Strastiplná cesta ruské velkokněžny Olgy Alexandrovny z Petrohradu do Toronta

Životní pouť velkokněžny Olgy Alexandrovny Ruské,
nejmladší sestry svatého cara Mikuláše II.

(1882-1960)

Slovo úvodem

Podobně jako slunce vyzařuje své paprsky a zahřívá a osvěcuje vše živé i neživé stvoření, tak i svatí mají tendenci předávat světlo těm, kteří jsou v jejich blízkosti. Jedno známé novozákonní přísloví, které má všeobecnou platnost, praví, že: „Každý dobrý strom nese dobré ovoce…, neboť dobrý strom nemůže nést zlé ovoce…”. A tak charakter každého z nás je dříve či později rozpoznán „podle našeho ovoce” čili podle plodů, které vydáváme (srov. Mt 7, 17-20).

Onen původní pramen, zdroj našeho bytí a inspirace, do značné míry ovlivňuje naše další směřování. Ukazuje cestu. A na nás pak záleží, zda po ní jdeme, nebo z ní scházíme, zda se vyhýbáme těžkostem, nebo je snášíme, abychom prošli nějakou „životní zkouškou“ a v ní očistili naši duši, jak se čistí železo „výhní ohně“.

Tato úvaha nás vede k osobnosti, která prožila poměrně pohnutý a strastiplný život, který nicméně přijímala s křesťanskou pokorou a trpělivostí a který prožila tak, jak jí bylo vštěpováno v útlém mládí: se zájmem a péčí o blaho svého bližního.

Ačkoli se narodila do mocné carské rodiny, tíhla spíše k prostému a poklidnému životu, jenž by byl naplněn každodenní prací a uměleckou tvorbou. Pokud by nebylo tragických událostí spojených se svržením absolutního monarchy Ruska, její život by se jistě odvíjel zcela jiným směrem.

V dnešním volném a inspirativním pokračování na téma osobností a členů carské rodiny Romanovců si přiblížíme jednu ze sester cara Mikuláše II., konkrétně Olgu Alexandrovnu Romanovou, která prožila všechny ty bouřlivé před- a poválečné zvraty spíše v ústraní a vždy raději v zaujetí svou prací, malováním a pomocí druhým, k nimž měla vždy velmi blízký a laskavý vztah bez ohledu na své postavení a šlechtický původ.

Byla nejmladším dítětem Marie, princezny Dánské, a cara Alexandra III. Mezi ní a jejím otcem bylo zcela bezprostřední a něžné rodičovské pouto, které ji naplňovalo velkou radostí a útěchou.

Starší bratr Mikuláš se svou nejmladší sestrou Olgou

Olga Alexandrovna byla skromná a prostá žena, jež milovala práci a dávala přednost skromným životním podmínkám, vzdáleným jakékoli rozkoši tehdejších paláců a přísného carského protokolu v Petrohradě.

Dalo by se říci, že přestože žily děti carských rodin obklopeny přepychem, oni sami žily většinou velmi prostě a disciplinovaně. Nechyběla skromná strava, studené ranní lázně, častý pohyb na čerstvém vzduchu, domácí práce a úkoly, ale rovněž pravidelná a náročná výuka: jak jazyků, tak dalších předmětů, jimž byly tyto carské děti vyučovány buď profesionálními lektory anebo samotnými carskými rodiči.

Olga Alexandrovna byla ženou, která velmi brzy ztratila svého otce, dále bratra Georgia a později i svého staršího bratra Michaila a nakonec i nejstaršího a nejmilovanějšího bratra a současně cara Mikuláše II. s rodinou.

Na nátlak ze strany své matky souhlasila se sňatkem s mužem, kterého nemilovala a s nímž po celou dobu svého života nesdílela lože kvůli jeho podivínskému chování. Až později, po dlouhých 15 letech čekání, se dočkala, když car Mikuláš konečně souhlasil s jejími prosbami a sňatek s knížetem Petrem Oldenburgským anuloval.

