„Cesta křesťana je obecně tohoto druhu…“
Ctihodný starec Sofronij (Sacharov) z Essexu pravil:
„Na počátku je člověk přitahován Bohem darem Jeho blahodati, a když je již k Bohu (touto milostí) přiváben, začíná dlouhé období zkoušek. Svoboda člověka a jeho důvěra v Boha jsou zkoušeny, a to doslova „těžce zkoušeny“.
Na počátku jsou prosby k Bohu, malé i velké, dokonce i sotva vyslovené prosby, obvykle rychle a podivuhodně Bohem splněny.
Ale když přijde období zkoušek, pak se vše změní a jako by se nebe zavřelo a ohluchlo ke všem našim modlitbám.
Pro (vírou zapáleného) křesťana se všechno v jeho životě stává (postupně) těžším. Chování lidí k němu se zhoršuje, přestávají si u něj vážit toho, co u druhých tolerují; nic mu neodpouštějí, jeho práce je placena téměř vždy pod hranicí zákonnosti, jeho tělo snadno postihují různé nemoci. Příroda, lidé, zkrátka všechno se obrací proti němu. Přestože jeho přirozené dary nejsou nižší než dary druhých, nenachází příznivé podmínky, aby jich využil. Snáší také mnoho útoků ze strany démonských sil a vrcholem je nesnesitelný žal kvůli božské opuštěnosti. Pak jeho utrpení vrcholí, protože bývá zasažen a napadán „celý člověk“ na všech úrovních jeho existence.
Opouští snad Bůh člověka? Je to vůbec možné?
A přesto místo prožitku Boží blízkosti přichází do duše pocit, že Bůh je nekonečný, nedosažitelně daleko, za hvězdnými světy… a všechny žádosti k Němu se bezmocně ztrácí v rozlehlosti kosmického prostoru.
Duše vnitřně zesiluje své volání k Němu, ale stále nevidí ani pomoc, ani Jeho pozornost. Vše se pak stává tíživým. Vše se daří s neúměrným úsilím. Život je plný námahy a vzbuzuje v člověku pocit, že ho tíží prokletí a Boží hněv. Ale až tyto zkoušky pominou, pak člověk uvidí, jak ho úžasná Boží prozřetelnost vždy pečlivě střežila ve všech aspektech jeho života.
Tisíc let stará zkušenost, předávaná z generace na generaci, vypráví o tom, že když Bůh vidí víru duše někoho, kdo zápasí pro Boha (tj. pro sjednocení s Ním, pozn. překl.), jako Bůh viděl i víru Jobovu, pak takového člověka Bůh vede do takových propastí a výšin, které jsou pro ostatní nepřístupné.
Čím plnější a silnější je víra a důvěra člověka v Boha, tím větší bude míra zkoušky a plnosti jeho zkušenosti, která může dosáhnout velkého rozsahu.
Pak je zřejmé, že člověk dosáhl hranic, které (sám) překonat nemůže (jen s Bohem!).“
Podle: Starec Sofronij Sacharov: „Zkoušky a opuštění Bohem“
Zdroj: Hlias Daslis
připravil a přeložil Michal Dvořáček
