Ortodoxie se stala pojmem znamenajícím jednotu věřících v protikladu ke všem nepravoslavným věroukám…
Vzácná ikona „Obnovení“ (úcty ke svatým ikonám)
Dílo Krétské školy (16. století)
~ JAK vzniklo slovo „Ortodoxie“?
~ Kdy nabylo svého dnešního významu?
~ Byl to původně termín pro odlišení věrouk, nebo termín jednoty Církve?
Toto je stručné putování dějinami u příležitosti pravoslavného svátku Neděle Pravoslaví.
HISTORIE slov „ortodoxní & ortodoxie“ poukazuje na skutečnost, že tato slova nebyla původně používána jako vyjádření tvrzení o správnosti a nadřazenosti ve vztahu k jiným křesťanským věroukám. Tato slova měla poměrně dlouhou historii v textech ještě před církevním schizmatem, kterou lze zhruba nastínit takto:
Slovo „ortodoxie“ pochází z řec. orthos = správný a doxa = mínění, názor, ale také sláva, čest a pocta, a znamená správný názor či správnou oslavu („ὀρθός + δόξα“).
Tyto termíny byly zpočátku používány v hodnotícím smyslu, aby neoznačovaly konkrétní věroučný systém, ale správný pohled na víru, správný způsob víry.
Svatý Řehoř z Nazianzu (4. století) ve svém dopise „Kledoniovi“ používá pojem „ortodoxie“ jako druhou část „ortopraxie“, když píše:
„Je třeba přijímat to, co je vhodné pro váš způsob života a vaši správnou víru (ortodoxii).“
A u svatého Cyrila Alexandrijského čteme o svatém Sávvovi (4. století) následující:
„Světlé jsou božské dary (charismata) našeho osvíceného otce Sávvy, neboť způsob jeho života je slavný, samotný život ctnostný a jeho víra pravoslavná (ortodoxní).“
Později, jak se dogmatická formulace křesťanství vyvíjela prostřednictvím různých peripetií (a teologických sporů), tak se víra stávala čím dál tím více apologetickou. Slova „ortodoxní / ortodoxie“ byla pak stále více používána k popisu „správné víry“ jako dogmatického systému a způsobu života v kontrastu k různým herezím a „kakodoxií“ (zlých – nepravoslavných – věrouk), které se objevovaly. Bylo to slovo, které znamenalo jednotu věřících v protikladu k nesprávné věrouce.
Právě v tomto bodě dochází k zásadnímu ztotožnění ryze hodnotícího pojmu: „ortodoxní / ortodoxie“ s jeho apologetickým významem.
Když tedy velký patristický spisovatel 4. století (s největší pravděpodobností Athanásios Veliký) ve svém díle „Rozprava s Apolinaristou“ používá domnělý dialog mezi pravoslavným křesťanem a představitelem Apolinarismu, tak je slovo „ortodoxní“ ztotožňováno se správnou křesťanskou vírou v protikladu k nesprávné víře (heretiků).
Pravoslavní (se ptají): Měl Kristus lidské tělo, nebo ne?
Apolinaristé: Ne.
Pravoslavní: A jaké tedy (měl Kristus) tělo?
Apolinaristé: božské…
Je třeba poznamenat, že stejnou taktiku dialogu mezi „ortodoxními“ a „kakodoxními“ používali i další Otcové, např. svatý Jan Damašský. Později v dopise od Justiniána (6. století) čteme:
„Neboť i když heretik (kacíř) říká něco proti jinému heretikovi, nikterak se nestává „ortodoxním“.
A zde je slovo „ortodoxní“ také použito k odlišení od někoho s heretickým názorem.
Rozkolem roku 1054 a odlukou Západu od Východní Církve dochází k definitivnímu ztotožnění pojmů „ortodoxie / ortodoxní“ (pravoslaví / pravoslavní) s velmi konkrétním církevním tělesem (Církví), a to již nikoli pouze v protikladu k heretikům obecně, ale i vůči „schizmatikům“.
Od té doby je pojmem „Pravoslavná Církev“ (často kvalifikovaná pojmenováním „Východní“) označována ta část křesťanství, která je z hlediska nauky a církevní praxe v protikladu s katolickou církví a později i s protestantskými církvemi a vyznáními.
Zdroj: G. Bambinioti, „Etymologický slovník Novořeckého jazyka. (Původ a historie řeckých slov)“
#lexikon #etymologie #řecký jazyk #ortodoxie #Neděle pravoslaví
________
Vzácná ikona „Znovuvztyčení“ (Obnovení) ikon
Dílo Krétské školy (16. století), Muzeum Benaki (Athény)
Děj zobrazený na ikoně představuje Neděli pravoslaví, slavnost, která znamená definitivní konec obrazoborectví v roce 843 po Kristu a současně triumf pravoslavné víry nad obrazoboreckými tendencemi. Kompozice, jíž dominuje ikona Přesvaté Bohorodice „Konstantinopolské palladium“, opakuje tzv. starobylý ikonopisecký model rozšířený po celém postbyzantském světě.
připravil Michal Dvořáček