Olga se pak skutečně a opravdově zamilovala. Na první pohled, jak sama později prozradila. A to byla již láska na celý život…

Car Alexander III. a jeho rodina v roce 1888. Olga stojí před svým otcem. Ve směru hodinových ručiček zleva: velkokníže Michail, carevna Marie, velkokníže Mikuláš, velkokněžna Ksénije a velkokníže Georgij

Při svém působení na carském dvoře se Olga Alexandrovna zaměřila spíše na charitu, pomoc druhým, zaškolila se také jako zdravotní sestra, zakládala školy, společensky prospěšná zařízení, stávala se patronem sirotčinců a nakonec, po vypuknutí 1. světové války, odešla dokonce dobrovolně na frontu, ke zraněným vojákům, které ošetřovala. A také, aby následovala svého muže, prostého důstojníka, nešlechtice, který působil v Kyrysnickém pluku jejího bratra Michaila.

Jak svědčí lidé, kteří ji za jejího života dobře poznali, byla Olga Alexandrovna ženou vysokých ctností, dobrotivosti, skromnosti a odvahy. Jen pevná víra v Hospodina a v Jeho konečný spravedlivý soud mohla dodat sílu a odvahu této drobné, svým charakterem však světlé a lidskostí překypující bytosti, která v životě prožila tolik zvratů, strádání a bolesti jako málokdo z nás.

Co je pro nás ovšem navýsost zajímavé, že velkokněžna Olga chovala vždy velkou úctu a lásku především ke svému nejstaršímu bratru Mikulášovi a jeho rodině. Mimořádně úzké pouto chovala také ke své švagrové, carevně Alexandře, s níž si dobře rozuměla a s níž ji pojily podobné zájmy a názory. Nadevše milovala a svou péčí zahrnovala také mladé carevny, které často navštěvovala, brala do města na společné hry s ostatními dětmi a vůbec se jim oddaně věnovala (to bylo ještě v době, kdy během 15 letého sňatku s knížetem Oldenburgským nemohla mít vlastní děti).

Mladá velkokněžna Olga

Od roku 1904 pobývala Olga Alexandrovna v přítomnosti carské rodiny téměř denně. Stala se jejich dobrou důvěrnicí. A oni její lásku přijímali a opětovali. V jednom svém dopise Olga napsala: „Pro mne osobně bylo tak krásné být v jejich přítomnosti. Jejich láska, jednoho k druhému, mi byla pramenem inspirace, a já si tolik zamilovala své čtyři příbuzné (velkokněžny Olgu, Taťánu, Marii a Anastázii).“

Když se jí jednou její životopisec (Jan Vorres) zeptal na její vztah k bratru Mikulášovi, konkrétně, zda se za něj v letech po jeho zavraždění modlí k Bohu, ona chvíli popřemýšlela a pak pravila:

“Ne za něj, ale k němu. Vždyť on je mučedník!“

Nezapomeňme, že celkem 27 osob z carské rodiny, přímých i vzdálených příbuzných cara Mikuláše, včetně jeho samotného, bylo zavražděno bolševiky.

Velkokněžna Olga se svým bratrem a budoucím carem Mikulášem
(a v pozadí se svou matkou Marií)

Uvědomme si také, že Mikuláš II., ještě jako car, byl krátce před svou abdikací zcela a všemi opuštěn, všemi svými generály až na jednoho. Jakou hořkost musel cítit, když po vynucené abdikaci pronesl slova, jež vešla do dějin: „Jsem obklopen jen samou zradou, zbabělostí a lžemi,“ jak si také později zapsal do svého deníku.

Olga jako jeho sestra dobře znala povahu cara Mikuláše a znala pohnutky, které ho vedly k různým životním rozhodnutím a politickým krokům, a bylo jí také dobře známo, jak skromným, pokorným, tichým, hluboce zbožným a odvážným člověkem car byl, ačkoli na veřejnosti, rovněž dílem přísného carského protokolu, budil často dojem spíše člověka ostýchavého a nesmělého, ba až nerozhodného. To bylo však pouze zdání.

