„A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíš Krista.“ (Jn 17,3)
Topografická ikona Svaté hory Sinaj ze 13. století zobrazující mnoho tehdejších klášterů v této oblasti a také Mojžíše přijímajícího desky Božího zákona na Svatém vrcholu hory Sinaj, jakož i svaté ostatky svaté Kateřiny na vrcholu hory pojmenované po této světici.
Svatá Kristova Církev se často připodobňuje ke spásonosnému korábu plujícímu v tomto pozemském světě na rozbouřeném moři našeho života a hledajícímu tichý přístav, v němž by zakotvil.
Tímto přístavem je Nebeské království, které je zaslíbeno všem, kteří ho hledají:
„Ale raději hledejte království Božího, a tyto všecky věci budou vám přidány.“ (Lk 12,31) „Blahoslavení chudí duchem, nebo jejich jest království nebeské.“ (Mt 5,3)
Otec Jozef se v neděli (Svatých Otců 7. všeobecného sněmu) při svém kázání soustředil na velké tajemství naší víry a jednotu všech členů svaté Kristovy Církve. A hovořil právě o tomto korábu naší svaté Církve, jehož jistým Kormidelníkem je sám náš Spasitel Ježíš Kristus.
Naše víra je tedy založena na učení a boholidské osobě našeho Spasitele. To jsou spojené nádoby, které nelze od sebe oddělit. Slova Pána Ježíše Krista byla dosvědčována Jeho skutky, a naopak. Jak říkával svatý starec Justin Popovič, i kdyby bylo z celého Písma svatého zachováno jen svědectví o Kristově Vzkříšení, bude to stačit jako jistý pramen naší víry a života v ní. Svaté Písmo nám však bylo dochováno v daleko širším rozsahu. A chvála Bohu za to všem předešlým generacím pravoslavných křesťanů, kteří k tomu přispěli. Svaté Kristovo evangelium je částí Božího zjevení, a jako takové není dílem lidským, nýbrž bylo přijato od samotného Krista, jak nám to potvrzuje i svatý apoštol Pavel:
„Ujišťuji vás, bratří, že evangelium, které jste ode mne slyšeli, není z člověka. Vždyť já jsem je nepřevzal od žádného člověka ani se mu nenaučil od lidí, nýbrž zjevil mi je sám Ježíš Kristus.“ (Gal 1,11-12)
Díky našim svatým Otcům, kteří ustanovili nejen Vyznání víry, nýbrž také základní články pravoslavné věrouky, tzv. dogma, si můžeme býti jisti, že vše, čemu učí svatá Kristova Církev, pokud navazuje na předchozí učení svatých Apoštolů a svatých Otců, jest spolehlivým učením vedoucím člověka ke spáse a věčnému životu. Takové učení je nazýváno „orthodoxií“, jejímž opakem je „kakodoxie“, a všechny pokusy pozměnit či rádoby vylepšit jednou přijaté pravdy víry vedou k herezi, vůči níž jest Pravoslavná církev nekompromisní.
Není však možné učení Evangelia pouze číst, nýbrž je třeba ho i naplňovat.
„Znáte-li tyto věci, blahoslavení jste, budete-li je činiti.“ (J 13,17) „Blahoslavení, kteříž zachovávají přikázání jeho, aby měli právo k dřevu života a aby branami vešli do města.“ (Zj 22,14)
Klášter sv. Kateřiny na Sinaji
Sinajská ikona (14.-15. stol.) svatého proroka Mojžíše zouvajícího si své opánky před Hořícím, avšak neshořelým keřem na Hoře Sinaj…
„A tvárnost slávy Hospodinovy byla jako spalující oheň na vrchu hory, před očima synů Izraelských.“ (2M 24,17 )
A pokud si někdo myslí, že učení našeho Spasitele není nadčasové, tj., že není věčné, anebo že nemá přesah k věčnému životu, velmi se mýlí. Pán Ježíš není pouhou historickou osobou, která byla obdařena zvláštními dary a inspirována Duchem Svatým. Nikoli. Pán Ježíš je Syn Boží, zaslíbený Kristus, tj. Mesiáš, který měl přijít na tento svět, jak se rozněcoval v duchu svatý apoštol Pavel, „osvědčuje Židům, že Ježíš jest Kristus“ (Sk 18,5).
Nezapomeňme rovněž, že Pán Ježíš Kristus je „tentýž včera i dnes i na věky“ (Žid 13,8), a také proto je možné v každé době dosáhnout plné jednoty s naším Spasitelem, jež vede člověka k věčnému životu.
„A život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíš Krista.“ (Jn 17,3)
Naši svatí, kteří vyznávali svatou pravoslavnou víru, hluboce ve svém vědomí a svědomí zachovávali naději na věčný život a raději ztratili svou duši pro tento svět, aby ji však získali pro ten budoucí. Byli ochotni položit život za pravdu naší víry, jako by ji pokládali za svého bližního. Z lásky k Bohu a ke svému bližnímu se obětovali do roztrhání těla, aby nikdy ničím nerozesmutnili svého Spasitele. Tak opravdově, tak křesťansky a obětavě žili a mysleli.
Jejich úcta k učení a tradici naší svaté Církve překonávala všechny myslitelné hranice. Stejně tak, když vyznávali a prohlašovali svou úctu ke svatým ikonám, tj. pravoslavnému učení Církve Kristovy „par excellence“, seslanému Církvi a inspirovanému Duchem Svatým.
Sedmý všeobecný sněm z roku 787 po Kr. potvrdil, že ikonopisectví je „mimořádnou formou zjevení Boží skutečnosti“, která se děje skrze bohoslužbu a ikonu jako Boží zjevení. „Ikonám se klaníme, neboť tím získáváme živý náboženský prožitek a osobní zkušenost naší postupné proměny skrze tyto ikony ve vzory, jejichž památku máme stále před očima.“ Díky tomu se stáváme věrnými služebníky svaté Pravoslavné církve. „A právě za toto poznání jsme vděčni mnoha stovkám a tisícům vyznavačů a mučedníků a odvaze a moudrosti svatých Otců, kteří toto učení na 7. všeobecném sněmu teologicky zformulovali.“
Ze všech vítězství nad množstvím různých herezí je právě vítězství nad ikonoborectvím a samotné obnovení úcty ke svatým ikonám nazváno „Vítězstvím Pravoslaví“. A víra svatých Otců sedmi všeobecných sněmů je věčným a nezměnitelným základem pravoslavného křesťanství.
Poslechněme si, jak se o uctívání usneslo Tři sta šedesát sedm svatých Otců Sedmého všeobecného sněmu v Niceji:
„Často se stává, že ti, kdož se dívají na ikony, připomínají si a milují ty, kteří jsou zobrazeni a uctívají je políbením a pokloněním nikoliv však úctou, jež přísluší jedině Božské Bytosti; jde o čest, jaká se vzdává obrazu svatého oživujícího Kříže, svatému evangeliu a jiným posvátným věcem okuřováním a stavěním svící, podle zvyku dávných předků. Pocta, která se vzdává svatému obrazu, přechází i na znázorněného a ten, který se klaní ikoně, velebí tím bytost na ní vyobrazenou…“
Svatí a bohonosní Otcové, proste milostivého Boha za nás!
„Nade vše proslaven jsi, Kriste, Bože náš, jenž jsi Otce naše postavil na zemi jako světla a jimi jsi nás pravé víře naučil: Mnohomilosrdný, sláva Tobě.“
(Tropar svatým Otcům 7. všeobecného sněmu, hlas 8.)
připravil Michal Dvořáček
Užitečný odkaz:
