Napodobování, jež vede k podobnosti…
Před dvěma a půl tisíci lety řecký filosof Platón tvrdil, že nejvyšší smysl lidského bytí spočívá v „podobnosti s Bohem“[1], jejž lze dosáhnout skrze cvičení se ve ctnostech. Jinými slovy řečeno, člověk musí vést neustálý zápas, aby se skrze ctnostné skutky – nakolik je to jen možné – připodobnil Bohu: „Aby se, pokud člověku možno, konáním ctnosti připodobňoval bohu“ (Platón, Resp. 613b).[2] Bůh je podle Platóna „otec všech“ a je „nejspravedlivější“[3], ale ze všeho nejvíc je dobrotivý.[4] To je také důvod, proč lze člověka nazývat velkým jen tehdy, pokud se také on chce stát dobrým, aby se připodobnil Bohu.[5] „Významný je ten, kdo je dokonale dobrý. Ten, který má vlastní ctnost“ (Platón, Def. 415d).
Charis Skarlakidis ve svém díle Άγιον Φως (Svaté světlo), pojednávajícím o zázraku Velké soboty, resp. sestoupení Svatého světla na Hrob Páně, uvádí, že tyto Platónovy úvahy se zdají být naší době a jejím převládajícím názorům poměrně vzdálené. Dále zdůrazňuje, že podobnost s Bohem je skutečně tím „nejpodstatnějším duchovním cílem nejen pro člověka, ale i pro anděly a všechny ostatní duchovní bytosti, které existují v rámci nekonečného stvoření“[6].
Vypadá to, jako by výše uvedený cíl neměl pro dnešního člověka ani žádnou váhu, ačkoli skutečná krize, kterou dnes lidstvo zažívá, je primárně povahy duchovní a až sekundárně povahy ekonomické. Jedná se o krizi hodnot, která vede k sociálnímu úpadku.[7]
Theose jako vrchol zápasu člověka
Je bezesporu troufalé, když někdo hovoří o theosi, jak své přesvědčení vyjádřil starec Georgios Grigoriatský, aniž ji sám zakusil. Činíme-li tak, odvažujeme se něčeho, co je nad naše síly.[8] Na druhou stranu je učení o theosi zcela reálné a v perspektivě našeho duchovního pokroku přímo nezbytné[9]. Pravoslavné učení o zbožštění je rovněž plně biblické a lze o něm hovořit stejně tak otevřeně a teologicky, aniž bychom užívali dnes již klasického křesťanského pojmu „theose“, neboť o theosi jako o naplnění a cíli života člověka, o nejvyšším ideálu lidského bytí a dokonalosti křesťanského asketického zápasu, učili bez rozdílu všichni velcí světci a Otcové Církve, přestože k jeho vyjádření užívali odlišné obrazy, čerpané převážně z biblického anebo filosofického pokladu křesťanské věrouky, aby jimi popsali a definovali smysl našeho pozemského poslání.
Svaté ostatky sv. Řehoře Palamy ve stejnojmenném katedrálním chrámu v Soluni
Částečka svatých ostatků sv. Řehoře Palamy v řeckém monastýru
Přesv. Bohorodice „Dovra“
Všichni církevní Otcové jednomyslně vyznávají, že „Bůh je naplněn a prodchnut božskou láskou, takzvaným božským „erótem“ [10], který Bůh cítí ke svému vlastnímu stvoření.“[11] Díky této své extatické a neomezené lásce vystupuje sám ze své bytnosti a usiluje o sjednocení se svým stvořením. V tomto bodě vystupují do popředí tzv. božské energie, jinými slovy Boží blahodať. Svatí Otcové vždy chápali Boha jako Osobu, a jako takového jej také spatřovali ve společenství s námi, s lidmi. Neboť Bůh, ač sám jsa nestvořený, vchází do společenství se stvořeným světem, což se děje díky sjednocení s božskou blahodatí. „Sjednocujeme se s nestvořenými božskými energiemi, a nikoli s Božskou bytností.“ Jde o velké tajemství naší pravoslavné víry a života.
Především svatému Řehoři Palamovi (+1359) jsme vděčni za zachování autentického učení všeobecné Církve, kterou nám díky svému velkému osvícení a zkušenosti v Bohu předal. Jeho učení, vyložené v tzv. Triádách[12] (na obranu těch, kteří zachovávají posvátnou hesychii), rozvíjí víru Církve o nestvořeném Božím světle, jehož zření je rovno zření Boha, „Jeho blahodati“, tj. „účasti člověka na Boží slávě“. Západní teologie té doby (14. stol) nebyla přitom schopna ve svém racionalistickém a od patristické teologie se vzdálivším učení porozumět autentičnosti božské zkušenosti východních svatohorských mnichů. Kalábrijský mnich Varlaam a jemu podobní nemohli akceptovat tvrzení, že Boha lze uchopit jinak než racionalisticky a filosoficky, či naopak výlučně sakramentálně.
Svatý Řehoř Palama učí o vztahu zkušenosti a teologie, a vychází přitom z učení svatých Otců a z tradic spjatých se Svatou Horou Athos. Této nejvyšší teologii se učí svatý Řehoř prostřednictvím „neustálé modlitby, hesychie mysli, pokory a zármutku (čili pokání)“. Varlaam byl ve své podstatě přesvědčen, že jakákoli forma theoptie je pouze symbolickým projevem – zjevením, a nikoli niterným projevem lidské duše – ontologickým společenstvím člověka s Bohem.[13] Svatá pravoslavná Církev je však podle svatého Řehoře Palamy nositelkou a ochránkyní prvotního učení o zbožštění, neboť sama vytváří „společenství zbožštění“ (κοινωνία θεώσεως).
Podobně zářivým plodem svatosti byl rovněž nedávno zesnulý blažený starec Sofronij (Sacharov), který nám stihl předat odkaz svého starce – svatého Siluána Svatohorského a jeho osobní zkušenosti zření Boha. Jak pravil starec Georgios Grigoriatský, právě osobnost starce Sofronia napomohla znovuobnovit neptickou zkušenost Svaté Hory a svatého Řehoře Palamy pro naši dobu.[14] Svatý starec Sofronij mimo jiné říkal: „To, co tolik hledáme, se neomezuje na náš nepatrný každodenní život. Toužíme po sjednocení s Bohem, po tom, abychom do sebe přijali Jeho život v celé jeho šíři, ono světské i ono božské.“[15] a dále dodává: „Naším cílem je život s Kristem-Bohem, nesmrtelnost, věčnost.“[16] Starec Sofronij se spolu s námi ptal na to, jak „dosáhnout stavu, v němž nebudeme podléhat rozkladu a tlení“, „jak dosáhnout spásy“, na což sám vzápětí odpovídal slovy: „Uvědomme si, že náš život je tak krátký a jeho cíl tak vysoký, a přitom tak vzdálený.[17] Z jeho moudrých poučení, získaných díky Božímu osvícení, se můžeme přesvědčit, že „pro pravoslavnou Církev znamená spása člověka jeho zbožštění,“ čili theosi. A co znamená theose? Starec Sofronij byl přesvědčen, že theose znamená, abychom „žili tak, jak žil Kristus, abychom si osvojili Kristovo smýšlení a vnímání a zachovali je až do posledního okamžiku našeho pozemského života“[18].
Závěrem lze dodat, že zkušenost theoptie a teologie se v pravoslavné Církvi vzájemně prostupuje a svědčí o lidumilné pravdě evangelia Církve, že „Bůh se stal člověkem, aby se Adam stal bohem“[19]. Učení o zbožštění je tak vůbec největším božským darem daným člověku k naplnění cíle jeho pozemského života a vždy v minulosti zaujímalo velmi vážné místo v soteriologii církevních Otců. Podle vyjádření archim. Kypriána (Kerna) je třeba chápat zbožštění jako zcela zásadní „religiózní ideál Pravoslaví“[20]. Už od počátku byly totiž k tomuto ideálu nasměrovány veškeré naděje člověka. Adam byl prvním, kdo se nacházel na cestě ke zbožštění, byl však také prvním, kdo kvůli svému porušení Božího přikázání upadl a místo zbožštění získal rozklad a smrt. Bůh nicméně vrátil člověku možnost dosáhnout zbožštění prostřednictvím Vtělení Božího Syna: „Zalhal kdysi Adam, a bohem, ač po něm toužil, nestal se; naopak Bůh se stal člověkem, aby Adama bohem učinil.“[21]
Při příležitosti 2. Neděle Svaté čtyřicátnice l. P. 2022
připravil Michal Dvořáček
Poznámky pod čarou:
[1] Platón, Theait.176b: „připodobnění bohu podle možnosti“.
[2] Toto Platónovo tvrzení uvádí řada jeho následovníků. Klement Alexandrijský uvádí kolem r. 195 po Kr. „Největší dobro spočívá podle Platóna v podobnosti s Bohem“; viz týž, Strom. II,21; Diogenés Laertios píše ve 3. stol. po Kr.: „O dobru a zlu vykládá toto: Cílem člověka je připodobňovat se bohu“; viz týž, Vitae, III,78.
[3] Platón, Theait. 176b−c: „Bůh není nijak a po žádné stránce nespravedlivý, nýbrž jak jen možno nejspravedlivější.“
[4] 28. V dialogu Timaios (28c) nazývá Platón boha „otcem a stvořitelem všeho veškerenstva“, jakož i „dobrým stvořitelem“ „Αγαθό Δημιουργό“ (29a). Opačné tvrzení, čili že Stvořitel není „dobrým“, je něčím, „co by si neměl nikdo dovolit ani jen říci“ „είναι πράγμα που δεν επιτρέπεται ούτε καν να το πει κάποιος“ (29a).
