„Zbloudilá mula“
N. Drumundianos vypráví o svém podivuhodném zážitku z „Italsko-řecké války“ (1940-1941), jež začala výzvou Italů k řecké kapitulaci a následným odmítnutím Řeků v podobě slavného „Ochi“ (Ne):
„Naše rota dostala rozkaz obsadit předsunutý kopec jako předmostí. Vykopali jsme ve skalách zákopy. Jakmile jsme se usadili, začalo silně sněžit. Sníh padal nepřetržitě dva dny a dvě noci a na mnoha místech dosahoval až dvou metrů. Byli jsme naprosto odříznuti od logistiky. Každý měl v batohu jídlo jen na jeden den. Kvůli hladu a zimě jsme nedostali žádné zásoby jídla „na zítřek”, a tak jsme vše spořádali najednou, naprosto vyhladovělí.
Od té chvíle začala pravá muka. Žízeň jsme hasili sněhem, ale hlad nás zabíjel. Takto jsme strávili pět dní a pět nocí. Stali se z nás kostlivci. Udržovali jsme si morálku na vysoké úrovni, ale příroda má své meze. Někteří podlehli. Všichni jsme očekávali stejný konec „za víru a za vlast“.
Pak náš kapitán z vnuknutí učinil něco obdivuhodného! Vytáhl z náprsní schránky malou papírovou ikonu Přesvaté Bohorodice. Pak ji postavil na podstavec a svolal nás k sobě:
– Moji mladí muži! řekl. V této kritické situaci nás může zachránit jen zázrak. Poklekněte, proste Přesvatou Bohorodici, matku Bohočlověka Krista, aby nám pomohla!
Padli jsme na kolena, zvedli ruce k nebi a vroucně ji prosili.
Ještě jsme nestihli ani vstát, když v tom jsme zaslechli zvonění zvonků. Byli jsme ohromeni a popadli jsme okamžitě do rukou zbraně. Zaujali jsme bojovou pozici.
Neuběhla však ani minuta, když jsme spatřili, jak se k nám blíží obrovská mula s nákladem. Lekli jsme se! Zvíře bez svého pána kráčející po hřebenu hor, ve sněhu, možná metr hlubokém. To bylo pro nás něco stěží pochopitelného a nepřirozeného. Pochopili jsme: Tu mulu vede sama Přesvatá Bohorodice. Všichni jsme jí společně poděkovali a tiše, ale z celého srdce zapěli: „Vojevůdkyně v boji vítězná“ (řec. Τη Υπερμάχω Στρατηγώ τα νικητήρια“) a další hymny na její počest. Zvíře neslo na svém hřbetu kompletní zásoby jídla: bochníky chleba, sýry, konzervy, nápoje a další.
Ve válce jsem prožil mnoho neuvěřitelných útrap, ale tato pro mě zůstává nezapomenutelná, protože z ní nebylo východiska. Přesvatá Bohorodice mi ji ale pomohla přežít.“
Vojevůdkyně v boji vítězná, vytrhni nás ze všech běd!
„Vojevůdkyně v boji vítězná, jenž nás osvobozuješ od zlých, tebou chráněni díky vzdávají, služebníci tvoji Bohorodice; vládnoucí tedy mocí nepřemožitelnou, ze všech běd nás vytrhni, ať k tobě zní naše zvolání: Raduj se, Nevěsto vždy panenská!“ (Kondak Bohorodici hlas 8.)
Podle knihy: „Zjevení a zázraky Přesvaté Bohorodice“. Vydal klášter „Paraklétos“.
Zdroj: https://www.oodegr.com/oode/orthod/panagia/8avmata_40_1.htm
Místo doslovu
(Při příležitosti řeckého státního svátku „Den Ochi“, slaveného každoročně 28. října)
Pocit odporu proti bezpráví a nelidskosti, pocit odporu proti porobení, všechny tyto pojmy mají místo v duši každého Řeka, když vidí svou svobodu, svou vlast a svou duši v nebezpečí, jak to dosvědčuje blahé paměti otec Athanásios Mytilénský (1927-2006).
