Slovo první
„Tajemná provázanost tajiny Křtu, Myropomazání a božského Přijímání“
Je tím, s kým můžeme jít po cestě, ale sám je rovněž cestou, přístřeším na cestě, ale i samotným cílem cesty. My jsme jeho údové, on pak (naší) Hlavou. V našem zápase zápasí (Kristus) spolu s námi. Při udílení cen vystupuje (Pán) v roli toho, který závody pořádá. V našich vítězstvích se stává věncem (jímž jsme korunováni). A tímto způsobem nás všude v sobě obnovuje…
Život v Kristu se rodí již zde, v tomto životě, a začíná od nynějšího času. Bude však naplněn v životě budoucím, až dosáhneme onoho dne. Avšak ani tento život, ani onen budoucí, nemůže přivést k dokonalosti tento život v duších lidí, nezačne-li už odtud. Neboť současný život zatemňuje tělo, a z něho povstávající zatemnění (doslova zahalení mrakem) a porušitelnost nemohou být dědici neporušitelnosti. Také proto svatý Pavel považoval smrt za předpoklad toho, aby mohl žít s Kristem. „Žádost maje,“ říká Pavel, „umříti a býti s Kristem, což by mnohem lépe bylo.“ (Fil 1,23) A také budoucí život, jenž přijme ty, kteří nemají (získané) síly a smysly, jež jsou pro ně nezbytné, nepomůže jim nijak získat blaženost, a proto budou jako mrtví (umrtvení) a hanební přebývat v tomto blaženém a nesmrtelném světě.
Důvod toho je následující: Světlo vychází a slunce vyzařuje své čisté paprsky, ačkoli samo o sobě není schopno stvořit oči. Stejně tak ani vůně Ducha, která proniká do všech míst v hojnosti a vše kolem naplňuje, ani ona nemůže způsobit, aby někdo nabyl čichu, pokud jej již nemá stvořený.
Boží přátelé se mohou účastnit spolu s Božím Synem v onom dni (svatých) Tajin a naučit se od Něj to, co (On) slyšel od svého Otce. Je však nezbytné, aby se dostavili jako (Jeho) přátelé a aby měli připraven duchovní sluch. Tam (v Božím Království) už není možné, aby vzniklo jakékoli přátelství, aby se otevřely uši, aby někdo ušil nevěstino roucho, ani nemohou být připraveny všechny další nezbytné věci pro svatební lože (veselí). Přípravou ke všemu tomu je jedině tento náš současný život. A tak všichni ti, kteří nezískají toto vše, o čem byla řeč, dříve, než opustí tento stávající život, nemají nic společného s tím budoucím. A o tom svědčí oněch pět (pošetilých) panen, které byly pozvány na svatbu, a které tam už nemohly získat ani olej (pro své lampády) ani svatební roucho, neboť na svatbu dorazily bez nich.
Obecně lze říci, že ten vnitřní člověk, „stvořený podle Boha“[1] (Ef 4,24), se stává plodem ještě tohoto života. A když tento „vnitřní člověk“ bývá stvořen a získává zde svou podobu, tak se takto dokonalý rodí i do onoho dokonalého a nestárnoucího (věčného) světa. Podobně jako embryo, které se nachází v temném a vlhkém místě mateřského lůna, které příroda připravuje k životu ve světle a formuje jej podle pravidel tohoto života, do nějž bude přijato, stejně tak se děje i s věřícími. Je to přesně v souladu s tím, co o tom napsal svatý apoštol Pavel: „Synáčkové mojí, které opět rodím, až by Kristus zformován byl ve vás.“ (Gal 4,19) Embrya ale nemohou nikdy získat zkušenost tohoto života (který jej čeká), zatímco věřící získávají během svého života mnoho záblesků ze života budoucího. Příčinou výše uvedeného je to, že v embryích není tento „život“ přítomen, ale jde o příslib budoucího. Ani paprsek světla nepronikl do tohoto místa, ani nic z toho, z čeho je tento život složen.
U nás se však nestává něco podobného, naopak, budoucí život jako by se (v našem případě) vléval a mísil s tím současným. A toto slunce lidumilnosti vzešlo i na nás. Nadnebeské myro se rozlilo do míst, která do té doby nelibě zapáchala. Andělský chléb byl darován i lidem.
Také z toho důvodu se mohou věřící již v tomto současném životě účastnit života budoucího a připravovat se na něj, a nejen to, od nynějška mohou dokonce žít a konat a v souladu s ním. „Dosáhni věčného života,“ píše svatý Pavel Timoteovi (viz 1 Tim 6,12). A dále dodává: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“ (Gal 2,20) A svatý Ignátios (Bohonosec) potvrzuje: „Je ve mně živá voda, která promlouvá.“[2] Svaté Písmo je tak doslova naplněno mnoha těmito významy. Kromě toho, jestliže sám Život (Kristus) slibuje věřícím, že bude navždy přebývat spolu s nimi, neboť říká: „A já jsem s vámi po všechny dny, až do skonání světa…“ (Mat 28,20), o čem dalším potřebujeme ještě slyšet? Je přece jisté, že Pán nás neopustil, když zasadil do země semena života a když uvrhl na zem oheň a meč, ponechavše lidi, aby sami pěstili a zvelebovali tato semena a využívali síly ohně a používali meč, ale sám se opravdově nachází „a působí ve vás chtění i činění“ (Fil 2,13), jak říkal blažený Pavel. On sám (náš Pán) je tím, kdo zapaluje oheň a kdo také drží v ruce meč. Obecně proto můžeme říci: „Cožpak se smí sekera povyšovat nad toho, kdo jí seká?“ (Iz 10,15), a tudíž ani ti, v nichž se Blahý (Pán) nenachází, nejsou schopni získat nějaké dobro. Ani Pán ale neslíbil, že bude ve věřících pouze přítomen, ale že s nimi bude přebývat, a co je nejdůležitější, že si v nich učiní svůj trvalý příbytek. Co to ale znamená? Na místech, kde Písmo říká, že se (Pán) s nimi sjednotí natolik lidumilně, aby byl s nimi jeden duch, zvěstuje o tom konkrétně svatý Pavel: „Ten pak, kdo se připravuje k Pánu, jeden duch jest s Ním“ (1 Kor 6,17) a dále: „Jedno je tělo a jeden Duch, jakož i povoláni jste.“[3] (Ef 4,4)
Skutečně, Boží lidumilnost je nezměrná a Jeho láska k lidskému rodu překonává jakoukoli lidskou logiku, a právě proto je shodná pouze s Boží dobrotou. A to je také onen Boží pokoj „převyšující všeliký rozum“ (Fil 4,7). Z toho tedy vyplývá, že tato jednota (sjednocení) Boha se svými milovanými převyšuje každou jinou jednotu, o níž může člověk snít a jíž se nic nevyrovná. Písmo tedy muselo upotřebit mnohé příklady, neboť nestačil pouze jeden, aby mohla být výstižně vyjádřena tato soudržnost (jednoty s Bohem). A proto (Písmo) hovoří jednou o „nájemníkovi“ a „domu“, jindy o „vinici“ a „vinné révě“. Na jiném místě zmiňuje Písmo „svatbu“, jindy pak „údy“ či „hlavu“.
Nic z toho, co bylo výše uvedeno, však není v silách vyjádřit tuto vzácnou soudržnost (souvztažnost jednoty s Pánem), neboť vskutku není možné, abychom díky těmto výrazům zcela přesně dosáhli lásky. Je tedy třeba, aby tento oboustranný vztah (doslova „přilnavost“) byl analogický s láskou. Co se ale může vyrovnat Boží lásce? A tak například i svatba, jakož i harmonie údů s hlavou, které jsou považovány za výraz zcela zvláštní přilnavosti a jednoty, nejsou sto plně vyjádřit a jsou na mnoho vzdálené od ideálu, jímž by odhalily onu (pravou) skutečnost. Ani svatba totiž nemůže sjednotit oba manžele tak, aby existoval a žil jeden v druhém, tak jako se děje v případě Krista a Církve. I proto božský apoštol Pavel, když hovoří o svatbě, řekl, že: „…se jedná o velké tajemství,“ a dodal, „ale já pravím o Kristu a Církvi“ (Ef 5,32), dávaje tak najevo, že neobdivuje tuto svatbu (mezi mužem a ženou), nýbrž tu jinou (mezi Kristem a Církví). A opět, jednotlivé údy jsou sjednoceny s hlavou, a žijí díky sjednocení, avšak pokud jsou od ní odděleny, pak hynou. Nezapomeňme však, že právě oni (tyto údy) jsou daleko více sjednoceny s Kristem než se samotnou hlavou. A žijí z Něho více než ze svého sjednocení s hlavou. Tato skutečnost je také