„Lidé nechápali, nebo nechtěli pochopit, jakým (Mikuláš) byl,“ psala Olga ve svých memoárech. „Jeho střídmé vystupování přijímali spíše za chladnost či uměřenost, a to stejné si mysleli o jeho ženě.“

Velkokněžna Olga v uniformě zdravotní sestry s vyznamenáním

Olga v jedné své vzpomínce o bratru Mikulášovi dále napsala: „On byl velmi dobrým člověkem, velkorysým, ušlechtilým ke všem, kdo se s ním měl kdy čest setkat. Nikdy jsem neviděla, že by se kvůli něčemu hněval anebo se s někým přel, i kdyby měl v nějaké hře prohrát.“

„Také upřímně věřil v Boha.“

Hle, další velké a pravdivé svědectví o velikosti, dobrotě, pokoře a hluboké víře svatého cara Mikuláše II., které pochází od člověka tolik mu blízkého…

Začněme od konce

Poslední setkání s královským příbuzenstvem

V červnu 1959 obdržela 77 letá paní (Mrs.) Olga Kulikovská (rozená Romanova), bytem na 2130 Camilla Road v Cooksville v Ontariu [nyní část Missisauga[1]], nevšední pozvánku. Jejím odesílatelem byla samotná britská královna. Královna Alžběta II. a kníže Filip, vévoda z Edinburghu, tehdy pořádali slavnostní oběd na své královské jachtě Britannia během své návštěvy v Torontu a požádali o přítomnost také velkokněžnu Olgu Alexandrovnu a jejího staršího syna Tichona Kulikovského. Ještě jednou a současně naposledy se Olga objevila ve společnosti jako ruská velkokněžna, sestra cara Mikuláše II. a sestřenice anglického krále Jiřího V., navzdory skutečnosti, že v posledních několika desetiletích žila prostým životem manželky farmáře v Kanadě. Tehdy se měla náhle a vlastně ještě jednou a naposledy ve svém životě setkat se svými královskými příbuznými.

Velkokněžna Olga v přítomnosti cara Mikuláše II.
během jeho návštěvy nemocnice na frontě

Mládí, výchova a pobyt v carském paláci

Velkokněžna Olga Alexandrovna se narodila 13. června 1882 v paláci Peterhof v blízkosti Petrohradu jako nejmladší dcera ruského cara Alexandra III.
a carevny Marie Fjodorovny, bývalé princezny Dagmar Dánské.

Olga a její starší sourozenci, budoucí car Mikuláš II., Georgij, Ksénije a Michail, trávili většinu svého dětství na venkovském paláci v Gatčině kvůli své bezpečnosti (Gatčina leží asi 45 km jihozápadně od Petrohradu). Jelikož byl Olžin dědeček a car Alexandr II. v roce 1881 zavražděn při pumovém útoku členy Revoluční organizace „Narodnaja volja“[2], Alexander III. a Marie se velmi obávali o bezpečnost svých dětí během tohoto neklidného období ruských dějin.

Opět společně při carově vizitaci polní nemocnice během 1. svět. války

Přestože měl Gatčinský palác více než 900 pokojů, Olze se dostalo poměrně prosté výchovy. Poslechněme si, jak sama zavzpomínala na tuto dobu, jak vyplývá z jejího rozhovoru pro dánský časopis BT, který poskytla ještě v době svého pobytu v Dánsku v roce 1942: „Když bylo jaro ve vzduchu, [můj otec] se vždy snažil o to, abychom dostávali různé úkoly, které by nás přinutily pobývat na čerstvém vzduchu. Shrabovali jsme sníh a shromažďovali palivové dříví. Spolu s otcem jsme pak rozdělali krásný oheň, na němž jsme si opékali pár jablíček, které jsme si později mezi sebou dělili. A k tomu patřily také časté procházky v palácovém areálu a
v Jelením parku (25 Chapters of My Life: The Memoirs of Grand Duchess Olga Alexandrovna, s. 27).“

Každé léto ruská carská rodina navštěvovala Dánsko, kde měla Olga možnost navštívit své prarodiče (z matčiny strany), aniž by zde panovaly nějaké obavy
o její bezpečnost, v porovnání s tím, jaká opatřená panovala v tehdejším Rusku.

Se svým prvním mužem, knížetem Petrem Oldenburgským

Nešťastné první manželství

Smrt Alexandra III. v roce 1894 byla pro dvanáctiletou Olgu, která byla ze všech dětí otci nejblíže, zcela zničující. Vztah velkokněžny s matkou byl naopak složitější a rezervovanější, neboť její matka Marie, jak postupně stárla, očekávala, že její dcera se přizpůsobí formální etiketě carského dvora, zatímco Olga hledala spíše prostší způsob života. Touha Olgy uniknout přímé kontrole své matky, zatímco pobývala ještě v Rusku, nepochybně ovlivnila i její, z dnešního pohledu spíše unáhlené,
rozhodnutí přijmout v roce 1901 návrh na manželství jejího vzdáleného bratrance, knížete Petra z Oldenburgu.

Nutno dodat, že toto manželství nebylo nijak šťastné. Spíše naopak.

Senátor Alexander Polovcev, státní tajemník Alexandra III. a blízký přítel carské rodiny, byl hluboce skeptický vůči manželství a ve svém deníku si zapsal tato slova: „I přes to, že je vysoce urozený a mimořádně bohatý…, je (kníže) ve všech ohledech poněkud nevýrazný a jeho vzhled je více než tuctový. Ačkoli je mladý, nemá na hlavě moc vlasů a budí dojem spíše nemocného člověka, postrádajícího schopnost zplodit více potomků… Podle všeho byl tento mladý pár sveden dohromady spíše z jiných důvodů, než aby byli tito lidé šťastni, což s největší pravděpodobností povede ke katastrofě.” (Přeložila a vydala Patricie Phenix, Olga Romanov: Russia’s Last Grand Duchess, s. 51).

V den své svatby s důstojníkem Nikolajem Kulikovským

Přestože vztahy mezi Olgou a jejím prvním manželem byly zpočátku přátelské, brzy začala sama litovat uspěchaného manželství, obzvláště tehdy, když se v roce 1903 seznámila s Nikolajem Kulikovským během vojenské přehlídky, které se on účastnil jako člen Kyrysnického strážního pluku pod vedením jejího bratra Michaila. O deset let později řekla svému životopisci Janovi Vorresovi o okamžiku, kdy se jejich oči poprvé setkaly při průvodu vojáků: „Bylo to osudové. Byla jsem v šoku. Domnívám se, že právě tehdy jsem pochopila, že láska na první pohled existuje. Jednoduše jsem řekla Michailovi, že se s ním (s Nikolajem) chci setkat. Michail vše pochopil. Ještě tentýž den uspořádal slavnostní banket. Na jídlo si nevzpomínám. Bylo mi dvaadvacet let a poprvé v životě jsem se zamilovala a věděla jsem, že moje láska byla přijata a opětována.” (Ian Vorres, The Last Grand Duchess: Her Imperial Highness Grand Duchess Olga Alexandrovna, 1 June 1882-24 November 1960, 4. vydání, s. 94-95).

Silné pouto k carově rodině a události po vyhlášení 1. světové války

Nicméně ani Petr z Oldenburgu ani car Mikuláš II. nesouhlasili s její žádostí
o zrušení jejího manželství, až do roku 1916. Během těchto složitých let Olga malovala, pracovala na své zahradě a zachovávala blízký vztah s rodinou svého bratra – cara Mikuláše. V dalším článku, publikovaném v dánském časopise BT, znovu zavzpomínala: „Roky plynuly. Vyrostla jsem. Mikuláš se stal carem. Oba jsme byli ženatí. Rozdíl mezi mým nejstarším bratrem a jeho nejmladší sestrou byl pryč. Milovala jsem, když jsem byla s ním a toužila jsem po společných chvílích se svou švagrovou (carevnou Alexandrou), a později, když měli svých krásných pět dětí, dávala jsem jim veškerou svoji lásku.“ (25 Chapters of My Life: The Memoirs of Grand Duchess Olga Alexandrovna, s. 74).

Při hře s carskými velkokněžnami (zde s Anastazií ve své náruči)

Když v roce 1914 vypukla první světová válka, regiment Nikolaje Kulikovského byl povolán na frontu a Olga ho následovala jako zdravotní sestra v první linii. Později, v roce 1916, konečně získala povolení ke zrušení morganatického manželství. Olga Alexandrovna se tedy podruhé vdala, tentokrát za nešlechtice, prostého muže, kterého však ze srdce milovala, a nikdy nepřestala.

Olga a Nikolaj byli právě v Kyjevě, když Mikuláš II. abdikoval. Uprchli proto spolu s císařovnou Marií rychle na Krym, kde se v listopadu 1917 narodil jejich první syn Tichon. Olga ani zbytek její rodiny nebyli po vypuknutí bolševické revoluce v listopadu 1917 zatčeni, a proto dokázala z Ruska vycestovat přes Kavkaz, kde se v roce 1919 narodil jejich druhý syn Jurij. Dalšími jejími zastávkami na cestě do exilu, za svou matkou Marií, byly: Rostov nad Donem, Konstantinopol, Bělehrad, Vídeň… a Kodaň.

Útěk z Ruska a téměř 30 letý pobyt v Dánsku

Olga, Nikolaj a jejich děti se poté, co opustili Rusko, usadili v Dánsku. Nejprve žili společně s carevnou matkou (Marií), kterou z Krymu zachránila bitevní loď, poslaná anglickým králem Jiřím V. Poté se Olga přestěhovala na farmu, kterou vlastnil dánský milionář Gorm Rasmussen, který také zaměstnal Nikolaje, jenž se staral o jeho koně. A Olga zvyšovala svůj skromný příjem tím, že prodávala své obrazy (akvarely).

Stále se svou rodinou a stále na cestě ke svobodě…

Tyto poklidné roky před druhou světovou válkou byly přerušeny pouze Olžinou zneklidňující návštěvou Berlína kvůli kauze “Anna Andersonová”. Tato žena tvrdila, že je Anastázie Romanova, domnělá neteř Olgy, kterou přitom s celou její rodinou zavraždili v roce 1918 v Jekatěrinburgu bolševici. Olga přitom v osobě Anny Andersonové nespatřovala žádnou zásadní podobnost se svou neteří. I přesto však byla požádána, aby přijela a podala své stanovisko. Až do své smrti v roce 1960 se však na ní neustále někdo obracel s dotazy ohledně shody Andersonové se svatou velkokněžnou Anastázií.

Blízkost sovětských vojsk a jejich postup směrem k Dánsku po 2. světové válce vyžadovaly další emigraci. Nikolaj, Olga, jejich synové, dcery a vnuci opustili proto Dánsko a přes Anglii se dostali v roce 1948 až do Kanady. Olga Alexandrovna později zavzpomínala na první dojmy ze severoamerického kontinentu. Když cestovala po dlouhé trati z Halifaxu do Toronta, řekla o této cestě: „Rozlehlá prostranství, která jsem tehdy zahlédla, na mne učinila velký dojem. Cítila jsem jako bych byla doma (v Rusku). Vše ke mně promlouvalo svou obšírností, kterou jsem znala od nás z Ruska. (The Last Grand Duchess: Her Imperial Highness Grand Duchess Olga Alexandrovna, 1 June 1882-24 November 1960, s. 196).

Rodinný portrét (velkokněžna Olga s manželem a syny Jurijem a Tichonem)

Pobyt v Kanadě, která jí tolik připomínala její rodnou Rus

Olga a Nikolaj se usadili na farmě o velikostí 200 akrů v městečku Campbellville, v Halton County, zatímco jejich synové a jejich rodiny zůstali v Torontu. Olga se starala o drůbež, zatímco Nikolaj se věnoval dobytku. Olga se těšila z farmářského života a říkala Vorresovi: „Byla jsem šťastná, když jsem se mohla přestěhovat z Toronta a pracovat jako otrok, jen abych náš dům proměnila na skutečný domov. Veškeré naše věci se nakonec našly, a tak v každé z našich místností v domě byly umístěny nějaké drahé památky na minulost. Toto místo bylo také rájem pro květiny…” (Vorres, The Last Grand Duchess: Her Imperial Highness Grand Duchess Olga Alexandrovna, 1 June 1882-24 November 1960, s. 198).

Když Nikolaj a Olga zestárli, začali mít potíže se zvládáním tak velké farmy
v Campbellville. V roce 1952 proto svoji farmu a hospodářská zvířata prodali
a přestěhovali se do Cooksville. Nikolaj zde zemřel v roce 1958. Pětipokojový dům na ulici Camilla road se stal místem pro celou řadu návštěv ze strany Olžiných královských příbuzných po celá padesátá léta. Princezna Marina, vévodkyně z Kentu, navštívila Olgu v jejím domě v Cooksville během svého kanadského turné v roce 1954, a Louis s Edwinou Mountbatten v roce 1959.

Velkokněžna Olga malující ve svém domě v Dánsku

Když ji královna Lilibet (Alžběta II.) objala kolem ramen…

Když se do Kanady blížila anglická královna Alžběta II., pozvala jako jednu z nemnoha hostí na svou loď Britannii také Olgu a jejího staršího syna. Olga tehdy přijala toto pozvání s vyrovnaností. Její sousedé v Cooksville byli však kvůli blížící se královské návštěvě mnohem nervóznější. Olga si tehdy postěžovala Vorresovi: „Byli zde u mě ráno, v poledne a pak zase večer, a stále naléhali na to, abych si koupila nové šaty. Cožpak nevidí, že už jsem příliš stará na to, abych si mohla nakupovat stále nové oblečení. (Vorres, The Last Grand Duchess: Her Imperial Highness Grand Duchess Olga Alexandrovna, 1 June 1882-24 November 1960, s. 207). Nakonec si vzala rady svých sousedů k srdci a šla si k této příležitosti koupit do Toronta nové šaty a klobouk. Ještě tehdy zažertovala: „Všechen ten rozruch jen kvůli tomu, že se mám vidět s Lilibet a s Filipem!”

Manželský portrét

Katherine Keilerová-Mackayová, manželka guvernéra Ontária, poručíka Johna Keiler-MacKaye, měla jiné obavy, než byl Olžin šatník. Řekla tehdy Patricii Phenixové, že ještě před obědem „vypadala [Olga] nervózně”. Všichni jsme se obávali toho, že by ji (Olgu) mohla královna (Alžběta) přehlédnout, a to by ji mohlo zranit. (Phenix, Olga Romanov: Russia’s Last Grand Duchess, s. 239). Keiler-Mackay se ale strachovat nemusel. Když královna vstoupila do místnosti, kde se konal banket, okamžitě se obrátila na Olgu, položila jí, sestřenici svého dědečka, ruku kolem ramen, a zamířila s ní k hlavnímu stolu.

Oběd na Britannii byl Olžinou poslední královskou návštěvou. Poslední ruská velkokněžna zemřela 24. listopadu 1960 v Torontu ve věku sedmdesáti osmi let.

Její dlouhý a událostmi naplněný život se začal v ruském carském paláci a byl zakončen v Kanadě, v zemi, kterou milovala pro její přátelské obyvatele
a širou krajinu připomínající její rodné Rusko.

Velkokněžna Olga malující ve svém domě v kanadském Cooksville

Doslov

Není třeba příliš zdůrazňovat, že dům Olgy Alexandrovny v době její emigrace, ať již v Dánsku či v Kanadě, se stal útočištěm pro všechny ty, kteří s velkokněžnou sdíleli podobně hořký osud. Její obrazy, které za svůj život namalovala, byly prodávány na různých evropských aukcích, a výtěžek z nich pak směřoval na pomoc ruské emigraci.

V době 2. světové války pomáhala i prostým lidem, kteří byli v nouzi, ať Rusům či jiným národnostem, a dávala jim výtěžky ze své farmy, na níž s manželem a s dětmi pracovala. Nebála se na své farmě skrývat či jinak pomáhat některým ruským vojákům, kteří padli do německého zajetí a zůstali v Dánsku, k jehož hranicím se postupně blížila sovětská armáda. Sama Olga Alexandrovna byla bolševiky nařčena z „podpory nepřátelů (ruského) národa“. V její těžké situaci ji nemohla tehdy pomoci ani dánská královská rodina. A také proto zvolila raději další emigraci, s konečným místem svého pobytu – Kanadou.

Olga a Nikolaj

Také v Kanadě pokračovala Olga Alexandrovna ve svém vlastním způsobu života
a přístupu k lidem, který byl velmi bezprostřední, milý a přátelský. I zde pomáhala s velkou láskou zejména ruské diaspoře.

Zcela zvláštní kapitolou jejího života byla její dobročinnost na poli církevním. Dobře věděla, jaké kruté podmínky zažívali lidé, které sovětská vláda pronásledovala. Všem těm se vždy snažila nezištně pomáhat.

Jan Vorres k tomuto tématu v její biografii napsal:

„Olga Alexandrovna zachovávala dobré vztahy s mnohými ruskými pravoslavnými farnostmi a spolky a dobře věděla o těžkých podmínkách, v nichž se nacházely. Čas od času jim posílala drobné dárky a finanční pomoc z vlastního rozpočtu. Ruští mniši ze Svaté Hory Athos se za ni každý den modlili. Když jsem osobně navštívil jejich (Pantelejmonovský) monastýr a zmínil se o tom, že se znám s Olgou Alexandrovnou, doslova plakali a prosili mne, abych jí do Kanady odvezl nějaké ikony. Stěny její ložnice v jejím domě v Kanadě byly okrášleny ikonami, které velkokněžně Olze věnovali různí lidé, muži i ženy, kteří jí i nadále zůstávali oddanými a věrnými souputníky tak, jak tomu bylo ještě na počátku revoluce.

Jejich poslední rodinné sídlo v kanadském Cooksville

Zádušní bohoslužba proběhla v torontském chrámu a u její rakve tehdy stáli důstojníci 12. Achtyrského husarského pluku Její Výsosti Velkokněžny Olgy Alexandrovny, po jejichž boku prožila větší část války a na které vzpomínala až do svého hlubokého stáří.

Věčná jí památka!

Tento příspěvek, zveřejněný na stránkách Pravoslavné církevní obce v Brně, je věnován drahé sestře Lydii Kumaschow, která mne inspirovala k sepsání tohoto příspěvku a poskytla základní literární odkazy a materiály.

Michal Dvořáček

Poznámky pod čarou:

[1] Šesté největší město Kanady.

[2] Narodnaja volja (rusky: Наро́дная во́ля, česky: Svoboda lidu) byla ruská levicová teroristická organizace, vzniklá rozštěpením organizace Půda a svoboda. Je známá úspěšným atentátem na cara Alexandra II. V letech 1879 až 1885 vydávala ilegální noviny Narodnaja volja. Její program byl směsicí demokratických a socialistických reforem.

Prameny:

http://www.royalhistorian.com/from-st-petersburg-to-toronto-the-life-of-grand-duchess-olga-alexandrovna-1882-1960/ (Carolyn Harris, 25. listopadu 2012)

http://www.pravoslavie.ru/107990.html

http://www.pravoslavie.ru/108931.html

http://www.holy-transfiguration.org/library_en/royal_abdication.html

https://en.wikipedia.org/wiki/Nicholas_II_of_Russia