Pocit odporu je zakořeněn hluboko v řecké duši, stejně jako je v ní hluboko zakořeněn také pocit zrady… „Adam nejprve ztratil sebe a pak Ráj,“ říká otec Athanásios. A dodává: „V každém boji má duše primární místo. Vítězí, ale i zrazuje. Proto musí být spolu s výzbrojí nejprve vyzbrojena duše těch, kteří budou bojovat.“
Je tedy otázkou, jak je vyzbrojena duše dnešního nejen Řeka, nýbrž i každého člověka, a především pravoslavného křesťana.
Otec Athanásios říká, že schopnost říci „ne“, tj. schopnost projevit odpor a nesouhlas s nějakou snahou o ovládnutí, o omezení svobody, se nachází „hluboko v člověku“. Říci „ne“ všem těmto pokusům o zotročení považuje otec Athanásios za „hrdinské“. „Je to odvážný duch, který dlí ve zdravé duši. Když je člověk věrný Bohu, když říká hrdinské „ne“ na prvním místě hříchu a všem druhům bezbožných myšlenek, bez ohledu na to, jak módní mohou být, pak je to znamení skutečného hrdinství, hrdinství lidskosti.
Při reminiscenci událostí roku 1940 v Řecku, tj. v době, kdy se Řekové odmítli podrobit italským fašistům a řekli jasné a důrazné „Ochi“ (Ne), takže nezbývalo než se bránit po dobu dlouhých 6 měsíců velké přesile Mocností Osy, otec Athanásios vybízí každého křesťana, aby postavil bariéru všem destruktivním myšlenkám, ale rovněž naší honbě za rozkoší. „Naše duše musí být prodchnuta vírou a láskou Kristovou.“ Nejlepšími bojovníky v římské armádě byli křesťané, věděli jste to? Vzpomeňme si na ono „Tímto zvítězíš“ (řec. Εν τούτω νίκα) Konstantina Velikého. Křesťanští vojáci vítězili, když byli integrováni do Římské armády. Jen vzpomeňme na svatých Čtyřicet mučedníků (Sevastijských i Amorejských) a spoustu dalších bojovníků. Tito a mnozí další: Theodoros Stratelatis, Merkurios, Prokopios, Minas, Georgios byli všichni křesťané.
V roce 1940 na frontě nebojovali pouze vojáci, ale celý řecký lid. Bojovali i v týlu, například v protivzdušné obraně.
Otec Athanásios vzpomíná na své vlastní zážitky z doby, kdy byl teprve mladý chlapec:
„Byl jsem tam také, bylo mi teprve třináct let, a pamatuji si, jak jsme jednou někde zůstali vzhůru celou noc, pro případ, že by došlo k bombardování anebo požáru, abychom ho mohli běžet uhasit. A zůstali jsme vzhůru celou noc… Ano, zůstali jsme vzhůru celou noc…“ A dodává: „Byly tam také dobrovolné zdravotní sestry, byly tam také ženy, které nekonečnými nocemi pletly vojákům teplé oděvy a přikrývky. Štíhlé, ale silné ženy z Pindu také bojovaly, přepravovaly munici na svých zádech, tam nahoře v hrozných, zasněžených horách. Církev také „bojovala“, a sice svými modlitbami. Celý řecký lid bojoval. A my jsme vyhráli. Protože jsme všichni měli společnou vizi, zachování víry a svobody.“
„A pak jsme dostali zázračné zásahy shůry, kdy zasáhl Bůh a Přesvatá Bohorodice. Všichni říkali, že když šli bojovat na frontu, tak je chránila (doslova „přikrývala“ před každým zlem) Přesvatá Panna Marie. A duše Řeka, ať už na frontě nebo v týlu, byla plná víry a života.“
Otec Athanásios na závěr svého zamyšlení zdůrazňuje jednu velmi podstatnou myšlenku, která se vlastně týká každého člověka, především pak pravoslavného křesťana. „Chceme-li odolat každému útoku nepřítele, musíme nejprve porazit našeho vnitřního nepřítele: a tím je hřích. To je to, co Bůh chce. Říkejme tedy vždy ono hrdinské „Ne“ hříchu a projevme odpor vůči nepřátelskému ďáblovi. A nezapomeňme: „Je-li Bůh s námi, kdo může být proti nám?“ Teprve pak bude vítězství vždy naše. Amen!“
Podle přepsané nahrávky homilie blaženého otce Athanásia Mytilénského na téma: „Hrdinské Ne!“ [předneseno v Posvátném klášteře Komnineios v Larisse dne 28. 10. 2001]
MD