zjevná ze života blažených mučedníků, kteří s díkůčiněním přetrpěli ono první, zatímco o tom druhém nesnesli ani pomyslet. S radostí se oddělili od hlavy a svých údů, ale nikdy nechtěli slyšet ani slovo o tom, že by se oddělili od Krista. A nestačil jsem zmínit ještě to nejpodivuhodnější. S čím by se něco mohlo sjednotit více než se sebou samým (sobě podobným)? A v těchto (sobě podobných entitách) je tato jednota ještě složitější ve srovnání s onou soudržností[4], ačkoli každý z duchů blažených je sjednocen s druhým, ve své podstatě je ještě více a pevněji sjednocen se Spasitelem než se sebou samým, neboť Spasitele miluje více než sebe sama. A pravdivost tohoto tvrzení dosvědčuje svatý Pavel, který si přál, aby byl oddělen od Krista jen proto, aby byli zachráněni Židé (Řím 9,3), aby tím byla vzdána sláva Jemu (Kristu). Je-li tedy lidská láska takto mocná, ona božská (Láska) je pak dokonale nepochopitelná. Neboť jestliže lidé, jsouce zlí, prokázali tolik dobrotivé ochoty, co jiného bychom mohli pronést o Boží dobrotivosti? A protože Božská láska tolik přesahuje lidskou přirozenost, je třeba, aby i ona soudržnost (zachovávající jednotu s Kristem), prostřednictvím které jsou její ctitelé vedeni k tomu, co převyšuje lidský rozum, nemohla být interpretována žádným jiným příkladem.
Je nicméně nezbytné, abychom přemýšleli tímto způsobem. Existuje celá řada věcí, s nimiž náš život koexistuje: vzduch, světlo, pokrm, šatstvo, přirozené síly a naše údy. Nic z výše uvedeného ale nepoužíváme a s ničím z toho nevytváříme takovou koexistenci, aby se tak dělo neustále anebo v každém smyslu. Jednou je potřeba jednoho, jindy zase něčeho jiného, podle toho, co odpovídá nějaké konkrétní potřebě, která se právě vyskytuje. Nosíme například oděv, ale (oděv) se nemůže stát současně i pokrmem. Když je nám zapotřebí se najíst, musíme žádat něco jiné (než šatstvo…). Analogicky s tím ani světlo se nenabízí tomu, který cítí potřebu se nadechnout, podobně jako ani vzduch nemůže nahradit světlo. V tomto smyslu ani naše smysly, ale ani naše údy nevykonávají aktivitu neustále, ani je nevyužíváme za každé situace současně. V některých případech zůstávají bez hnutí naše oči a ruce, když se například musíme soustředit na sluch (slyšení). A když musíme zachytit nějaký předmět, plně nám stačí naše ruce. Ale když chceme něco zachytit smyslem čichovým, poslouchat anebo pozorovat, potom naše ruce už nepracují, a my je ponecháváme naopak nečinné, zatímco se věnujeme jiné aktivitě. Náš Spasitel nicméně spolupůsobí nepřetržitě v těch, kteří v Něm žijí, takže naplňuje každou jejich potřebu a stává se pro ně vším. Nenechává je, aby se věnovali čemukoli jinému, ani aby toužili a hledali cokoli jiného. Neexistuje nic, co by mohli potřebovat a co by současně nenaplňoval On sám. On rodí a dává růst, on dává pokrm a současně se všemu stává světlem i dechem. Svým prostřednictvím tvoří oči. A díky sobě je také osvěcuje a nabízí sám sebe, aby Jej (naše) oči mohly spatřovat. Je souběžně tím, který udílí pokrm, a současně i samotným pokrmem. Dává chléb života, ačkoli On sám je chlebem života. On je životem těch, kteří jsou živi, myrem těch, kteří dýchají, šatem těch, kteří touží být oděni. Je tím, s kým můžeme jít po cestě, ale sám je rovněž cestou, přístřeším na cestě, ale i samotným cílem cesty. My jsme jeho údové, on pak (naší) Hlavou. V našem zápase zápasí (Kristus) spolu s námi. Při udílení cen vystupuje (Pán) v roli toho, který závody pořádá. V našich vítězstvích se stává věncem (jímž jsme korunováni). A tímto způsobem nás všude v sobě obnovuje. Nenechá nás zasvětit se něčemu jinému, ani nám