[5] Idea o dosažení podobnosti s Bohem byla již od počátku známa i platonské antropologii. V učení Platóna se idea theose objevuje ve formě výrazů „připodobnění“ (ομοιώσεως) a „napodobování“ (μιμήσεως) Boha, a v tomto smyslu měla vést k následnému proměnění člověka (μεταμορφώσεως) Podle platónského filozofického názoru mají tři výše uvedené výrazy především etický smysl, neboť hlásají nejvyšší stádium mravního a duchovního rozvoje člověka. Toto platónské učení představuje jakousi konečnou ideu blaženosti, o níž se hovoří jako o stavu zbožštění (θεοποίησις). Je na místě zde připomenout, že tato filozofická a teologická idea nalezla praktický výraz v procesu „zbožštění“ starořeckých hrdinů, jak vyžadovala nejen lidová fantazie, nýbrž později i křesťanská teologická zkušenost. Více viz ΠΑΤΡΩΝΟΣ, Π. Γ.: Η Θέωση του ανθρώπου. Δόμος, Αθήνα 1995, s. 23–24. Srov. ŽUPINA, M.: Kresťanská etika a jej miesto v systematickej teologii. Prešov 2003, s. 14–21 a rovněž srov. BILANIUK, B. P.: The mystery of theosis. In: ΠΑΤΡΩΝΟΣ, Π. Γ.: Η Θέωση του ανθρώπου. Αθήνα 1995, s. 23.
[6] ΣΚΑΡΛΑΚΙΔΗΣ, Χ.: Άγιον Φως. Το θάυμα του Μεγάλου Σαββάτου στον Τάφο του Χριστού. Σαράντα πέντε ιστορικές μαρτυρίες (9ος–16ος αι.). „Ελαία“ 2010, s. 269–270.
[7] ΣΚΑΡΛΑΚΙΔΗΣ, Χ.: Άγιον Φως. Το θάυμα του Μεγάλου Σαββάτου στον Τάφο του Χριστού. Σαράντα πέντε ιστορικές μαρτυρίες (9ος–16ος αι.), s. 270.
[8] ΓΕΩΡΓΙΟΣ, αρχιμ.: Η θέωσις ως σκοπός της ζωής του ανθρώπου. Άγιον Όρος 2000. Citováno podle Georgios, archim.: Theosis (zbožštění) jako smysl života člověka. (český preklad M. Dvořáček). Brno 2006, s. 6.
[9] Srovnej ZOZUĽAK, J.: Vplyv unionismu na odklon od svatooteckej tradície a návrat ke štúdiu diel svätých Otcov. Prešov 2000, s. 45–49.
[10] Už v Platónově chápání je slovo „érós“ zduchovněno a naplněno vyšším významem. Érós je snahou přejít od smyslového k duchovnímu; je to puzení smrtelníka povznést se k nesmrtelnosti a zároveň touha probudit působení této přitažlivosti i v druhých.
[11] ΓΕΩΡΓΙΟΣ, αρχιμ.: Η θέωσις ως σκοπός της ζωής του ανθρώπου. Άγιον Όρος 2000. Citováno podle Georgios, archim.: Theosis (zbožštění) jako smysl života člověka, s. 26.
[12] СВЯТИТЕЛЬ ГРИГОРИЙ ПАЛАМА: Триады в защиту священно-безмолвствующих. 1-я часть. ТРИАДЫ III. Обличение нелепостей, вытекающих из второго сочинения философа, или Об обожении (online) [2012-12-12]. Dostupné na internetu: <http://orthlib.narod.ru/http://www.pagez.ru/lsn/241_7.php>.
[13] Viz ΓΕΩΡΓΙΟΣ, αρχιμ.: Ο άγιος Γρηγόριος ο Παλαμάς – Διδάσκαλος της θεώσεως. Άγιον Όρος 2006, s. 35.
[14] Viz tamtéž, s. 65.
[15] ΣΩΦΡΟΝΙΟΣ (Σαχάρωφ), αρχιμ.: Περί πνέυματος και ζωής. Έσσεξ Άγγλίας 1995, s. 17.
[16] Tamtéž, s. 18.
[17] Tamtéž, s. 18–19.
[18] Tamtéž, s. 19.
[19] Viz Μ. ΑΘΑΝΑΣΙΟΥ: ΕΡΓΑ, Ε.Π.Ε., Θεσσαλονίκη 1975. In: ΓΕΩΡΓΙΟΣ, αρχιμ.: Ο άγιος Γρηγόριος ο Παλαμάς – Διδάσκαλος της θεώσεως, s. 65.
[20] МАНДЗАРИДИС, Г.: Обожение человека. По учению Григория Паламы. Свято-Троицкаяа Сергиева Лавра 2003, s. 4.
[21] Služba Zvěstování Přesvaté Bohorodice. Stichira na Chvalitech.
