokolení optinských starců, se vyznačoval živoucí, vnímavou myslí, životní zkušeností a moudrostí, vysokým stupněm duchovní dokonalosti, hlubokým modlitebním cítěním a znalostí hlubin lidského srdce. Po smrti starce Makárije se Amvrosij stává jeho následovatelem a později ve své osobě soustředil všechny rysy a duchovní obdarování svých předchůdců a duchovních vůdců (Makárije a Lva).
Starec Amvrosij měl obrovský duchovní vliv nejen na bratry z monastýru, ale rovněž na ostatní věřící lid různého společenského postavení či původu. Kvůli těžké nemoci byl téměř vždy připoután na lůžko, i přesto ale v průběhu celých 30 let, od rána do pozdní noci, jen s nepatrnou přestávkou na oběd a krátký oddech, přijímal různé návštěvníky, kteří u něj hledali útěchu. Za starce Amvrosije dosahuje Optina svého vrcholného rozkvětu. Do Optiny přicházejí lidé ze všech konců Ruska, aby nalezli duchovní podporu, radu, projev soustrasti a smysl svého života.
Následní starci z Optiny – otec Anatolij, Josif, Varsonofij a další – byli obdarováni podobnými dary jako jejich učitelé. K posledním starcům optinským patřili starec Feodosij, zvaný též moudrý, Anatolij – utěšitel a podivuhodný Nektárij, a rovněž oni – pro Rusko v období z nejtěžších – pokračovali v téže tradici svých předchůdců a nepřestávali uhášet duchovní žízeň tisíců věřících…[6]
Optinská poustevna, zasvěcená svátku „Uvedení Přesvaté Bohorodice do chrámu“, byla v roce 1987 po mnoha desetiletích vrácena zpět Ruské pravoslavné církvi, které se zde podařilo úspěšně obnovit mnišský život s již novými obyvateli – mnichy. Odkaz dávných starců je zde ale stále živý… však jsou zde všichni tito ctihodní mužové společně pochováni. Zbožný poutník, přicházející do Optinské poustevny, pokleká před svatými ostatky optinských starců, aby k nim vznesl své modlitby a nalezl na tomto blahodatném místě i dnes duchovní radost a požehnání…
Podle publikace „Svatá Rus“ (Jordanville 2003), životů svatých (http://www.days.ru) a dalších pramenů připravil Michal Dvořáček.
Poznámky:
[1] Charakteristickou postavou pravoslavného mnišství je „starec“ (řec. gérontas). Jde o člověka, nikoli nevyhnutelně osobu starou léty, ale spíše vyzrálou v duchovních otázkách, schopného vést druhé k nalezení spásy. Nejčastěji je ovšem starcem mnich, obdařený duchovním vhledem (rozlišováním) a moudrostí, kterého ostatní – ať už mniši či lidé ze světa – přijímají jako svého duchovního rádce a vůdce. Starec nemusí být knězem a k vedení lidí nemá nějaké zvláštní pověření kromě toho, které získává přímou inspirací Ducha Svatého. (Více o tom např. v publikaci „Cestou ortodoxie“ od Kalista Wareho, případně knihy „Ortodoxia a ortopraxia“ od prof. Jána Zozuĺaka z Pravoslavné teologické fakulty v Prešově.)
[2] Ústav, pravidla a předpisy duchovního života mnichů
[3] V pravoslavné tradici se častěji místo výrazu „klášter“ užívá slova „monastýr“ (od slova „monachos“ – mnich).
[4] O tomto tématu poučuje kromě jiných i světitel Theofan Zátvorník, který říká: „Za pozornost stojí, že Velemoudrost zve k sobě ty, kteří jsou nerozumní: „kdo, je nerozumný, obrať se sem…“ (Přísl 9,4). Pro ty, kteří jsou „chytří“ (podle světa), zůstaly ale brány k Velemoudrosti, čili do Církve, uzavřeny. U samotného prahu tohoto domu je tedy zapotřebí nejdříve odložit jakoukoli chytrost (mudrlantství). Na druhou stranu, jestliže se veškerá moudrost a poznání nachází pouze v domu Velemoudrosti, pak vně tohoto domu, vně svaté Církve, se nachází pouze bláznovství a slepota. Je to vskutku zvláštní, jak Bůh vše (pro nás nepochopitelně) upravuje! Kdykoli proto vcházíš do Církve, odlož svůj rozum a staneš se díky tomu skutečně moudrým; zanechej svou vlastní tvořivost (iniciativu), a staneš se skutečnou osobností (a tvůrcem); zapři sám sebe, a staneš se současným vládcem nad sebou samým. Ach, kéž by svět pochopil tuto (prazvláštní) moudrost! Ona ale před ním zůstává skryta. Svět, který Boží velemoudrosti nerozumí, volá na ní z dálky, a ty bláhové mudrlanty i nadále zanechává v jejich (duchovní) slepotě…
[5] Sv. Paisij Veličkovský (1722-1794) pocházel z Ruska, vystudoval na teologické akademii v Kyjevě a krátce po studiích se odebral nejdříve do významných ruských monastýrů a odtud odešel na Svatou Horu Athos, kde se stal mnichem. V 1763 odešel do Rumunska a stal se představeným monastýru Neamc, z něhož učinil významné duchovní centrum, když kolem sebe shromáždil více než pět set bratří. Pod jeho vedením se tato komunita oddala zvláště práci na překladech svatých Otců do staroslověnštiny. Ještě během svého pobytu na Athosu se Paisij dozvěděl o tzv. hesychasmu, a je dobře možné, že se zde setkal se sestavitelem tzv. Filokálie (sv. Nikodémem Svatohorcem), sbírkou duchovních textů o modlitbě a hesychasmu, jehož dílo též přeložil do církevně-slovanského jazyka. V Rusku se jeho učedníci soustředili právě v Optinské poustevně.