nedá zamilovat si něco ze stvořených věcí. Jestliže naši žádost zaměříme tímto směrem, ihned ji ztišuje a přináší pokoj. Jestliže ji zaměříme jiným směrem, i tam se nachází On. A vydáme-li se i poté jinou cestou, i tuto cestu (On) stráží, a jak po ní procházíme, získává si nás (pro sebe). „Jestliže bych vstoupil na nebe,“ říká žalmista, „tam jsi ty, pakliže bych sobě ustlal v hrobě, i tam jsi přítomen. Vzal-li bych křídla záře jitřní, abych bydlil při nejvzdálenějším moři, i tam by mne provedla tvá ruka, a pravice tvá by mne následovala.“ (Ž 139,8–10)
S obdivuhodnou a lidumilnou mocí nás k sobě přitahuje, do své blízkosti, a sjednocuje nás pouze se sebou samým. Takové muselo, dle mého názoru, být násilí, s nímž žádal, aby se (učedníci) shromáždili v domě, k bohaté večeři, k níž je pozval, když pravil: „Vyjdiž na cestu a mezi ploty, a přinuť (každého) vejíti, ať se naplní můj dům.“ (Luk 14,23)
Ano, nechť se tak stane. Je tedy zřejmé, z toho, co jsme již řekli, že život v Kristu existuje v těch věřících, a to nejen v budoucím věku, ale rovněž v tomto současném, tedy v těch, kteří žijí a činí v souladu s tímto (Jeho) životem. Neustále se bude přesvědčovat o tom, že je v našich silách, abychom tímto způsobem žili a kráčeli v „novosti života“ (Řím 6,4), jak praví svatý Pavel. Co tedy musíme učinit, aby se Kristus s námi spojil a sjednotil takto těsně, neboť nevím, jak jinak bych to mohl ještě nazvat?
Toto (sjednocení) záleží z jedné strany na Bohu, a z druhé strany na naší horlivosti. Na jedné straně jde čistě o Jeho dílo, zatímco na straně druhé je vyžadována i naše svědomitost. Dá se říci, že my sami k tomu přispíváme natolik, nakolik jsme schopni zachovat blahodať a současně nezradit tento poklad, aniž zhasíme zapálenou lampádu.
Už tedy nikterak nebraňme tomuto (novému) životu, ani tomu, co přináší smrt. Neboť každé lidské dobro a každá ctnost se završuje v následující (pravdě): Ať nikdo od sebe neodvrací meč (kterým na něj míří jiní) a ať nikdo se nezříká blaženosti tím, že by ze své hlavy strhával věnce (vítězství).
Neboť samu bytnost života zasazuje do našich srdcí nevypravitelně sám Kristus, jsouce sám přítomen. On je skutečně přítomen a podporuje základy našeho života, které udělil svým přebýváním v tomto světě. A je přítomen, nikoli jako kdysi, poprvé, kdy se účastnil na našem každodenním životě, našich vzájemných vztazích a zábavě, ale je účasten jiným, lepším a dokonalejším způsobem, prostřednictvím kterého se s Ním stáváme soutělesní[5] a sjednocení s Jeho životem[6], sjednocujeme se tedy spolu s Ním, s Jeho údy…
Podobně jako je nevypravitelná Jeho lidumilnost, skrze niž byl dojat a zamiloval si díky ní to, co je zavrženíhodné (padlé lidstvo), a nabídl (lidstvu) tak vzácné dary, a podobně jako sjednocení, skrze nějž se (Pán) sjednocuje s těmi, kteří Jej milují, překračuje každou představivost a každé pojmenování, stejně tak i způsob, jímž spolupůsobí (v nás) a udílí svou blahodárnost, je podivuhodný a přísluší pouze Tvůrci podivuhodných věcí.
On tedy ve skutečnosti obnovuje a přetváří vše a činí účastníky svého života ty, kteří se pomocí symbolů (znaků), jakoby pomocí nějakého nárysu, připodobňují smrti, které se podrobil i On sám.
Neboť ve svatých tajinách zobrazujeme Jeho pohřbení a zvěstujeme Jeho smrt, jejichž prostřednictvím se rodíme, utváříme a sjednocujeme se Spasitelem. Výše uvedené můžeme ztotožnit s tím, o čem svatý Pavel hovoří následující slova: „Neboť jím jsme živi, hýbeme se a existujeme…“ (Sk 17,28)
Křest (nám) daruje existenci a hypostázi podle Krista, neboť nás přijímá mrtvé a vnitřně zkažené a poté nás uvádí do života.
Pomazání myrem poté zdokonaluje toho, který se narodil, neboť (mu) předává energii, která je vhodná k tomuto (novému) životu. Svatá Eucharistie pak zachovává a udržuje tento život a toto zdraví, neboť „chléb života“ udílí schopnost uchránit to, co jsme přijali, a zůstat přitom živými. Žijeme tedy skrze chléb, pohybujeme se skrze myro, neboť jsme přijali vše (všechnu existenci) skrze Křest.
Tímto způsobem žijeme v Bohu, když přenášíme náš život od stvořeného směrem k nestvořenému. Neměníme přitom místo, nýbrž způsob, a samozřejmě i samotný život. Neboť jsme nebyli přemístěni, ani jsme nevystoupili sami k Bohu, ale On sám přišel a sestoupil k nám. Nehledali jsme my Jej, nýbrž byl to On, kdo vyhledal nás.
Pastýře nehledala ovečka, ani drachma svého hospodáře. Byl to však opět On sám, kdo se ponížil až k zemi, a nalezl (padlý) obraz. Dorazil až tam, kde ona ovečka bloudila, pozvedl ji proto a vysvobodil od bloudění… Bez toho, aby nás odsud přenesl, učinil nás nebeskými, ačkoli stále (tělesně) zůstáváme zde na zemi. Vložil do nás nebeský život, aniž by nás povznesl na nebe, ale snížil a snesl nebesa k nám, jak to dosvědčuje také prorok: „Hospodine, nakloň svých nebes a sestup.“ (Ž 144,5)
Prostřednictvím těchto svatých tajin vchází (Pán) jako nějakým okénkem Slunce spravedlnosti do tohoto temného světa. Umrtvuje světský život a nechává povstat k životu to, co je nadpozemské. Světlo světa vítězí nad světem – to naznačuje Pán, když praví: „Já jsem přemohl svět“ (Jn 16,33) – a vkládá do smrtelného a dočasného těla věčně trvalý a nesmrtelný život. Podobně jako když do bytu pronikne paprsek slunce, lampa již nepřitahuje (svým svitem) zrak lidí, ale naopak, děje se to, že záře slunce zcela přemáhá svit lampy a nadále trvá ve svém svitu; stejně jako v tomto (duchovním) životě (Kristus).
Když vchází malá záře budoucího života skrze svaté tajiny a usídluje se v (lidských) duších, přemáhá život těla a krásu tohoto světa, a poté zastiňuje jeho záři. A právě to lze nazvat duchovním životem, jenž vítězí nad každou tělesnou žádostí, jak říká svatý Pavel: „Duchem choďte a žádosti těla nečiňte.“ (Gal 5,16)
Tuto cestu nám Pán určil svým příchodem a tuto bránu otevřel svým vstupem na tento svět. A když poté vystoupil ke svému Otci, rozhodl se, že ji ponechá otevřenou, a že od Něho, skrze tuto bránu, bude navštěvovat svůj lid. A snad je s námi také neustále přítomen, ano, vskutku je, a také navždy zůstane, zachovávaje tímto své přísliby, které učinil.
A tak „není jiné (místo), jedině dům Boží, a tu jest brána nebeská,“ jak kdysi zvolal patriarcha (Jákob) (viz Gen 28,17). Skrze ni (tuto bráno) sestupují na zem nejen andělé, neboť se jistě nacházejí v blízkosti všech zasvěcených, ale rovněž sám Vládce andělů. Právě proto Kristus, když chtěl zanechat vzor jako nějaký obraz svůj vlastní křest, rozhodl se spíše přijmout křest svatého Jana (Křtitele), otevřel nebesa a ukázal, že prostřednictvím křtu spatříme nebeský prostor. Ale rovněž tehdy, když kázal o tom, že ten, kdo nebude pokřtěn, nemůže vejít do věčného života, naznačuje tím, že koupel (svatého) křtu je právě oním vchodem a onou bránou.
„Otevřete mi brány spravedlnosti“ (Ž 118,4) říká (prorok) David, jenž, jak se domnívám, toužil, aby se tyto brány otevřely. V tomto smyslu se také jedná o to, po čem toužili mnozí proroci a králové: aby přišel na zem Stavitel těchto bran. A proto, kdyby (prorok David) mohl, jak říká, otevřít tento vchod a projít těmito branami, byl by vděčný Bohu, který zbořil zeď. „A vejda do nich,“ říká, „vyznávati budu Hospodina.“ (Ž 118,19) Neboť skrze tyto brány by mohl dosáhnout nejdokonalejšího poznání dobrotivosti a Boží lidumilnosti, které Bůh chová k lidskému pokolení.
A vskutku, jaký větší důkaz Boží dobrotivosti a lidumilnosti by mohl nastat než ten, že (Hospodin) zbavuje naši duši od nečistoty tím, že ji omývá vodou, činí nás účastníky Nebeského království prostřednictvím pomazání myrem a sytí nás, nabízeje nám své Tělo a svou Krev.
S čím se dá srovnat to, že lidé se stali bohy a Božími syny, že naše přirozenost byla poctěna Boží poctou a prach byl povznesen do takového stavu slávy, že se stal roven cti a božství prostřednictvím božské přirozenosti?
Jen zvažte, zdali tomuto zvláštnímu skutku schází nějaká paradoxnost? Dle mého názoru to lze právem nazvat Boží ctností, která zastřela nebesa. Zaskočila celé stvoření a zastínila nádherou své velkoleposti a krásy každé Boží dílo. Neboť mezi Božími skutky, byť by byly sebelepší a sebevětší, neexistují žádné, které by nebyly menší svou moudrostí a uměním v porovnání se Stvořitelem. On by zajisté mohl stvořit lepší a větší (díla), než jsou ta, která kdy vznikla, takže bychom je nebyli schopni ani popsat. I kdyby existovalo nějaké Boží dílo, které by ve své kráse a dobrotivosti mohlo soutěžit (konkurovat) této Moudrosti, Moci a Umění, a vyrovnat se tomuto neohraničitelnému (Božství), a jako obtisk zjevit veškerou velkolepost Božské dobrotivosti, takové dílo by bylo oním Božským (dílem) mnohokrát převýšeno.
Neboť, spočívá-li Boží dílo v tom, aby vždy (kolem sebe) šířilo dobro, a kvůli tomu činí vše, a jestliže právě to je také cílem těchto věcí, jež (Hospodin) činí a nadále bude činit – „ono blahé,“ říká, „se rozlilo a rozšířilo se dál…“[7] – pak tím, že Bůh uskutečnil toto dílo, předal (nám) to nejvyšší Dobro, ve srovnání s nímž neexistuje nic vyššího, čímž by nás mohl ještě obdarovat.
A právě toto se stalo tím nejvyšším a nejkrásnějším dílem Jeho dobrotivosti a nejvyšší mírou Jeho mravnosti (ctnosti). Takové je tedy (Boží) dílo ikonomie, která se uskutečnila kvůli lidem. Vidíme, že zde Bůh nepředal lidské přirozenosti pouze nějaké nepatrné dobro, v tom smyslu, že by si pro sebe ponechal tu větší část, nikoli, nýbrž (On nám) předal celou plnost svého božství, veškeré bohatství své přirozenosti. I z toho důvodu svatý Pavel řekl, že svaté Evangelium zjevuje zejména Boží spravedlnost. „Neboť spravedlnost Boží zjevuje se skrze něj (skrze Evangelium).“ (Řím 1,17) A tak, můžeme-li hovořit o Boží ctnosti a spravedlnosti, právě ona představuje oplývající podání Jeho dobrotivosti (štědrosti) všem a účastenství na Jeho blaženosti. Ty nejsvětější tajiny by se zcela spravedlivě mohly nazývat branami spravedlnosti, neboť právě ony byly pro nás otevřeny na nebesích nejvyšší Boží lidumilností a dobrotivostí, jež je božskou ctností a spravedlností.
Avšak, Pán povznesl tuto trofej a pro nás otevřel brány a cestu, nicméně, určitým jiným způsobem, a sice s jistým soucitem a spravedlností. Nezmocnil se tedy zajatců, ale zaplatil výkupné a svázal mocného ďábla. Pán nepoužil své nezměrné moci, ale odsoudil jej (ďábla) pomocí spravedlivého rozhodnutí. Tímto způsobem zničil vládu tyrana nad lidskými dušemi a jal se panovat jako král v domě Jákobově. Nikoli proto, že by ji (moc ďábla) mohl zničit, ale proto, že to bylo spravedlivé, aby byla zničena. Toto sděloval prorok David, když říkal: „Spravedlnost a soud jsou základem tvého trůnu.“ (Ž 89,15)
… (konec Druhé části)
Poznámky pod čarou:
[1] Tedy v souladu s Boží vůlí, s Božím přáním…
[2] List svatého Ignátia Římanům (7,2)
[3] Καθώς εκληθήτε…
[4] Συνάφεια
[5] Σύσσομοι
[6] Σύζωοι
[7] Viz Řehoř Theolog, Logos 38,8,PG36,320C
(dokončení překladu „Prvního slova“ příště)
MD
