V Bohu moudrá slova otce Epifania (Theodoropoulose)
Blahé paměti starec Epifanios (1930–1989) takto odpověděl jednomu mladému muži, který se mu svěřil s tím, že zakouší intenzivní tělesný boj a že, jak věří, bude tento boj definitivně vyřešen manželstvím:
– Mé dítě, věz, že problém člověka zvaný „tělo“ (řec. σαρξ) nelze vyřešit ani manželstvím, ani celibátem, ale ani polygamií. Problém zvaný „tělo“ je definitivně vyřešen pouze (mramorovou)„deskou“ (řec. πλαξ), tj. hrobem.
Manželství problém pouze zmírňuje. Zcela ho ale neřeší. A proto potřebujeme bdělost po celý život. I ty bojuj od nynějška důsledně a pros Boha, aby tě posílil…
„Léky na zdrženlivost“
Dalšímu mladému muži, který mu řekl, že dnes není možné, aby někdo zůstal cudný, starec Epifanios odpověděl:
– A neřekneš mi, co si o tom myslíš ty? Máme žít v celibátu, chodit se ženami, nebo brát pilulky na potlačení sexuálního pudu?
K mladíkovu zmatku starec dále pokračoval:
– Poslouchej, mé dítě: „léky či pilulky“, které užíváme k boji s tělesnými pokušeními, jsou modlitba, půst, bdění, zpověď a svaté Přijímání. Ty udržují cudné jak nás, tak i svobodné mladé lidi. Řiď se tímto „předpisem“ a uvidíš, jak dosažitelná je cudnost. Sami nemůžeme zůstat cudní ani na vteřinu. S Boží milostí a s Jeho pomocí toho všeho však dosáhnout můžeme.
„Není ti to přece jen podezřelé?“
Jednoho dne starci Epifaniovi jedno jeho duchovní dítě řeklo:
– Otče, nevěřím v nic. Má vůbec nějaký smysl zachovávat zdrženlivost?
– Ne, dítě moje. Nemá to vůbec žádný smysl. Bez Boha je všechno dovoleno. Ale řekni mi, ty mě považuješ za hloupého?
– Ne, samozřejmě, že ne, otče.
– A za člověka zištného?
– V žádném případě!
– No, takové podezření tě nenapadá, protože, jak říkáš, nejsem ani hloupý, ani sobecký. Nemyslíš však, že to, co obhajuji a co učím, konkrétně v otázce cudnosti, může být pravda?
„V žádném případě ne moji sestru!“
Duchovní dítě otce Epifania se jednou zmínilo o následujícím:
„Vzpomínám si na následující rozhovor se starcem, když jsem byl uchazečem o studium:
– Otče, jeden můj kolega z doučovacího centra, když tak spolu různě diskutujeme a probíráme různé věci sem a tam, pořád na mě naléhá, abych si našel přítelkyni. Samozřejmě se mě to netýká, ale trápí mě to. Co mu mám říct, aby přestal?
– Má tvůj kamarád sestru?
– Má, otče.
– Tak mu řekni toto:
„Dobře! Ale uděláš mi laskavost. Víš, jaký jsem hodný chlapec. Takže mi na jednu noc dáš svou sestru!“ Řekni mu to a uvidíme, co se stane dál.
Následující den jsem okamžitě uvedl do praxe „plán“ starce Epifania. Můj přítel se vrátil ke svým „obvyklým“ tématům.
– No, příteli, řekl jsem mu, co mám udělat, abych si našel přítelkyni? Proč mi na dnešní večer „nepůjčíš“ svou sestru, a pak uvidíme?
Můj přítel byl doslova v šoku a okamžitě se stáhl stranou!
A pak rychle dodal:
– V žádném případě ne moji sestru! Kam jsme to dospěli?
– Proč ne tvou sestru? odpověděl jsem. Není snad ta druhá, kterou chceš, abych si našel, také něčí sestra nebo dcera? Proč chceš, aby sestra někoho jiného byla pro mne „zábavou“, ale svou vlastní sestru chráníš?
Vidíš, že se nechováš správně a mýlíš se?
Od té doby můj přítel už držel jazyk za zuby, co se přítelkyní týče.
Šel jsem tedy a oznámil jsem výsledek starci Epifaniovi:
– Starče, „plán“ zabral jako blesk!
A starec s úsměvem dodal:
– Hmm, a co si ten mladík vůbec myslel?
„Výhra útěkem“
Otcové říkají: „Všechny bitvy se vyhrávají útokem; jediná bitva, která se vyhrává útěkem, je bitva proti tělu!“
„Člověk má pravdu!“
Jeden muž, duchovní dítě starce Epifania, mi vyprávěl, že jednou ke starci Epifaniovi přivedl svého přítele, aby se u něj vyzpovídal. Když zpověď skončila, jeho přítel byl zjevně zklamaný.
– Už se nevrátím! říká mi.
– Proč? zeptal jsem se ho.
– No…, odpověděl mi, když jsem starci řekl, že chodím se ženami, zeptal se mě, kolik je mi let. Řekl jsem mu dvacet pět. A starec pokračoval: „Víš vůbec, jak těch dvacet pět let uběhlo?“ „Ne,“ odpověděl jsem mu. „No, uplyne dalších dvacet pět a možná dalších dvacet pět let, aniž si to uvědomíš, a pak zemřeš. A až se ocitneš před Kristem, On se tě zeptá: ‚Přišel jsem a byl jsem ukřižován i za tebe. Co jsi pro mě udělal ty? Udělal jsi ze svého těla, které je chrámem Ducha svatého, údy nevěstky.‘
Můj známý mi vyprávěl další věci z rozhovoru, který měl se starcem, a já byl rozrušený, samozřejmě ne proto, že bych nesouhlasil s postoji otce Epifania, ale proto, že jsem si myslel, že starec Epifanios mohl „zatáhnout za udičku“ o něco diskrétněji, aby můj známý neodešel tak zklamaný.
Druhý den jsem šel za otcem Epifaniem a vysvětlil jsem mu daný problém.
Řekl mi:
– Podívej, dítě moje: Zpověď je tajina pokání. To znamená, že člověk, který k ní přistupuje, se považuje za hodného jakkoli přísného trestu a že je připraven přijmout, a to s úlevou, přísnost a napomenutí svého duchovního. Pokud si někdo neuvědomil, „co“ obnáší tato svatá Tajina, a myslí si, že zpověď je příležitostí probrat své otázky s knězem nebo mu sdělit svou bolest, aby se utěšil, nebo že je to něco jako setkání s psychologem, pak je to jinak, protože prostě nepochopil skutečný účel a význam této tajiny. V každém případě mu řekněte, ať přijde, abychom to spolu ještě probrali.
Konečně jsem našel onoho svého známého a když jsem mu vyprávěl o rozhovoru se starcem a řekl mu, aby ho ještě jednou navštívil, dostal jsem od něj následující odpověď, která dokazuje moudrost a správný postoj starce k tomuto tématu:
– Ale o čem bych měl ještě se starcem povídat? Starec Epifanios má úplnou pravdu. Protože ale nemám v úmyslu přestat chodit se ženami, takové setkání již nedává smysl.“
Podle:
(„Hypotéky života“, str. 140–144, 11. vydání, Posvátného hesychastéria „Blahodatná Bohorodice Troizinská“, Athény 1997)
Zdroj: Εκκωφαντική Σιωπή
připravil Michal Dvořáček