[6] Nejprve byl ruskou pravoslavnou církví přičten k zástupu místních světců ctihodný Amvrosij Optinský (1988) a poté postupně další optinští starci. Společný svátek „sboru optinských starců“ (ustanovený v r. 2000) se v pravoslavné církvi slaví 11. (24.) října.
MODLITBA OPTINSKÝCH STARCŮ
Pane, dej, abych s pokojem v duši přijal vše,
co mi přinese nadcházející den.
Dej, abych se cele odevzdal Tvé svaté vůli.
Po celý den mě ve všem veď a posiluj.
Ať bych dostal jakékoliv zprávy během dne,
nauč mne je přijmout s pokojnou duší
a pevným přesvědčením,
že nade vším je Tvá svatá vůle.
Ve všech mých skutcích a slovech
veď mé myšlenky a city.
Ve všech nepředvídaných situacích
mi nedej zapomenout,
že všechno je sesláno od Tebe.
Nauč mne přímo a rozumně jednat
s každým členem mé rodiny,
abych nikoho nezarmucoval a neroztrpčoval.
Pane, dej mi sílu přenést se přes útrapy
přicházejícího dne a přes všechny
události, které přinese.
Veď mou vůli a nauč mě modlit se,
věřit, doufat v Tebe, trpět, odpouštět
a milovat. Amen.
Ctih. starec Amvrosij Optinský
DUCHOVNÍ POUČENÍ OPTINSKÝCH STARCŮ
„Na otázku, v čem spočívá šťastný život, zda v lesku, slávě a bohatství, nebo v tichém, pokojném rodinném životě, odpovím, že já osobně souhlasím s tím druhým. A ještě k tomu dodám: život prožitý s čistým svědomím a s pokorou přinese pokoj, klid a opravdové štěstí. A bohatství, čest, sláva a vysoké společenské postavení bývají naopak často příčinou mnoha hříchů; takové štěstí je nespolehlivé.“
ctih. Makárij (Ivanov)
Snaž se být pozornějším sám k sobě, a ne zabývat se záležitostmi, činy a cho-váním druhých vůči tobě.
ctih. Lev (Nagolkin)
Když učiníš výtku sama sobě, obviníš se a odsoudíš se před Bohem za hříchy, které pocítí tvé svědomí, už za to budeš ospravedlněna.
ctih. Mojžíš (Putilov)
Tělesné nemoci nesesílá Bůh na člověka vždy jen jako trest za hříchy, ale někdy i ze své blahé vůle, aby nás osvobodil anebo uchránil od duševních neduhů, které jsou nesrovnatelně nebezpečnější než těles-né.
ctih. Antonij (Putilov)
Nesmíme si zoufat. Ať si zoufají ti, kteří nevěří v Boha. Pro ně je samozřejmě zármutek těžký, protože kromě pozemských radostí nemají nic jiného. Ale lidé věřící si nesmí zoufat, neboť skrze své utrpení získávají právo na synovství, bez něhož nelze vejít do nebeského království.
ctih. Varsonofij (Plichankov)
Neznepokojuj se příliš o svůj osud. Snaž se mít jen trvalou touhu po spáse, svěř se Bohu a očekávej jeho pomoc, dokud nepřijde čas.
ctih. Amvrosij (Grenkov)
Abychom plnili Kristova přikázání, musíme je nejprve znát. Tato přikázání jsou uvedena v evangeliu. Čtěte svaté evangelium, nechte se proniknout jeho duchem, učiňte jej pravidlem pro svůj život, vaší nejčtenější knihou, kterou budete mít vždy po ruce. Při každém skutku a v každé životní otázce jednejte ve shodě s evangelním učením, neboť ono je jediným světlem našeho života.
ctih. Nikon (Beljajev)
Žij jednoduše, podle svědomí. Vždy pamatuj na to, že Pán vidí všechno, a ostatního si nevšímej.
ctih. Anatolij (Potapov)
Považuj se za nejhoršího ze všech, a staneš se nejlepším. Máme povinnost milovat všechny, ale ne proto, aby nás milovali – nesmíme se lásky domáhat.
ctih. Anatolij (Zercalov)
Když cítíš, že tě přemohl hněv, zachovej mlčení a nic neříkej, dokud se tvé srdce neutiší neustálou modlitbou a sebeobviňováním.
ctih. Ilarion (Ponomarev)
Když činíme znamení Kříže, máme přitom pronášet jméno Svaté Trojice: „Ve jménu Otce i Syna i Svatého Ducha“, nebo jméno jedné z osob Svaté Trojice – toho, který se pro nás vtělil a nechal se pro nás dobrovolně ukřižovat: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou hříšným.“
ctih. Amvrosij (Grenkov)
Svatí otcové říkají, že když přišel k bráně Nebeského Království evangelní lotr, který visel po Kristově pravici, chtěl ho archanděl svým plamenným mečem odehnat. On mu ale ukázal Kříž a archanděl v tom okamžení poodstoupil a nechal jej projít. Křížem rozumějme nikoli dřevěný Kříž, ale ten, o kterém píše a kterým se chlubí svatý apoštol Pavel: „…já zajisté nosím jizvy Pána Ježíše na těle svém.“ (Gal 6, 17)
ctih. Anatolij Optinský
OBECNÁ POUČENÍ OPTINSKÝCH STARCŮ
- Ti, kteří chtějí být poslušnými Kristu, nechť mají stále před očima ne svou vůli, ale vůli Boží. Máme na mysli Boží vůli, která zabránila i apoštolům, podobně jako brání vám, abyste se zvědavě dotazovali na budoucnost. Neboť věci budoucí jsou v Božích rukou.
- Jestliže žijete ve společnosti druhých, služte jim jako samému Bohu. A za svou lásku nehledejte lásku druhých ani za pokoru pochvalu ani za službu druhým jejich vděčnost.
- Zanechte navždy jakoukoli nevlídnost a jednejte s lidmi před Hospodinem jako dobrosrdečné děti.
- Spasení není v mnohoslovnosti, ale v dokonalém hlídání sebe sama.
- Všemožně se snažte bojovat s podrážděností a ona potom s pomocí Boží zajisté zeslábne. „A když se i stane, že se rozčílíš nebo rozhněváš, tehdy alespoň nic neříkej nebo odejdi anebo zavři svá ústa. To proto, aby nepřeskočil žhavý plamen, a ty aby sis nespálil duši a zbytečně neznepokojil ty, kteří jsou s tebou. Jakmile tento plamen uhasne a tvé srdce se zklidní, tehdy promluv, aby se tvůj bližní napravil.“
- Odvykejte svárlivosti a dohadování, které zarmucují srdce a berou naší duši pokoj. Každé svárlivé myšlence čelte modlitbou Ježíšovou. Nevěřte předsudkům.
- Podezřívavost není křesťanská vlastnost, a proto si ji neosvojujte. Moudrost, opatrnost a nezkaženost od nás žádá sám Bůh skrze Písmo svaté: „Buďte moudří jako hadi a bezelstní jako holubice“.
- V čase zoufalství vězte, že vás neopustil Pán, ale vy Pána. Pro jméno Boží vyslechněte, jak žít, když jste sami: i kdyby vám bylo smutno, i kdyby se vám nechtělo, vždy v myšlenkách a ve svém srdci vzývejte Pána Ježíše Krista, který žije ve vaší duši.
- Předtím, než cokoliv řeknete nebo uděláte, posuďte, zda vaše slovo nebo váš skutek neurazí Boha nebo bližního.
- Prosím vás, přátelé moji, neopovrhujte žádnou možností, jak se zalíbit Bohu. Takovýchto možností je mnoho: chovat se k lidem laskavě, utěšovat smutné, zastávat se utiskovaných, dávat milodary potřebným, odvracet oči od nemravných věcí a skutků, mít odpor k nemravným myšlenkám, přemáhat se k modlitbě, být trpěliví, milosrdní, spravedliví a všechny ostatní podobné věci. Získávání těchto svatých ctností k nám bude přitahovat všemohoucí pomoc Boží. S ní můžeme překonat všechny těžkosti, které se předtím zdály našimi silami nepřekonatelné.
- Nezpůsobujte nikomu bolest, na nadávku neodpovídejte nadávkou ani neodplácejte tomu, kdo vám způsobil zármutek. Potom bude vaše jméno zapsáno v knize života spolu se ctihodnými. Všemožně se snažte vyhýbat tomu, abyste se kvůli čemukoli hněvali. Každá nepříjemnost, která nás potkává, nepotkává nás sama od sebe, ale je na nás dopuštěna prozřetelností Boží pro ty spasitelné cíle, pro které sv. apoštola Pavla potkávala „nebezpečenství od pohanů, nebezpečenství ve městech, na poušti, na moři, nebezpečenství mezi falešnými bratry…“ (2 Kor 11, 26).
Další užitečné odkazy:
